Báječný zájezd - Kyjev a cesta domů

Poslední etapa našeho zájezdu. V Kyjevě jsme pobyli nejkratší dobu. V hotelu, kde nás ubytovali, jsme dostali třílůžkové pokoje, takže kromě Adély se mnou bydlela ještě Marie. S tou jsme se obě už přátelily, takže to bylo v pohodě. Horší bylo, že příslušenství (záchod a koupelna) bylo na chodbě a bylo společné s dalším třílůžkovým pokojem. No a v tom byli ubytováni tři Rumuni. Bylo dost nepříjemné jít třeba do koupelny nebo na záchod po některém z nich. Nebo číhat, kdy tam bude volno. No, na krátkou dobu se to dalo vydržet. Myslím, že jsme v Kyjevě spali jen jednu noc.

Kyjev je dnes asi jiný, než byl v roce 1985. Tehdy se mi líbil. Čisté široké ulice lemované zelení. Vůbec tam bylo plno zeleně a v té zeleni se třpytily zlaté kopule Kyjevsko-pečorské lávry a dalších kostelů a církevních staveb. A potom Dněpr. Voda v něm byla sice kalná, ale vzbuzoval respekt svou mohutností. Alespoň tak mi to připadalo. Hned jak jsem ho viděla, napadla mě písnička „Hučí a sténá Dněpr širý“, kterou jsme se učili ve škole. Tu měla ráda moje maminka. Vždycky jsem jí musela zpívat, co jsme se ve škole učili a tuhle píseň si oblíbila. Bohužel už nemůžu mamince povědět, že jsem Dněpr viděla na vlastní oči a že je skutečně širý.

O památkách vám toho moc neřeknu. Nejvíce jsme se věnovali prohlídce Kyjevsko-pečorské lávry. Je to vlastně klášter, obrovský komplex budov, hlavně kostelů. A mezi tím stromy. Trvalo nám celou věčnost, než jsme to vše prochodili a prohlédli. Ohromilo mě, jak bohatá byla výzdoba uvnitř. Skoro všechno svítilo zlatem.

zájezd Kyjev V Kyjevě jsme nikde sami nebyli. A zajímavé – po celou dobu zájezdu mě nezlobil žlučník. Až v Kyjevě, kde jsme měli vlastně evropskou stravu. Rozhodla jsem se tedy vynechat večeři. Adéla s Marií odešly a já zalezla do postele. Po chvilce však – ťuky ťuk, někdo se domáhal vstupu do našeho pokoje. Byla jsem zticha jako myška, o žádnou návštěvu jsem nestála. Ťukání se ozvalo znovu a po chvilce se dveře pomalu otevřely a dovnitř vstoupil chlap. Moje postel stála vedle dveří, takže když byly otevřené, neviděl mne. Pak se rozhodl dveře zavřít. No a uviděl vytřeštěnou ženskou. Lekl se a začal něco koktat cizí řečí a gestikulovat, že klepal. Byl to jeden z těch Rumunů, co bydleli přes chodbu. Ptala jsem se, co chce. Zapojil tedy chatrnou ruštinu. A pořád říkal Adidas. Vyrozuměla jsem, že by rád koupil boty nebo rifle značky Adidas. Nic takového jsem neměla. Hlavně jsem chtěla, aby vypadl. Kupodivu mi rozuměl a poslechl. Nevěřila jsem, že chtěl něco kupovat, hošan chtěl krást.

Z Kyjeva domů jsme cestovali vlakem. Na nádraží bylo plno lidí, někteří seděli i na schodech, svačili, měli tam deky, připadalo mi, že na nádraží i nocovali. Průvodce mou domněnku potvrdil. Prý lidé jdou na vlak nazdařbůh a prostě počkají, až pojede, takže čekají třeba přes noc.

Zřízenec, který vozil zavazadla k vlaku, vždycky na plný vozík přiklopil železnou mříž a pečlivě ji uzavřel. Ptala jsem se, proč to dělá, když to má k vlaku jen kousek a tam mříž zase otevírá. Prý, aby mu žádné zavazadlo nespadlo. A šibalsky se usmíval. Takže spíš to dělal proto, aby mu nikdo během té krátké cesty nic z vozíku nezcizil.

Když jsme vyjížděli z Kyjeva, viděla jsem z okna, jak podél kolejí jdou dva vojáci se zbraněmi. Nevím, jestli někoho hledali, nebo to byla jejich každodenní činnost a měli na starosti ochranu vlaku, resp. cestujících. Průvodce nám řekl, že nesmíme ve stanici otvírat okno. Zdálo se nám to absurdní, ale raději jsme poslechli a na každé zastávce zůstala okna zavřená.

Zážitek jsme měli s celní prohlídkou. Už nevím, jestli to bylo ještě v Kyjevě na nádraží nebo už za jízdy, najednou přišla do našeho kupé Ukrajinka v uniformě a prý: celní prohlídka. Tušila jsem, že se zaměří na mne, protože já mám takovou vlastnost, že neumím moc lhát a také se v podobných případech tvářím provinile, i když jsem nic neprovedla. Nemýlila jsem se. Celnička zamířila ke mně. „Vaše zavazadla, prosím.“ Podala jsem jí kabelku a ze zavazadlové sítě nade mnou sundala kufr. „Jiné zavazadlo nemáte?“ „Ne.“ Začala kufrem. Roztřásla moje pracně poskládané šatstvo i prádlo, prohmatala boty, otevřela krabici se stříkací pistolí, našla hodiny, barometr… Ale to se vézt smělo, takže z toho žádnou radost neměla. Až našla štůsek nepoužitých nápojových etiket, které mi daroval Sergej. Zbystřila. „Na co to máte?“ Vysvětlovala jsem jí, že to vezu do sbírky příteli. Neustále kroutila hlavou, nevěřila a každou etiketu obrátila, jestli náhodou na druhé straně není nějaká tajná šifra. Některé dokonce prohlížela proti světlu. Byla zjevně nespokojená, že nic neobjevila. Pak vzala do parády mou kabelku. Zase důkladně vše prohledala. V kabelce jsem měla mimo jiné také kosmetickou taštičku. Ta přišla na řadu poslední. Celnička otevřela oba kelímky s krémy, dokonce i řasenku, deodorant. Když už mi chtěla celá mrzutá kabelku vrátit, postřehla v rohu taštičky nějakou titěrnost v papírku. Po hmatu poznala, že je to prstýnek.

Vítězoslavně na mne pohlédla, jako že „tak jsem tě, holčičko, přece dostala“. Nedočkavě rozbalila papírek a když uviděla obyčejný prstýnek z alpaky, nedovedla zakrýt zlost: „Tss, vždyť to není ani stříbro!“ „No, není.“ „Tak proč jste to kupovala?“, vyštěkla. „Pro radost přece.“ Myslela jsem, že to zklamání nevydýchá. Takovou dobu věnovala mým zavazadlům, tak pečlivě prohlížela kousek po kousku i ty mizerné etikety a výsledek žádný. Nakonec ale nasadila profesionální úsměv, řekla, že je vše v pořádku, popřála nám šťastnou cestu a vypadla z našeho kupé. Smát se nahlas jsme si netroufly, ale koutky úst nám cukaly. Adéla si pro jistotu sáhla na krk, kde měla krásný zlatý řetízek, jen ledabyle skrytý pod halenkou. Já zvedla oči nahoru k zavazadlovému prostoru, kde se vzadu za Adéliným kufrem, zamotaná ve froťáku, pohupovala láhev domácí gruzínské pálenky. Marica může klidně spát.

Dál už cesta probíhala klidně. Ještě si pamatuji, že k obědu jsme měli ve vlaku smaženou rybu, byla samá kost. V noci jsem já spala na lehátku nahoře. Spala jsem tak prvně a pořád jsem se bála, jak se vlak pohyboval do rytmu, že spadnu.

Pak už jsem se celou cestu obírala jen myšlenkami na domov, na syna, na přítele…

Zájezd se mi líbil, všude bylo něco zajímavého.

S gruzínskou rodinou jsem si vyměnila pár dopisů a hlavně pohledů. Pobavilo mě, když jsem dostala pohlednici s gratulací k Velké Říjnové Socialistické Revoluci.

S Adélou jsme si dvakrát telefonovaly.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete