Láska z taxíku

Dodnes si pamatuji, jak jsem se sestrou byla jedna ruka. Všechno jsme dělaly spolu. A i když sestra Petra byla ode mě o tři roky mladší, na stejné základní škole jsme si pomáhaly s učením. Ze začátku jsme spolu chodily do knihovny, kde jsme si půjčovaly hlavně zamilované knihy a potom jsme si je společně rozebíraly.

Moc se nám líbily hlavně šťastné konce, kde láska vždy vyhraje a kde zamilovaný pár spolu žije šťastně až do smrti. Přesně o takové pohádce z červené knihovny jsme obě moc snily. Ani jedna jsme nechtěla jen tak nějakého partnera. My jsme měly díky knihám našeho prince vysněného a ani jedna nechtěla slevit z našich požadavků.

Samozřejmě, že jsme na zábavách a rodinných sešlostech nacházely kluky, kteří o nás měli zájem a my o ně. Dokonce jsme si dávali i rande ve čtyřech, ale stačilo jen, aby jeden kluk promluvil a bylo po schůzce. Někteří mluvili jako dlaždiči a někteří byli tak inteligentní, že sotva dochodili základní školu.

láska z texíku „Ach jo, tak jsem zkusila jít na druhé rande s Honzou a zase to nedopadlo. Pořád mluví jen o své bývalé a já si myslím, že bych byla jen její náhradnice. Mrzí mě to, jinak by byl Honza fajn kluk,“ řekla mi Petra a já s ní souhlasila. Měla jsem totiž taky pár takových individuí, kterým bych nahrazovala jen jejich bývalou partnerku. Copak jim není trapné mluvit na rande o své bývalé přítelkyni? „Jen se neboj, Petro, říká se, že každý na světě má svůj protějšek, se kterým stráví zbytek života,“ snažila jsem se uklidnit sestru, ale vlastně i sebe. „No jo, ale doufám, že ten můj vyvolený není někde na konci světa,“ řekla mi Petra se smíchem a já s ní musela souhlasit. „Tak si koupíme jízdenku na cestu kolem světa a budeme hledat,“ nemohla jsem si odpustit vtipnou odpověď.

Ale to byl nebyl život, aby nám nepřichystal nějaká překvapení. Zrovna jsme byly se sestrou na maturitním plese naší sestřenice Katky, když vtom Petra zahlédla vážně skvělého kluka. Na první pohled vypadal vážně skvěle, jen zbývalo si ho ještě oklepnout, jestli nemá přítelkyni. Asi půl hodiny jsme ho s Petrou okukovaly, dokud jsem Petře neřekla, ať jde za ním. „Jen jdi, viděla jsi ho první,“ popoháněla jsem ji, protože věděla, že se líbí i mně. Jenže já byla taková, že když něco někdo viděl první, já jsem se stáhla a nikdy jsem toho nelitovala. Přeci si nebudu ničit sesterský vztah kvůli nějakému klukovi z plesu.

A musím říct, že jsem byla hodně šťastná, když jsem viděla Petru s tím záhadným klukem, jak tancují na parketu a švitoří si něco do ucha a navzájem se smějí. Nedalo mi to a musela jsem se smát taky. Sestra tančila už skoro hodinu a já stále seděla na židli a mrzelo mě, že mě nikdo nevyzve k tanci. „Asi to máš, holka, souzený,“ pomyslela jsem si v duchu a dál se dívala na tančící páry na parketu. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, že se vedle mě posadila Petra a vedle ní seděl onen kluk. „Lucko, tohle je Petr. Taky si chce s tebou zatancovat.“ No jistě, říkala jsem si a se smíchem jsem odmítla. Přeci nebudu tančit s někým, o koho má zájem moje sestra, když navíc vidím, že si skvěle rozumí. „No jak chceš, tak my si jdeme ještě zatancovat,“ odpověděla mi a zmizela v davu na parketu.

Najednou mi začalo být trapně, že jako jediná mladá holka netancuji a zůstala jsem na ocet. Nechtěla jsem to tak nechat a řekla jsem si, že raději půjdu domů, že se vymluvím na bolest hlavy a řeknu to Petře. „Vážně už jdeš domů? Tak jdi a dávej na sebe pozor, Honza říkal, že mě potom doprovodí domů.“

Byla jsem ráda, že je o sestru dobře postaráno a s klidem jsem vešla do mrazivého počasí. Tam jsem si zavolala taxík a prokřehlá jsem nastoupila dovnitř. V taxíku byla tma a ani jsem neviděla na řidiče, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Hlavně, že jsem v teple a mířím domů, kde budu mít klid na přemýšlení. Taxikáři jsem sdělila adresu a opřela jsem se pohodlně o opěrátko a zavřela jsem oči. Z polospánku mě potom probudily drncáky, po kterých auto přejíždělo. Pomalu jsem se rozhlížela kolem a vůbec jsem si nemohla vybavit, kde to vlastně jsme. Všude jen pole a v dálce lesy. „Kde to jsem?“ zeptala jsem se vystrašeně taxikáře a měla jsem strach, že jsem nasedla do auta nějakému bláznivému vrahovi. „Vy už jste vzhůru, slečno? No, myslel jsem si, že než se probudíte, tak se nějak odsud vymotám.“ Zarazila jsem se a musela jsem si poskládat logicky větu, kterou mi řidič právě sdělil. „Chcete mi říct, že jsme se ztratili? A proč vůbec jedeme přes pole? Když jsem jela na ples, nikde žádné pole nebylo.“

Stále jsem koukala střídavě z okénka a střídavě na taxikáře, kterému jsem stále neviděla vůbec do tváře, ale jen jsem usoudila, že bude podle hlasu mladý. „Pane, zastavte, potřebuji si odskočit,“ řekla jsem a měla jsem v plánu utéct, jakmile zastaví auto a já otevřu dveře. To víš že jo, že se nechám jen tak snadno něčím omámit nebo se nechat přizabít. Já nebudu snadná kořist, říkala jsem si v duchu a rychle jsem střádala plán.

Auto zastavilo a jakmile jsem otevřela dveře, začala jsem křičet z plných plic o pomoc a utíkala jsem neznámo kam, někam do tmy. Podpatky se mi bořily do hlíny a už po pár minutách jsem byla zmrzlá na kost. Prsty u nohou jsem už vůbec necítila a tak jsem se snažila zahlédnout nějaké světýlko, ke kterému bych se vydala a přivolala si pomoc. Jenže při mé smůle nikde nic. Viděla jsem jen svítit světla taxíka. Odmítala jsem se tam vrátit a řekla jsem si, že raději umrznu, než aby se mě zmocnil někdo proti mé vůli. Jenže bezmoc a mráz mě přinutily se vrátit. Chtě nechtě jsem se pomalinku ploužila studeným blátem a boty mi ztěžkly nalepenou hlínou, jak jsem se trmácela v poli. Ještě pár metrů od auta jsem se rozmýšlela, jaká smrt by byla lepší. Jestli umrznout nebo se nechat zmrzačit.

„Pane, když si zpátky přisednu, neuděláte mi nic?“ zeptala jsem se taxikáře, abych se alespoň trochu uklidnila, i když jsem věděla, že má otázka nemá vůbec žádný smysl a případná odpověď ať je jakákoli, může být i nemusí být pravda. Jenže žádnou odpověď jsem nedostala, jen jsem slyšela z auta hurónský smích. To by mě tedy zajímalo, co je tady k smíchu. Asi to, že se bojím o svůj život. „Slečno, co bych vám měl dělat? Mým úkolem je jen Vás odvézt domů, nic víc. Vlastně až vyjedeme z tohoto místa, abych se mohl zorientovat.“ Trošku jsem si oddychla, ale s malinkou dušičkou v těle jsem si potichu přisedla na zadní sedačky a schoulila jsem se do klubíčka, kde jsem za chvíli usnula.

Ze spánku mě opět probudilo auto a to tím, že drncáky ustaly a najeli jsme na rovnou zem. Silnice! Konečně silnice! Samou radostí jsem začala brečet, že jsem živá a zdravá a potom, když jsem si uvědomila, jak jsem vyváděla a dělala z taxikáře vraha, mi bylo trapně. Začala jsem se mu tedy omlouvat, že jsem byla jen v šoku a navíc být s cizím mužem v autě a na neznámém místě, navíc odlehlém, by nenechalo snad žádnou ženu klidnou. A já jsem samozřejmě nebyla výjimka a to řidič taxíku jistě poznal.

Jeli jsme konečně po silnici a já se pomalu začala uklidňovat. Stále jsem se snažila podívat taxikáři do obličeje, abych ho alespoň viděla, ale nejspíš mi to nebylo přáno. Tma a světla u silnice mi to nedovolovaly. Jenže já jsem se rozhodla, že ho prostě vidět musím! A proto když jsem se uklidnila a srdce už mi tlouklo normálně, osmělila jsem se a zeptala jsem se ho na jméno. „Já jsem Pavel, těší mě.“ A to bylo vše, co mi řekl. Ani se mě nezeptal na moje jméno, a to mi bylo divné. Myslela jsem si, že se nejspíš urazil, že jsem ho škaredě podezírala a tak jsem chtěla naladit lepší náladu. „Taky mě těší, já jsem Lucka. Víš, chtěla bych se ti omluvit, já jsem se jen strašně bála. Myslela jsem si, že se domů živá už asi nedostanu.“

Vtom Pavel zastavil o dvě ulice dál, než bydlím, vypnul motor a otočil se na mě. Chvíli jsme se na sebe koukali, dokud Pavel ticho nepřerušil. „Luci, já to chápu, že ses bála. Ani nevíš, že jsem ho měl taky. Modlil jsem se, abych se vymotal z toho pole u lesa a dostal se na silnici. Vždyť já už jsem nás viděl mrtvé oba! Oba zmrzlí na kost.“ No, to jsem tedy ráda slyšela. „Vždyť už je to jedno, Pavle. Odvez mě domů, je mi strašná zima. Tobě není?“ Zeptala jsem se ho a doufala jsem, že mu zima bude. Ne, že bych byla škodolibá, ale měla bych alespoň důvod ho pozvat ke mně domů na pozdní horký čaj.

„A víš, že asi jo? Jsem promrzlý na kost, už ani nemůžu držet volant.“ Mile jsem se usmála a Pavla jsem s radostí pozvala na čaj. K němu jsme si dali ještě zákusky, které byly připravené pro sestru a sestřenici, které jsme si chtěly dát po plese. Myslím si ale, že my dva jsme si je zasloužili nejvíce.

Pavel se u mě zdržel až do rána a po ranní kávě odjel. Už si ho totiž volali další zákazníci, co chtěli někam odvézt, vždyť je přeci taxikář.

Zůstala jsem tedy doma sama a myšlenkami jsem byla stále u Pavla. Připadala jsem si jako ve snách a dále bych asi snila, kdyby mě z krásného snění nevyrušil domovní zvonek. Ač nerada, otevřela jsem. Ze dveřmi stála má sestra s tím klukem z plesu a vesele se na mě usmívali a z očí jim vyzařovala veselá nálada. „Co tady děláte tak brzy ráno?“ ptala jsem se a zívla jsem. „Jen jsme tě přišli zkontrolovat. Byli jsme tady hned po plesu, ale neotevírala jsi. Byla jsi vůbec doma?“ Nechtěla jsem se hned prozrazovat, že jsem tady nebyla sama, ale potom jsem si uvědomila, že by je ta vtipná historka s taxikářem Pavlem zajímala a tak jsem jim všechno při teplém čaji odvyprávěla. Petra se smála na celé kolo, ale Honza jen kroutil hlavou. „To jsi byla ty?“ vyjekl na mě, až jsem se lekla. Chvíli mi nic nedocházelo, dokud se pro změnu nerozpovídal Honza. Když mi řekl, že Pavel je jeho bratr a celou historku už znal z Pavlova vyprávění, nebyla jsem schopná slova a Petra už v tom měla zmatek úplný. Po vysvětlování dalších drobností z minulé noci nám to nedalo a Honza zavolal Pavlovi, který mu všechno řekl a dohodli jsme se, že si všichni vyrazíme do restaurace na oběd. Musím říct, že oběd byl báječně vydařený a můžu říct, že byl snad nejlepší ze všech, protože se mně a sestře všechno splnilo, co jsme měly načtené ze zamilovaných knížek. Vlastně chodíme často na rande ve čtyřech a je nám dobře. Ale zatím si naše zamilované příběhy a idylky necháme pro sebe. Nechceme riskovat, že bychom před našimi partnery vypadaly jako křehké princezny, co čtou jen červenou knihovnu. Tu už ani číst nemusíme, protože ji momentálně prožíváme a stěžovat si rozhodně nemůžeme.

Cherrynka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete