Přátelé z dětství - Máňa

Dětství na vesnici mi připadalo idylické, ale ve skutečnosti se tam tehdy moc lehko nežilo. Skoro v každém stavení byla nějaká nemoc nebo trápení. Když vezmu domy po řadě, tak v jednom byla nemocná paní, upoutaná trvale na lůžko, v dalším paní s Parkinsonem a tak to pokračovalo až k domečku, kde bydlela kamarádka Máňa.

To byl takový domeček nudlička. Byl vmáčknutý do mezery mezi dvěma staveními. Vchod byl přes dvoreček, což vlastně byla jen úzká cestička chudě zatravněná, kam nikdy neproniklo slunce, protože na dvoreček přesahovala střecha vedlejšího stavení. Pak se šlo do chodbičky - malinké a úplně temné. Odtud do kuchyně, kde sice bylo okénko, ale to ústilo ke zdi sousedů. Jen jediný pokoj byl celkem slušný a světlý, dvě malá okna vedla k návsi.

Máňa byla nejchudší z chudých. Bydlela v tomto bezútěšném domku, který ani nebyl jejich, s babičkou a dvěma mladšími sourozenci, chlapci. Babička byla stará a ohnutá do pravého úhlu. Nikdy jsem ji neviděla sedět, pořád měla doma co dělat a ještě docházela pomáhat na statek k příbuzným. Za to dostávala vajíčka, mléko a podobně. Děti sice měly rodiče, ale ti se o ně dílem nemohli a dílem nechtěli starat. Matka byla v blázinci. Jednou jsem přišla za Máňou a v kuchyni na kanapi seděla paní, mluvila tiše a přívětivě na děti, ale babička od ní děti odháněla a i mně špitla, ať jsem opatrná, že ta ženská je blázen, přijela prý za dětmi jen na propustku. Mně jako blázen nepřipadala. Ptala se mě, čí jsem a když jsem řekla, vzpomněla si, že zná mého strýčka a za mlada s ním hrávala divadlo. Celá se při té vzpomínce rozzářila.

přátelé z dětství Dvakrát jsem v chaloupce potkala také otce dětí. Přijel pokaždé s jinou ženštinou. Byl mi už od pohledu protivný, připadal mi jako povaleč, měl knír a byl cítit tabákem. Pamatuji se, že jednou bylo už poledne a on s tou ženskou spal v posteli v pokoji. Přišlo mi to hrozně nefér, že místo aby něco pomohl nebo se věnoval dětem, válí se ještě v poledne v posteli. Nevím, jestli na děti platil, ale rozhodně jim nikdy nic nepřivezl, to by se pochlubily.

Máňa byla o rok starší než já, hezká blondýnka, ráda a hezky zpívala, často jsme krákoraly na naší zahradě. A prohlížely jsme si spolu časopisy. Naši měli Kinorevue, nějaké ženské časopisy a také Humoristické listy. Máňa už měla tehdy zájem o kluky, tak jsme si špitaly, který se nám líbí a který herec a jakého bychom chtěly muže a kolik dětí.

Tenkrát jsem musela nosit rovnátka a Máňa také. Protože nebylo myslitelné, aby babička jela s Máňou k zubaři do krajského města, brala moje maminka s sebou vždycky i Máňu.

Rovnátka nás ještě víc sblížila, jinak je nikdo ve škole neměl, jen my dvě.

Nikdy mi nepřišlo, že by Máňa nebo její sourozenci byli špinaví nebo v roztrhaných šatech, myslím, že se babička hodně snažila a Máňa na sebe také už dbala, ale přesto všichni tři sourozenci dostali svrab. Museli k lékaři. Jestli brali nějaké tabletky, už nevím, ale mazali si postižená místa bílou mastí. Po celou tu dobu jsem s Máňou dál kamarádila, vodily jsme se i za ruce a svrab jsem nedostala. Ovšem vši ano.

Nejvíc mě děsilo, že Máňa ani její sourozenci neměli místo, kde by byli v bezpečí. Jestliže se kluk popral a utíkal se schovat před silnějším domů, nebylo mu to nic platné. Protivník utíkal za ním, nedbal na babičku a klidně chytil chlapce až v pokoji a dal mu tam pár facek. Zrovna tak prý jiný kluk letěl za Máňou a přes její protesty ji až v pokoji chytil a líbal a sáhl jí pod halenku. Babička nic nezmohla. Máňa tehdy moc plakala. Chtěla jsem to říct doma, aby tatínek jako učitel zakročil, ale Máňa mě prosila, ať nic neříkám, že by museli všichni do dětského domova.

A Ještě z jedné příhody mě mrazí. Přišla jsem s Máňou po škole k nim a babička ji vybídla, že má oběd v troubě, ať se nají. Máňa vytáhla pekáč, byl to nějaký šmorn, ale z pekáče vyskočila myš. Obě mě hned prosily, ať to neříkám klukům, že by to nejedli. Jenomže kluci přišli vzápětí, poznali, že v pekáči hodovala myš a jíst to nechtěli. Když babička přiznala, že nic jiného nemá, oba kluci se dali do pláče.

Svátek pro děti byl, když přijel Míra. Míra byl jejich nevlastní bratr, z otcova prvního manželství. Byl mnohem starší, měl dokonce ve vsi s jednou dívkou dítě. Prý u ní nějaký čas bydlel, ale pak se její matce zdálo, že jim dává málo peněz, tak se dopustil nějaké krádeže a byl pár měsíců v kriminále. Mezitím si ona dívka našla jiného a Míru už k nim nepustila. Bydlel tedy někde pryč, dělal kdovíkde v továrně a do vsi přijížděl jen občas. Vždycky zašel za svým synkem a třem svým sourozencům také přinesl nějaký pamlsek. A hlavně – Míra měl motorku. To pro sourozence, hlavně pro kluky, bylo něco. Vždycky je všechny svezl. Jednou mi mladší bratr Máni řekl, že si je všechny tři Míra vezme k sobě, aby nemuseli do dětského domova. A pak jsem to slyšela často i od staršího chlapce.

Nedovedla jsem si představit, jak by si je mohl vzít k sobě někam na svobodárnu jako svobodný.

V červenci zase Míra přijel. Zrovna měla být v sousedním městě pouť, vypravil se tedy v sobotu na pouťovou zábavu. Máňa mi řekla, že si tam chce konečně namluvit holku. Ale bylo to jinak. V neděli ráno ho našli v příkopě s rozbitou hlavou, motorku opodál.

Protože se to stalo na přehledném místě jen v mírné zatáčce, hned se vyrojily spekulace, že si Míra vzal život schválně, protože už neunesl svůj těžký úděl. Ale spíš to bylo tak, jak to zhodnotili četníci: Míra byl pod vlivem a nezvládl řízení. Na pohřeb přišla spousta lidí, smrt mladého člověka vždycky vezme za srdce. Ale nejvíc plakali jeho tři sourozenci. Zhroutil se jim svět. Míra už si je k sobě nevezme.

Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Když jsme se se sestrou vrátily z prázdninového pobytu u tety, Máňu jsem sháněla marně. Domeček nudlička osiřel. Babička byla snad v nemocnici nebo v domově důchodců a děti odvezli kamsi do dětského domova. Starší z chlapců prý se vehementně bránil, utekl a museli ho nahánět četníci někde v polích. My jsme se ještě to léto stěhovali, měla jsem plno nových zážitků a dojmů, plno nových přátel a na Máňu jsem bohužel pozapomněla. A když jsem se konečně po létech shledala s ostatními kamarádkami a hledala i Máňu, už jsem ji nenašla. Ptala jsem se i jejích příbuzných, ale ani ti prý o sourozencích nic nevědí. Domeček je už zbouraný a jeho bývalí obyvatelé jako by tam ani nikdy nežili. Nikdo je nezná, nikdo o nich nic neví.

Snad se Máňa přece dočkala štěstí a dostala hezkého a hodného muže, jak o tom kdysi snila.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete