Liduška

Napřed jsem chtěla začít tím, že je mi líto dnešních absolventů, že si musí hledat sami práci a ledaskdo ji nenajde. Pak je třeba dlouhou dobu bez zaměstnání a pozapomene, co se ve škole naučil.  Chtěla jsem napsat, oč my jsme to měli snazší, že jsme měli umístěnky, čili práci jsme měli zajištěnou. Ale já vlastně nevím, jestli se to každému líbilo a jestli by dnešní mladí, o dost sebevědomější  než jsme byli my, stáli o nějaké umístěnky.

Můžu mluvit jen za sebe. Mně to vyhovovalo. Třídní četl podniky, kam bylo možné nastoupit a my jsme se hlásili podle toho, kam kdo chtěl. Měla jsem od začátku jasno, chtěla jsem do peněžního ústavu. Jenomže jsem nebyla dost rychlá a první peněžní ústav mi vyfoukla čipernější spolužačka. Ale druhý už byl můj.

Líbilo se mi tam od začátku. Musela jsem projít kolečkem, to znamenalo pracovat určitou dobu v každém oddělení. Mně se nejvíc líbilo ve vkladovém. Hlavně proto, že nás tam bylo hodně a vesměs samé mladé holky. Neměly jsme tam žádné „lehy“, ale i tak se užilo dost legrace. I když u nás platilo „náš zákazník – náš pán“ zcela absolutně. Pokud jsme se spletly ve vkladní knížce, musely jsme se zákazníkovi omluvit a nabídnout mu, že  mu vystavíme vkladní knížku novou, samozřejmě na vlastní náklady. Na to dbaly dvě starší pracovnice, které se střídaly na kontrole a kvůli nimž nejedna začátečnice často plakala.

Nesměly jsme nosit kalhoty a dokonce si pamatuju, když jsem si převázala své dlouhé vlasy stužkou, musela jsem ji okamžitě sundat, protože „nejsme žádné hokynářství, ale solidní peněžní ústav“.

I přesto  bylo v práci fajn. Ale protože jsme tam byly převážně mladé holky, občas se kolektiv obměňoval -  některá se vdala do jiného města, některá šla zase na mateřskou.

Za mého působení šla na mateřskou Vlasta. Brzy nato nám pan vedoucí oznámil, že v pondělí nastoupí nová pracovnice a protože on zrovna v pondělí přijde o pár minut později, máme ji přivítat, seznámit se  s ní a usadit ji na místo.

V pondělí se skutečně dostavila. Subtilní osůbka, štíhlounká, drobounká, bledá a vyplašená.

Představila se jako Lída, ale já jí v duchu říkala Liduška. Řekla, že se přistěhovala za manželem a byla kupodivu starší než většina z nás. Podle přání pana vedoucího jsme Lidušku usadily na místo po Vlastě, řekly jsme jí, kam si má dát věci a ze šuplíku před ní naskládaly potřebné propriety: houbičku, propisovačku, polštářek na razítka, datumovku a všechna potřebná razítka jako „vloženo“, „vybráno“, „zůstatek“, „úrok“.

Práci jsme jí žádnou nepřidělily, protože sice pokaždé jsme novou pracovnici zaučovaly, ale práci přiděloval zásadně pan vedoucí. Ten už ostatně přicházel. Náš pan vedoucí byl v jádru dobrák, ale byl dost hlučný, uměl i zařvat a měl srostlé obočí, kvůli kterému vypadal dost démonicky. Kdo ho neznal, měl z něho většinou strach. Viděly jsme, že Liduška je najednou ještě vyplašenější.

Pan vedoucí svraštil čelo, jako že přemýšlí: „No, jste tady první den, co já bych vám tak dal dělat…“

Přitom bylo jasné, co bude Liduška dělat. Dneska se tiskopisy a doklady vytisknou sakum pikum z počítače nebo přivezou z tiskárny rovnou i s hlavičkou firmy, ale tehdy to tak nebylo. My měly doklady  bez hlavičky a přitom všechny musely  být označeny  firmou. Takže bylo třeba všechny doklady orazítkovat firemním razítkem. A že jich bylo! Práce to byla nezáživná a vždycky ji vykonával nováček. Firemní  razítko měl pouze pan vedoucí a razítkovalo se v místnosti před jeho kanceláří.

Teď pan vedoucí jako přemýšlel a najednou na to přišel: „Víte co, vemte si polštářek a pojďte za mnou.“ Liduška se smekla se židle, sebrala ze sedadla polštářek, který si těhotná Vlasta donesla pro pohodlnější sezení a odhodlaně vyrazila za vedoucím.

V tu chvíli jsme my ostatní propukly v hlasitý řehot. Pan vedoucí se pohoršeně otočil, co že to má znamenat a vida Lidušku s naducaným  polštářkem, zahromoval: „Šmarjá, ženská, co myslíte, že budete dělat??“ Liduška  byla rudá jak pionýrský šátek a my nebyly k utišení.  I když už později zapadla do naší party, ještě dlouho jsme si ji kvůli polštářku dobíraly. Ale to už ona věděla, že se rády smějeme a že to nemyslíme zle. A když jsme se po roce loučily, už mi Lída vůbec nepřišla nesmělá a vyplašená. No, loučily jsme se, protože po roce jsem na tu mateřskou šla já.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10