Moje životní zkušenost s vrahem

Poslouchal The Kelly Family, o kterých věděl naprosto všechno. Připadal mi jako anděl z nebes. Chodili jsme spolu i do kostela. Na půlnoční. Kamarádka ho znala, tak mi sehnala telefonní číslo, začali jsme si psát, scházet se a poznávat. Chodili jsme spolu po nocích v lázních, sedávali na lavičkách a poslouchali The Kelly Family a Michal mě učil hrát na bicí. Asi po dvou měsících jsme spolu začali “chodit”. Láska nebeská!!

Svěřil se mi, že pochází z dětského domova ze Slovenska. Adoptovali ho s jeho bratrem, když mu bylo asi 5. Michal na mě působil strašně slušným dojmem, byl ohleduplný, galantní, spolehlivý a naslouchal. Několikrát mi pomohl a chtěl pro mě vždy to nejlepší. Měla jsem obavy, že bude na mě tlačit kvůli milování. Byl o 5 let starší. Ale mé obavy byly zbytečné. Čekal na mě s milováním asi 3 roky. Já už byla na střední. Jela jsem za ním na sv. Valentýna. Bydlel u známého.
I když jsem se odstěhovala daleko od Luhačovic, vždy jsme byli v kontaktu. Pravidelně jsme si volali a občas jsme se i viděli. Jenže pak jsme na sebe ztratili telefonní kontakt a skončilo to. Nemohla jsem ho najít v Luhačovicích, nikdo o něm nic nevěděl a nikdo ho neviděl. Trvalo to přes 3 roky. Uplynulo to jako voda. A znenadání jsem obdržela vzkaz na sociální síti na internetu. Vím, že to byl červen. Psal mi neznámý člověk s přezdívkou: Mimzys. Napsal mi jen: Ahoj, jak se máš? V tu chvíli mě nenapadlo se dívat na fotografie, nebo údaje. Za normálních okolností tyhle vzkazy mažu, aniž bych se podívala, od koho jsou. Ale

nevím proč, ale tento vzkaz jsem si jen přečetla a nechala ho ve zprávách.

Po pár dnech jsem se k němu vrátila. Odepsala jsem, že se mám fajn a jestli se známe.

Pak mě napadlo se tedy podívat na informace a na fotografie a málem jsem vyletěla z kůže. Po třech letech jsem viděla fotografii Michala. Zbledla jsem, nevěděla jsem, co si mám o tom myslet.

Čekala jsem na jeho odpověď. Psali jsme si asi 3 měsíce. Domluvili jsme se, že za ním pojedu a budu u něj bydlet. Bydlel v Dolních Kounicích kousek od Brna. Byla jsem nervózní jak sáňky v létě. :D

Dojela jsem na autobusové nádraží a čekala. Ještě jsem mu pro jistotu volala z telefonní budky, jestli teda dorazí, že tu na něj čekám. Bála jsem se, že si dělá srandu a já tam zůstanu někde na lavičce. Čekala jsem na něj na schodech. Po půl hodince dorazil. Michal. Ani jsme si neměli co říct. Jen jsme se objali a drželi se a mlčeli. Byli jsme oba šťastní, že jsme se našli a jsme zase spolu. Jak jsme teda opustili tuhle dojemnou chvilku, tak mě upozorňoval, že tam, kde bydlí, to není zrovna dobré, ale že to bude

lepší, že se spolu odstěhujeme. Dokonce mě požádal o ruku. Byli jsme zasnoubení. Měli jsme mít svatbu v den, kdy Titanic byl 100 let po potopení.

Věřila jsem mu a také si v duchu říkala, že to bydlení až tak hrozné nebude. Ale opak byl pravdou. Přišli jsme k baráku, který byl zarostlý plevelem, nad hlavními dveřmi bylo vytřískané okno a šlapali jsme po neupraveném chodníčku. Ale bylo to opravdu málo slabé kafe oproti tomu, co jsem zahlédla dál. Odemkl dveře, za kterými byla dlouhá chodbička, zaskládaná bordelem, harampádím a trubičkami. Při tomhle pohledu jsem již věděla, že zde bydlí vetešník, či vášnivý sběratel odpadu všeho druhu. Při východu z chodbičky jsem viděla kousek zahrady, zaskládaný pneumatikami, dveřmi od Favorita a hromadu dřeva, připomínající staré skříně a postele, které sloužily jako   topení na zimu. Vešli jsme do baráku a chodbička připomínala skladiště. Vlevo vzadu chodbičky měl pokoj Michal. Udělal si jej z bývalé koupelny. Vpravo byl obývák a dále pokračovaly další dva pokoje. Barák bez vody, elektřina byla snad od sousedů a stará kamna. Bez koupelny a záchodu. V duchu jsem se uklidňovala. Bydlel u 64letého Karla  a bydlel tam taky Michalův kamarád.

Když jsem se z tohoto šoku vzpamatovala, tak jsem zrovna podávala ruku právě Karlovi. Karel byl úžasný a chytrý člověk.

Do Vánoc jsem vydržela v tomhle marasmu. Michal v té době hodně pil, nepracoval a pořád měl peníze. Sebe-ubližování bylo na jeho denním pořádku. Nevěděla jsem, kam se poděl ten Michal, kterého jsem znala z Luhačovic. Tenhle Michal byl opilý z levného krabicového vína, nosil u

sebe lovecký nůž, plynovou a poplašnou pistoli a pouta. Pořád jsem se snažila přijít na to, jak ho odtud dostat a začít žít, bylo mi ho líto a nechtěla jsem, aby takhle skončil. Na Vánoce mi řekl, že Karla okrádá. Ale že prý to Karel ví. Nevěřila jsem svým uším, protože Karel měl Michala rád jako svého vnuka. Dále, jak se později opil, tak mi řekl, že Karla zabije a zakope ve sklepě. Nevěřila jsem mu to, tudíž jsem mu k tomu ani nic neřekla. Zdálo se mi, že je to obvyklý opilecký žvást a lež. Docházela mi trpělivost. Jak se totiž říká: Opilý se ze střízlivým nedomluví, takže hádky byly na místě.

Po Vánocích jsem se ale sebrala a jela jsem k otci. Nemohla jsem se na to dívat a odstěhovala jsem se a řekla mu, že až se stane lepším, tak že se budeme snažit o lepší život. Poté jsme se viděli v lednu. Přesněji 20.1.2012. Byl opět opilý. Dojel za mnou do Uherského Hradiště. Nezměnil se.

Byla jsem dost zklamaná, že jsem vlastně mu nedokázala pomoct. Toho dne, kdy za mnou dojel, tak mi řekl, že je Karel pohřešovaný. Zeptala jsem se ho, jestli ho zabil... On mi akorát řekl, že kdo se moc ptá, moc se dozví. Brala jsem to jako provokaci, tak jsem to neřešila. Podruhé se v Uherském Hradišti ukázal 2.2.2012. Tou dobou jsem pracovala v jisté kovovýrobě. Měla jsem odpolední, tudíž jsem se mohla s Michalem dopoledne vidět. Dali jsme si pití. Já tedy kávu, Michal pivo. Odpoledne jsem šla do práce na odpolední, ale odpolední odpadla, tak jsem šla domů. Došla jsem domů. Ve chvilce mi volala policie ČR, zdali mám čas, že by pro mě dojeli kolegové. Nevěděla jsem, co se děje, tudíž jsem řekla klidně, že mám čas a za chvíli pro mě dojelo auto.

Odvezli mě na služebnu v Uherském Hradišti. Jeden z kriminalistů vstoupil do jedné z kanceláří a ohlásil, že jsem dorazila na výpověď. Viděla jsem z chodbičky jen skleněnou skříň v místnosti a v odrazu jsem viděla Michalovu siluetu. A už jsem věděla, která bije. I když jsem si nebyla jistá, co udělal, tak jsem z toho cítila obrovský průser.

Taky že ano. Když jsem 2.2.2012 odcházela na odpolední, Michala nenapadlo nic jiného, než vykrást ve 13:45 textil s dětským oblečením v UH, protože neměl peníze. Ten den ho ještě zadrželi policisté a ten den jsem byla na výslechu. Seděl totiž hned po přepadení v místním bufetu na nádraží a popíjel pivo.

U výslechu jsem byla asi hodinu. Ptali se mě na všechno možné z toho dne.

Také se zmínili o tom, že Karel  z Dolních Kounic je pohřešovaný a jestli o tom něco nevím. V tu chvíli jsem měla před očima přesně tu chvíli z Vánoc, kdy mi Michal říkal, že ho zabije a zakope ve sklepě. Mlčela jsem jako hrob. Byla jsem úplně v šoku. Také mi řekli, že to není Michalovo první loupežné přepadení. Před pár dny od přepadení v Hradišti, přepadl prodejnu s potravinami v Moravských Bránicích.

Michal byl ve vazbě a já zmatená, s myšlenkami, že zavraždil Karla, nevěřícně kroutila hlavou. V dubnu mi volalo neznáme číslo. Na druhé straně se ozvala kriminální policie Brno. Jestli se mohu dostavit na výslech. Bylo mi jasné, že je to kvůli Michalovi. Můj v té době nový přítel mě do Brna odvezl.

Na policii jsem strávila přes 3 hodiny výslechu za přítomnosti jednoho z vyšetřovatelů a Michalova obhájce. Michal byl obviněn z vraždy Karla. Našli ho ubodaného, ubitého kladivem a zabaleného do peřin ve sklepě, který byl zaházený bordelem.

Byl to stresující výslech. Ptali se mě na náš sexuální život, na mou i Michalovu životosprávu, také na to, kolik Michal vypil vína, vykouřil cigaret, jestli se umýval a stříhal nehty a pod. Michal se k činu doznal. To bylo pro mě moc. Ve článcích, když jsem pátrala na internetu, jsem se dozvěděla, že ho zabil kvůli jeho důchodu, ale také údajně proto, že měl Michal poměr s Karlem, který na mě následně žárlil a já se prý měla odstěhovat kvůli tomu, že mě Karel nechtěl v podnájmu a tak ho Michal zabil. Nechce se mi tomu vůbec věřit. Také jsem se dočetla, že Michal byl označen za psychopata, který se již nikdy nenapraví. Byl odsouzen k 19letému trestu odnětí svobody. Tato zkušenost je pro mě neuvěřitelná, ale na druhou stranu si říkám, že klidně mohl zabít i mě. A tohle jsem si uvědomila až mnohem později.

Axinka - čtenářka
ChytráŽena.cz