Báječný zájezd - Jerevan

Tak a jsme tady. V Jerevanu. Letadlem jsme tu byli za chvilku, přestože to letadlo už mělo nejlepší časy za sebou.

Kdo četl můj předchozí článek Báječný zájezd, už ví, že nepíšu ani tak o památkách, spíš popisuji zážitky a pocity. A kdo ho nečetl, tomu dávám na vědomí, že zájezd se konal v r. 1985 a že jsem nevlastnila fotoaparát, proto nemohu přiložit žádné fotografie z Jerevanu.

V Jerevanu je řada budov postavena z červeného sopečného tufu. Proto se někdy Jerevanu říká Červené město.

Přiznám se, že co se týká památek, moc si toho z Jerevanu nepamatuji. Na Leninově náměstí, kde jsme bydleli (nyní Náměstí Republiky), je Národní galerie a také tančící fontána. Viděli jsme Matenaradan, což je vlastně památník písemnictví. Jsou zde uloženy starověké písemnosti ze všech možných oborů. Byli jsme u monumentu Matka Arménie, viděli Jerevanskou Operu, byli jsme u památníku připomínajícímu genocidu Arménů v r.1915 a ještě u dalších památníků a soch. Nejvíc se mi ale líbil Chrám Garni, který je stranou od Jerevanu a vypadá jako stavby starého Říma.

Přímo z Jerevanu je vidět biblickou horu Ararat, která je už na tureckém území. Arméni tu horu milují a považují ji za svou. Dokonce fotbalový klub v Jerevanu se nazývá Ararat. Jdeme se s Adélou podívat po obchodech a najednou proti nám davy lidí, je jich moc, už se nevejdou na chodník, tak se valí prostředkem ulice, mezi nimi se proplétají auta, troubí, hotové pozdvižení. Pak se ukáže, že ti všichni spěchají na stadion, kde bude fotbalový zápas, hraje Ararat Jerevan proti nevím komu.

Jerevan - báječný zájezd Jerevan se mi moc líbí. Všude je plno fontánek a vodotrysků, spousta čajoven a cukráren a pekáren, kde to voní. Lidé sedí v předzahrádkách, baví se, popíjejí čaj a přikusují lákavé pečivo…

Život tu příjemně plyne, nikdo nikam nespěchá.

Jen kdyby nebylo to horko. Prý proto jsou tu ty fontánky, aby ochlazovaly vzduch. Zdá se mi, že v Baku bylo snesitelněji. Ale možná je to tím, že moje chřipka či viróza tady propuká v plné síle, mám horečku, na rtu opar, který se už rozlezl až skoro do poloviny tváře. Přesto, že nám průvodce klade neustále na srdce, ať vodu z fontánek nepijeme, že není pitná, já si nemůžu pomoct. Chodím až na konci skupiny od fontánky k fontánce a všude piju. Nakonec mám štěstí, žádné zažívací potíže mě nepostihnou. Horečku zaháním Acylpirinem, mám pár tablet z domova, jinak léky žádné, opar jsem nikdy předtím neměla. Nakonec se odhodlám vyhledat lékárnu, zda mi na něj něco prodají. Když se všechen personál lékárny na mne vynadívá a všichni mě politují, prodají mi lahvičku tekutého pudru. Bohužel zavírání netěsní a já mám po chvíli téměř celý obsah vylitý v kabelce. Bohudík kabelka je z lehké šusťákoviny, tak není problém ji vyprat.

Během pobytu v Jerevanu je víc než půlka zájezdu postižena vyrážkou. Většinou na nohou a někdo i na rukou má takovou drobnou červenou krupičku. Průvodce nakonec dohodne s ruskou průvodkyní a vedením hotelu, že nás přijde navštívit lékař. Máme se shromáždit na pokoji xy a vyčkat jeho příchodu. Je nás plný pokoj, čekáme několik hodin, zatímco zbytek zdravých absolvuje prohlídku nějaké památky. Lékař nepřišel, škoda promarněného času. Pak se dozvídáme, že je to vyrážka z horka a až pomine horko, sama se ztratí.

Návštěva obchodů je pro mne velikým překvapením. Potraviny jsou vidět spíš v tržnici, kde se prodává hlavně zelenina, ovoce, ale také vajíčka nebo kuřata volně v tom horku. Ovšem třeba ve výloze obchodu s obuví jsou vystaveny nádherné kousky. Střevíčky a sandálky zlaté, stříbrné, i všech možných barev, prosté i zdobené kamínky, s vysokými podpatky, dokonce skleněnými (alespoň tak vypadaly) i jen zcela nizoučké bez podpatků.

Nikdy předtím a ani nikdy potom jsem tak krásné botičky neviděla.

Hned vedle je zlatnictví. Ve výloze samé nádherné šperky, nemůžu se vynadívat. Adéla má informaci o tom, že v Jerevanu se dá pořídit kvalitní zlato za solidní cenu. Jdeme tedy dovnitř. A zde je teprve na co koukat. Těch krásných prstenů, náramků, řetízků a náušnic… Adéla si nakonec vybírá řetízek s krásným přívěskem. Já s ničím takovým nepočítala, nemám tedy dost peněz a tak nic nekupuji. Ale jak jdeme dál, je tu jiný obchůdek, kde mají všelicos a tam i já nakupuji. Miluji perly a perličky, doma mám soupravu z říčních perel a pak různé umělé perly, tak si vybírám půvabný prstýnek z alpaky zdobený drobnou perličkou. Je levný a nemá tedy ani krabičku, prodavač mi ho pečlivě balí do hedvábného papíru. Abych ho někde nevytrousila, ukládám si ho do kosmetické taštičky. Bude mít ještě v našem zájezdu roli.

Moc nás také lákají ty předzahrádky u kavárniček a cukráren. Vyrážíme tedy ještě se třemi děvčaty do jedné takové cukrárny - pekárny. Objednáme si čaj a každá jiný druh pečiva. Většinou to jsou kousky z listového nebo plundrového těsta plněné různými náplněmi a zformované do různých tvarů. Sedíme na zahrádce a užíváme si tu krásnou atmosféru. Čaj je dobrý, pečivo vynikající. Jenom – já mám smůlu. Okraj mé skleničky zdobí výrazný otisk rtěnky. S mytím nádobí si tu zřejmě hlavu moc nedělají.

Příjemné jsou v Jerevanu hlavně podvečery. To už není takové horko, procházíme se s děvčaty po městě a v prvé řadě vždycky míříme k tančící fontáně. Pohled na fontánu je skutečný zážitek. A nejen pro turisty, shromažďuje se u ní i mnoho místních lidí, hlavně zamilovaných dvojic. Mladé Arménky jsou šik oblečené, nesou se na vysokých kramflíčcích a krásně voní. Nikdy předtím jsem nebyla v Paříži, to až mnohem později, ale připadá mi, že taková atmosféra je jistě právě v Paříži.

Bohužel máme na každé město jen pár dní a tak nastává den, kdy musíme nastoupit do autokaru a vydat se na cestu do gruzínského hlavního města, do Tbilisi. Prozatím jsme se vždy přemisťovali letadlem, ale tady zřejmě jde o kratší vzdálenost. Cestou máme zastávku u jezera Sevan. Jezero samotné nás okouzlí, voda tam je průzračná. Bohužel zastávku musíme prakticky všichni využít k tomu, abychom si „odskočili“. Možná to na jiném místě je příjemnější, ale tam, kde zastavuje náš autokar, jsou pouze turecké záchody. A bohužel je tam úděsný nepořádek. Podlaha mokrá, zapáchající, papíry všude možně. Pokud člověk není artista, musí držet šatstvo hodně vysoko v náručí, aby si ho neucoural a také dávat pozor, aby si nenabral do letní obuvi. Není proto divu, že řada turistů před takovými toaletami dala raději přednost přírodě a to je v okolí také znát. Z další cesty si pak pamatuji, že jedeme jakousi pouští. Všude jen písek a písek, sice terén zvlněný, ale nic jiného než písek není z autokaru vidět. Kdyby se nám autokar porouchal, zahyneme tam horkem a žízní. Tedy já určitě.

Naštěstí autokar se neporouchá a my v pořádku dorážíme do cíle, do gruzínského Tbilisi.

Téma Tbilisi si ale zaslouží samostatný článek.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete