Přátelé z dětství - Týnka

Týnka do školky nechodila. Bývala dost nemocná, tak ji opatrovala jedna stará paní. Spolu jsme se spřátelily až ve škole. Její rodiče byli považováni za nejlepší hospodáře ve vsi a také za největší dříče. Týnka byla tichá drobná holčička.

Dobře se učila, byla přirozeně inteligentní. Často jsme si my děti hrály u nich na dvoře nebo za stodolou, kde býval stoh slámy. Z toho jsme se klouzaly po zadku, pak z něho i skákaly. Ale bylo tam i další lákadlo. Týnka a její mladší bratr měli nahoře na sýpce houpačku. Jenom takové to prkýnko přichycené provazy. Houpačka byla umístěna před vikýřem, takže při houpání jsem lítala vždycky ven z vikýře. Paráda!

No a ještě – Týnka měla doma tahací harmoniku a učila se na ni hrát. To jsem jí záviděla. Hrozně jsem si přála, aby i mně naši koupili harmoniku. Nekoupili, otec zastával názor, že když máme doma housle, je zbytečné kupovat další nástroj. Tak jsem si ve Zpěvníku národních písní, kde byly i noty, našla asi pět písniček a nakreslila jsem si na papír klávesy harmoniky. Nacvičila jsem si nazpaměť prstoklad u těch písniček, samozřejmě bez basů. Pak jsem se Týnky zeptala, která klávesa na harmonice je C, tam jsem dala prst a postupně mačkala klávesy, tak jak jsem se to doma naučila. Uměla jsem takto zahrát Muziky, muziky, Čerešničky a ještě další písničky. Bylo to sice pomalé a nebylo to bez chyb, ale Týnky rodiče byli v šoku a orodovali za mne u našich, aby mi harmoniku koupili, že mám talent, že Týnka teprve po mnoha lekcích zahrála jednu písničku a já přijdu a hned hraju. Naši však neustoupili.

přátelé z dětství Týnka nosila do školy excelentní svačinu. Její maminka vyráběla domácí sýr, který vždycky zapekla na pekáči v troubě. Krájela ho na řezy. Měl křupavou kůrčičku a mně mooc chutnal. Často jsme s Týnkou „handlovaly“ svačiny.

A co mě ještě u Týnky bavilo – jako první ve vsi měli televizi. Sami si ji ale moc neužili. Televize byla v sednici, kde měli prkennou podlahu vždycky doběla vydrhnutou. A teď si představte, že večer se přihnali chlapi, tak 5 – 6, povětšinou ve špinavých holínkách a prý: „My jdeme na televizi.“ Hospodyně neřekla ani popel, přistavila před televizi lavici a pár židlí a šla si po své práci. Myslím, že ji musela štvát ta bezohlednost, se kterou chlapi zašlapali podlahu, ale nikdy nic neřekla.

V naší vsi byla škola jednotřídka a tedy jen do 5. ročníku. Do šestky jsme museli do střediskové obce, to bylo asi 6 km polními cestami. Na kole, v zimě pěšky. Později jezdil autobus. Do této školy samozřejmě chodily děti i z jiných vesnic. No a když jsme byli asi v osmičce, do jednoho takového chlapce z jiné vesnice se Týnka zamilovala. Byl to spolužák, chodil do naší třídy. Napřed jsme my ostatní nic nevěděli, protože nevyhledávali samotu, stačilo jim, že si mohli hledět do očí třeba i přes půl třídy. Když jsme byli v družině, sedli si tak, aby na sebe viděli a pořád na sebe koukali. Paní družinářka na ně volala, aby toho nechali a nás ostatní nabádala, abychom jim tyto hrátky překazili – marně.

Po čase se mi Týnka svěřila, že bude mít rande. Vašek (to byl ten chlapec) za ní přijede na kole do naší vesnice. Mají se sejít v autobusové čekárně v neděli odpoledne. Chtěla, abych šla s ní, kdyby je někdo viděl, tak aby nebyla s klukem sama. Autobus nezajížděl do naší vsi, zastávka byla na okresní silnici, což bylo půl kilometru. Čekárna pak stála na kopci kousek od zastávky, protože zastávka byla u křižovatky a tam bouda nesměla stát. Neměla dveře, jen takový širší vchod.

Když jsme tam s Týnkou dorazily, Vašek už byl v čekárně na lavici, kolo nechal opřené venku. Byla to od něj velká oběť, měl do naší vsi docela daleko. Týnka usedla k němu na lavici a já zůstala ve vchodu – hlídat, kdyby někdo šel. Ale kdo by chodil, v neděli autobus nejezdil. Za celou dobu mého hlídání nejelo ani jedno auto. V neděli totiž nejezdila podniková auta ani těžké tahače s nákladem dřeva na pilu a z pily a soukromých aut bylo jako šafránu. Jen jednou kolem přefrčela motorka a zahnula na prašnou silničku k naší vsi.

Netušila jsem žádné nebezpečí, nenapadlo mě, že na motorce sedí otcův známý, který sice bydlí na druhém konci, ale nebude ho mrzet zastavit u školy a poreferovat naším, že jsem v čekárně a to s klukem. Nevím, jestli skutečně mohl zahlédnout Vaška uvnitř boudy nebo se jen dovtípil, když uviděl venku pánské kolo. Šla jsem domů zvesela, ale to se změnilo hned, jak jsem vešla do chodby. Oba rodiče tam stáli s přísným výrazem. „Kde jsi byla?“ To se ptal otec. Ale než jsem mohla cokoliv odpovědět, přilétla facka jako dům, až jsem vzala druhou o dlaždice na zemi. To byla zase akce maminky. Od doby, co řekli lékaři otci, že každé rozčilení pro něho může znamenat smrt, ho maminka chránila tak, že každou konfliktní situaci dusila v zárodku. Tady si byla jistá, že jakákoliv moje odpověď otce rozčílí. Buď přiznám, že jsem byla s klukem, což bude zlé, nebo řeknu něco jiného a otec si pomyslí, že lžu. Oboje bude špatně. Tak mě umlčela. Brečela jsem. Brečela jsem bolestí a hlavně lítostí a vzteky z té křivdy. Když jsem pak vysvětlovala, že kluk přijel za Týnkou a ne za mnou, nechtěli mi rodiče věřit. Že by Týnka, ta tichá drobná holčička, která má sice krásné hnědé oči, ale zatím ani nevypadá jako ženská, měla kluka? Vyloučeno.

Já po té inzultaci vypadala hrozně. Maminka se večer na mě podívala a zhrozila se: „Pro pána, to jsem tě zřídila.“ Aby ne, měla jsem nateklou pusu a oko mi zdobil parádní monokl. „Zítra nemůžeš jít do školy,“ prohlásila.

„A just půjdu do školy, ať všichni vidí, jak mě mlátíte.“ Ale nešla jsem. A ne jen jeden den, trvalo to několik dní, než můj obličej měl zase svou podobu.

I s Týnkou jsem navázala kontakt znovu před několika lety. Občas si voláme, párkrát jsme se vzájemně navštívily. Při její první návštěvě jsem jí připomněla její první rande i to, jak jsem kvůli ní trpěla. Všichni jsme se tomu zasmáli. Píšu všichni, Týnka totiž přijela s manželem a to není nikdo jiný než Vašek, náš bývalý spolužák. Láska jim vydržela dodnes. Mají spolu dvě krásné dcery a díky nim tři krásné vnuky.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete