Kamínkování

Loňský i předloňský rok byly pro nás všechny náročné, plné zvratů, připadaly mi jako na houpačce. Děti měly po většinu roku on-line výuku, případně dostávaly úkoly e-mailem. Sdružování malých capartů bylo omezeno. Najít zábavu pro děti tak, aby se nenudily, aby rozvíjely své schopnosti a nadání, není jednoduché. Přišla jsem na to, že ona kreativní činnost je návodem i pro nás dospěláky, jak přežít dobu ,,covidovou“ bez ztráty kytičky.

Občas na nás sedá, jak se říká „depka“ a to i na ty, kteří mají to štěstí a mohou chodit do práce. Myslím si, že více čteme, meditujeme, skládáme puzzle, věnujeme se rodinným diskusím, stolním hrám a pod. Sárinka je „devítiletka“ a s ní se člověk opravdu nenudí. Je to kreativní duše, myslím po své prababičce. To byla pohádkářka, „výmyselnice“ a průvodkyně světem fantazie. Já jsem spíše takový „suchý patron“, mám ráda pořádek a lad a vybočení mě matou. Ale to už není tak docela pravda. To dítě mě lapilo do svých sítí a já jsem teď jejím souputníkem. Já jsem už tak opustila své nastavení, že sama připravuji hry a materiály, u kterých vím, že se budu vztekat, když mi to nepůjde a ten malý tvoreček mě zase bude chlácholit: „Ale babí, příště to bude lepší, uvidíš!“ Naposledy jsem byla zcela konsternována při šití jednorožce. Moje orientace je nulová, já byla schopna našít kopýtka na ocásek a jak vnučka zvládla oči i s řasami, mě zcela vytáčelo. Vymlouvat se na stáří nebo hrubé prsty nemělo smysl. Na krabičce byl nápis 6+ a ne 60+, to jsem připomínala Sárince co hodinu. Toho oře jsme nakonec zvládly. Dopíchané prsty, jednorožčí sny a dušovaní se: „Nikdy víc!“

Když mi vnučka zabavila „pukavky“ z došlé zásilky knih, tušila jsem, že to zase bude bouda na naivní „starku“. Musela jsem vyštrachat papíry, špagátky a pod. a ona si vykouzlila slušivou zástěrku na tvoření. Krabice od vypitého džusu posloužila jako domeček pro pidi plyšáčky a ta druhá jako krmítko pro ptáčky.

U nás se zkrátka nic nevyhodí, vše se recykluje do nových výrobků, vznikají neotřelé dárečky, potřebnůstky do kuchyně i jako dekorace. Protože je důležité se občas i provětrat venku, vnučka z času na čas našla na procházce v parku kamínek. Pak s maminou přišly na to, že tato bohulibá zábava si podmanila celé Česko, Moravu i Slezsko...

Kamínkování naviguje děti i dospěláky k pohybu, kreativitě i komunikaci. Opravdu neskutečně „vytuněné“ kousky bývají ukryty v kmenech, v kořenech stromů, na sochách a pod. Nálezy se pak prezentují na sociálních sítích, protože tvůrci a dárci zároveň se moc rádi dozvědí, kdo, kdy a kde našel jejich výtvory. Vnučka také pár kamínků ukryla na různých místech a už některé viděla i na internetu, kdy se jimi chlubili nálezci. Kamínkování zkrátka „jede“ na plný plyn. Je dobře, že děti nesedí jen doma, nasadí čepici a rukavice a vyrazí do parků a na okraj měst, třeba s maminkou, tatínkem nebo i s celou rodinou. „Berou“ i „dávají“ potěšení a radost sobě i ostatním. Ráda bych touto cestou poděkovala všem, kteří „kamínkují“ a zapojují do kreativního bádání děti i dospělé.

Hodně lidí, hlavně starších, je osamělých, také se rádi zabaví kreslením ornamentů, postaviček z pohádek a pod. Dělají tak dobrý počin nejen pro sebe, ale pro všechny hledače. Aby mohli být úspěšní hledači, musí být i „dávači“, tedy ti, co své kamínky pro radost dávají na neobvyklá, ale ne nebezpečná místa. Touto hrou v přírodě se zabaví i ty nejmenší děti v doprovodu dospělých.

Doba „covidová“ nás dost deptala, ale měli jsme možnost tento zvláštní a nepříjemný čas využít k obohacení své mysli, ke kreativním počinům, k objevování svých skrytých rezerv, ale i přírodních krás. „Kamínkování zdar“, ať se rozvíjí dál a zapojuje děti i dospěláky napříč celou republikou...

I já našla pěkné kousky a věřím, že se kamínkování i o prázdninách rozjede naplno. Nebudeme pořád jen na plážích, v bazénech nebo v horách...

PS.: Teď psala dceři jedna „malérečka“ kamínků, že ty její byly nalezeny až v dalekém Mexiku. Co dodat, to potěší a zahřeje u srdíčka.

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete