Ovlivňovala nás i ze záhrobí

Říká se, že pokud chcete poznat muže, máte jít na večeři s jeho bývalou partnerkou. Na tom něco bude. Delší dobu si všímám, pokud mi vzniká vztah, jak muž hovoří o bývalé partnerce. Ti, kteří prohlašují, že bývalá byla…a následuje celá řádka slov náležící do zvířecí říše, mají smůlu.

Michal byl jiný. Při víkendové návštěvě zoologické zahrady, kterou jsem podnikla se svou malou neteří, protože mé děti jsou už dospělé, jsem si ho všimla hned. Snad jako jediný neměl s sebou žádné dítě, ba ani dospělý doprovod. Byl sám a na krku mu visel moderní fotoaparát.  První šediny ve vlasech nasvědčovaly, že má na svém kontě už nějaký ten křížek. Fotil zrovna plameňáky.

„Nechoď tam teď, Lucinko, pán fotí,“ upozornila jsem neteř. Lucka se usmála, vlezla přímo před objektiv fotoaparátu a nechápavě se zeptala: „A koho fotí, teto?“ Ve stejný okamžik jsem slyšela stisk spouště. Bylo to ještě v době, kdy se moc nepoužívaly digitální fotoaparáty, a mně bylo zřejmé, že muž má zkažený snímek.

„No, tak teď právě tebe,“ odpověděl muž za mě.

„Nezlobte se,“ omluvila jsem se za děvčátko.

Nezlobil se. Naopak, navrhl mi, že mi snímek, když mu sdělím adresu nebo telefon, doručí.

„Ať má dcerka památku,“ usmál se.

„To není dcera. Mé děti jsou už dospělé,“ řekla jsem a zaváhala. Nechtěla jsem dát kontakt na sebe cizímu muži.

„Já se bez té fotky obejdu,“ řekla jsem nakonec.

„Ale já ne,“ řekla vzdorovitě pětiletá neteř.

„Tak mi dejte kontakt na sebe vy,“ navrhla jsem.

Vytáhl vizitku. Mohla jsem si na ní přečíst, že je to náměstek v nějakém podniku, jehož název jsem vmžiku zapomněla.

„A já si myslela, že jste profesionální fotograf,“ řekla jsem.

„Kdepak, to je jen můj koníček.“

Tak nám dělal Michal, jak se později představil, společnost až do večera. Nejen, že jsme spolu prošli celou zahradu, ale dokonce nás pozval potom na zmrzlinu.

„A nemohl bych přece jenom znát i tvůj telefon?“ zeptal se, když jsme se loučili. To jsme si už tykali. A tak jsem mu své číslo ráda prozradila.

Od onoho setkání v zoologické zahradě jsem se s Michalem vídala pravidelně. Byl „skoro rozvedený“ a vdovec, jak prohlásil.

„Tomu nerozumím. Já jsem vdova a mám dospělé syny. Ale že by někdo byl „skoro“, to neznám,“ divila jsem se. A tak mi vysvětlil to, že po patnácti letech manželského života ho jeho manželka nejdříve opustila kvůli jinému muži.

„Byla ti nevěrná?“ ptala jsem se.

„To se občas stává. Ona byla ale jinak senzační žena. Hodili jsme se k sobě, víš. Požádal jsem o rozvod, ale manželka si včas vše uvědomila. Pochopila, že se k sobě hodíme. Byla opravdu senzační. Chtěla se ke mně vrátit. Ten den, kdy se to stalo, se chystala vše říct muži, ke kterému utekla.“

„Co mu chtěla říct?“ nechápala jsem.

„No, chtěla mu říct, že se vrací ke mně. Byla asi nervózní, spěchala z práce, a tak vběhla na přechodu pod auto. Byla na místě mrtvá,“ dovyprávěl a sklopil zrak.

„Jak dlouho to je, co se to stalo?“ ptala jsem se.

„Už je to přes rok.“

Chápala jsem, že je Michalovi líto, že zemřela žena, s kterou strávil tolik let, matka jeho syna navíc. A byl mi sympatický, že se o Janě, jak se jeho manželka jmenovala, vyjadřuje jen pěkně.

Po několika týdnech se náš vztah přehoupl z přátelského na partnerský. Vídali jsme se vždy odpoledne, nebo večer po práci, a občas jsem strávila u Michala také víkend, nebo on u mě. Časem mi ale kult jeho ženy, jak jsem nazvala jeho všudypřítomné připomínky Jany, začaly lézt na nervy.

„Proč zaléváš fialky do misky pod květináčem a nezaléváš je rovnou do květináče?“ všiml si jednou, když byl u mě na návštěvě a já zalévala květiny.

„Protože se to tak má. Nehnijí pak kořeny,“ vysvětlila jsem.

„Jana je zalévala přímo do květináče.“

Jindy jsem upekla bábovku.

„Ty do ní dáváš oříšky?“ ptal se.

„Ano, je pak chutnější, zdravější a já mám ořechů doma dostatek, tak ať se spotřebují.“

„Jana měla na ořechy alergii.“

„Ale já pekla bábovku pro tebe a pro sebe, ne pro nějakou nevěrnici,“ nevydržela jsem tehdy. To už mi vadilo, že Michal stále vzhlíží k zesnulé manželce, která ho vlastně ve vztahu podvedla, utekla od něj. Nikdy jsem mu neřekla, že se jeho žena možná chtěla vrátit jen proto, že Michal měl slušný příjem a její nový milenec tehdy, jak mi vyprávěl Michal, přišel o zaměstnání.

S Michalem jsem vydržela sedm měsíců. Celých sedm měsíců jako bych žila ve třech. Kam jsme se s Michalem vrtli, všude s námi byla Jana, jeho zemřelá žena.

Michalovi se nelíbilo, že mám místo závěsů na oknech jen žaluzie, protože jeho žena si potrpěla na látkové závěsy. Látkový ubrus na stole, můj oblíbený, mu naopak vadil, protože Jana používala omyvatelný.

V závěru našeho vztahu jsem se pokusila Machalovi vše vysvětlit.

„Zlatíčko, mám tě ráda. Proč mi ale musíš za každou cenu připomínat svou bývalou ženu? Nech ji spát, je mrtvá. Jsme tu jen my dva,“ řekla jsem mu jednou při večeři při svíčkách.

„Já vím,“ řekl rozmrzele, a večer mě oslovil „Janičko“ přímo při milování. To byla poslední kapka.

S Michalem jsem se rozešla. Neuměla bych žít po boku muže, který by byl stejně stále v myšlenkách jinde, u jiné. A nic na tom nezmění ani fakt, že ta, na kterou myslí a s kterou tráví pomyslně svůj život, dávno zemřela.