Jak jsme cestovali do Prahy

Cestování. Široký pojem, pod kterým si každý může představit cokoliv. Někdo cestuje rád, někdo vůbec. Jeden používá nejraději auto, druhý nedá dopustit na vlak. Někdo zná jen cestu z práce a do práce, jiný cestuje rád napříč republikou, možná celým světem.

Já cestuji ráda. Ano, když se tak nad tím zamyslím… do práce jezdím ráda autem, protože mi to ušetří spoustu času. A pokud mě neotravuje led a sníh na cestě, řídím docela ráda. Ale nevyhýbám se ani hromadné dopravě. Za poznáním mi nevadí cesta autobusem, byť je hodně dlouhá. Přiznám se, nikdy jsem neletěla letadlem. Bojím se. Možná to jednou překonám. Ale za to mám ráda všechny možné projížďky lodí.

Můj mladší syn je mentálně postižený. Chodí do speciální školy a občas se mě známí ptají, co se tam tak ve škole učí, když je teda postižený. Otázky většinou vyplývají z toho, že náš chlapec moc nemluví. A to, co řekne, je srozumitelné jen pro nás a blízkou rodinu. Snažím se vysvětlit, že se učí číst, psát, tedy hlavně obtahovat, počítat. Že mají nějakou prvouku, vlastivědu, zpěv, tělocvik… jako jiné děti ve škole. Jen potřebují se vším pomoct. Proč o tom píšu? Protože dopravní prostředky jsou jedním z jeho nejoblíbenějších témat. Na obrázku je pozná všechny. Má doma zvukové knížky a pexesa. Naučil se některé zvuky rozpoznat.

Jednou jsme byli na procházce a jel vlak a já jsem mu slíbila, že pojedeme někam daleko vlakem. Letos jsme mu to konečně splnili. Vydali jsme se na dovolenou do Prahy. Kromě vlaku jsem mu naslibovala také jízdu metrem a tramvají. Dokonce jsem přidala i loď. Do posledního puntíku jsme všechno splnili, ale já jsem se zase po dlouhé době pořádně poučila.

Ti, kteří cestují opravdu pravidelně a často, se budou chytat za hlavu a říkat si, jak jsem hloupá. Já jela zase po dlouhé době a nad některými „změnami“ jsem žasla. Jsem zvyklá si svou cestu do posledního bodíku pořádně naplánovat. Měla jsem vše připravené. Objednané jízdenky do vlaku, sláva internetovému pohodlí! Měla jsem zhruba zjištěné všechny spoje po Praze, abych nemusela stále zapínat mobil a hledat. A přesto nic nebylo dokonalé!

Jeli jsme z Opavy do Prahy přímých ranním vlakem, abychom nemuseli nikde přestupovat. Bohužel jsme se trefili do týdne, kdy panovala velká vedra. Do vlaku jsme ráno nastupovali v kraťasech a tričku, naštěstí jsme si nechali po ruce aspoň mikiny. Kdo tu trasu zná, ví, že cesta trvá asi 4 hodiny. Za ty 4 hodiny jsme mrzli a mrzli a mrzli. Nevím proč a nechápu proč! Proč se pouští klimatizace tak, že udělají z vagonu ledničku? Jestli to někdo víte, prosím o vysvětlení.

Neměli jsme v plánu si ve vlaku kupovat žádné jídlo, ale vzhledem k tomu, že nám opravdu byla zima, uvítala bych aspoň teplý čaj. Tady jsem narazila na neznalost. Měli jsme levnější lístky do vagónu, ve kterém nechodila obsluha. Ale mohli jsme si stáhnout do mobilu aplikaci a objednat si jídlo přes ni. No proč ne? Přece nejsem out, to zvládnu. Stáhla jsem aplikaci do mobilu a chtěla si objednat. Naťukala jsem číslo jízdenky, ale aplikace to nechtěla pochopit. No jo, když já jsem si tu jízdenku kupovala před tím, než jsem si aplikaci pořídila. Zkoušela jsem to i jinak. Hláška, že k jízdence je třeba heslo, na mě blikala několikrát. Ale kde vzít to heslo? Ani v potvrzovacím mailu, nikde. Neobjednali jsme si. Příště budeme chytřejší, staroušku!

Dorazili jsme do Matičky Prahy. Byli jsme sice promrzlí, ale letní sluníčko nás zahřálo během pár minut. Navíc náš kluk byl nad míru spokojený. Jel přece DLOUHO vlakem. Hodili jsme kufr do úschovného boxu, tady zase změna po těch letech. Pamatuji se, že před pár lety jsme tam hodili padesátikorunu a bylo hotovo. Doba pokročila, technika jde kupředu. Tentokrát jsme to zvládli bez chybičky. Pomocí mobilu jsme si odemkli skříňku a pochopili, že ten kód, který mi přišel „SMSkou“, budeme ještě potřebovat. To byla důležitá informace. Už v půlce dne, kdy jsem mobilem fotila a syn si na něm pouštěl videa, se mohlo taky stát, že až dojdeme pro kufr, baterka se rozzlobí a budeme bez zavazadla. Přeposlala jsem tedy potvrzovací kód manželovi a případná krize byla zažehnána.

Během těch pár dnů, které jsme v Praze strávili, jsme měli tedy možnost synovi dát pocítit cestování všemi možnými dopravními prostředky a navrch jako bonus několik krátkých, delších, pomalých i divokých jízd na jezdících schodech. Paráda! Vašík byl nad míru spokojen. Tolikrát jel tramvají, metrem. Hned první den opravdu i tou slibovanou lodí. Jeli jsme na okružní jízdu po Vltavě a byl to nádherný zážitek. O to horší byla naše jízda autobusem. Ano, i tím jsme se svezli, dvakrát. Do zoo a ze zoo. A právě zpáteční cesta mi dokázala zvednout můj velmi nízký tlak. Vydrželi jsme v zoologické zahradě téměř až do zavírací hodiny. Když jsme přišli na zastávku, zrovna přijel náš spoj. Do autobusu nastupovalo dost lidí, mezi nimi asi šest maminek s kočárky. Chtěla jsem počkat na další, ale manžel říkal: „Pojď, to je dlouhý autobus, vlezeme se.“ Ano, vlezli jsme se, dokonce jsme si sedli. Vlastně nevím, co si mám o panu řidiči myslet. Ale po prvních pár metrech jsem měla pocit, že nás ukradl. U nás se říká, že jel z místa tři sta. Někdo by mohl říct, že jel „brzda-plyn“. Kočárky lítaly po autobusu, děti začaly plakat. Rodiče a babičky křičely na řidiče, jestli se nezbláznil, ať jede jako člověk. Jako co ho oslovovali, se tady bojím citovat. Píšu na slušné stránky.

Nevím, jestli byl řidič pod vlivem nějaké povzbuzující látky? Nebo byl jen naštvaný, že on je ještě v práci, zatímco my se vracíme z odpočinkového dne? Seděla jsem tak, že jsem viděla na cestu. Při brždění na křižovatce jsem viděla, jak musel vjet do jiného pruhu, aby nepřibral auto před sebou. To už jsem se začala v duchu modlit. Ano, prosila jsem Pána Boha, abychom dojeli živí a zdraví. Když dojížděl do cíle, šel přes přechod pro chodce mladý kluk, naštěstí se v půlce rozběhl a uskočil na chodník včas. Když jsme se vypotáceli z autobusu, tak nějak jsem si vzpomněla na onu hlášku ze slavných povídek „A na splašené krávě jsi jel?“ „Jel.“

„No vidíš, to je stejné, jenže se míň mačkáš!“

Ale přežili jsme to a nic tak adrenalinového už se až do konce naší dovolené nestalo. Jen já jsem zůstala naivní a nepoučená a do odpoledního vlaku jsme nastupovali opět v letním oblečení. Jeli jsme přece s jinou dopravní společností, jak jsem doufala, že to bude jiné!

A taky mi možná bylo horko z toho rozčilení, jak jsme čekali na nádraží a zpoždění našeho vlaku se z původních pěti minut prodlužovalo a prodlužovalo, až jsme nastupovali se čtyřicetiminutovým zpožděním. A s tím jsme také pak dojeli domů.

Z počátku jsem si myslela, že taková zima ve vlaku nebude. Svítilo přece sluníčko a ohřívalo nás přes skla vozu. Usnuli jsme a probudila nás zima. Klimatizace jela na plno a z kupé se pomalu zase stávala lednička. Jsem blbá, naivní a nepoučitelná!

Ale co. Jsem člověk, který se snaží z negativních věcí udělat pozitivní, který se učí z chyb. Tak příště! Ano, příště, až pojedeme vlakem někam daleko, budu vědět, že si musím do batohu přibalit lyžařské ponožky a teplou mikinu, ať je venku + 36 nebo ne!

Palka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete