Sraz

Nejraději jezdím na sraz z gymplu. Mám to dost z ruky, ale pokud není žádná zásadní překážka, jedu. Vím o lidech, kteří se nikdy takového srazu neúčastní. Například moje sestra, ta zastává názor, že takový sraz slouží jen k tomu, aby ti úspěšní tam prezentovali svůj majetek, chlubili se svou kariérou, případně svou manželkou nebo dětmi.  Pokud je tomu tak, určitě to není vždy a všude, já alespoň nikdy nic takového nepozorovala. A nepřipadám si na srazu nikdy jako outsider, přesto, že se opravdu nemám čím chlubit. Ve škole jsem byla stále premiantka, ale na vysokou jsem se nedostala. Technické předměty nebyly moje oblíbené, hlásila jsem se tedy na filologii, obor němčina – španělština. Až při přijímačkách jsem se dozvěděla, že ten rok nebyla tato kombinace otevřena a přeřadili mě tedy na kombinaci němčina – čeština. Tam byl nával a přesto, že zkoušky jsem udělala, pro velký počet uchazečů jsem přijata nebyla.  Dále – nikdy jsem neměla nouzi o nápadníky, ale nakonec jsem skončila bez manžela, takže se na srazu nemůžu chlubit ani s ním. A z toho plyne i další fakt, že jsem tedy nemohla nahromadit žádný majetek a také tahle varianta padá.

Na srazu se tedy setkávám s lidmi podobnými jako já, ale i s inženýry, lékařkou, soudcem, s manželkami úspěšných podnikatelů, majiteli krásných rodinných domků, bazénů a nevím, čeho ještě.  Ale pro mne jsou to všechno spolužáci, pořád kamarádi a je mi s nimi dobře.

Zajímavé je, že srazu se pravidelně účastní ti, co to mají daleko, zatímco absentéři jsou výhradně místní.

Já musela vždycky spát u některé spolužačky, mám to daleko, v jednom dni se to stihnout nedá. Mohla jsem spát v hotelu, ale kamarádky mě nenechaly a já byla také raději. Střídala jsem nocleh u Jitky a u Ivy. Obě patřily do naší holčičí party. Znala jsem také jejich muže. Jitka chodila s tím svým ještě na gymnáziu a Ivin manžel Míla býval vedoucí „naší“ kapely.

Většinou jsem spávala u Jitky. Tam bylo dost místa a hlavně, druhý den jsme s Jitkou dopoledne couraly po městě, koukala jsem, co se kde změnilo, potkávaly jsme lidi, které jsem znala z dřívějška, prostě pohoda. Jitčin manžel mezitím uvařil oběd.  U Ivy to bývalo také fajn, jenom s tím rozdílem, že Míla odmítal vařit, takže jsme obě trávily dopoledne v kuchyni. Ale Míla tam býval s námi a vzpomínali jsme na staré časy.

Naše srazy absolventů SVVŠ (gymnázií) měly většinou stejný scénář. Sešli jsme se před restaurací na náměstí, pak jsme se odebrali ke škole. Prošli jsme celou školu, zavzpomínali a pak se vrátili do restaurace, kde jsme měli zamluvenou večeři a probíhala tam příjemná zábava. Ale dva srazy se tomuto scénáři vymykaly. Jeden sraz jsme absolvovali na zahradě domu jednoho spolužáka a jako večeře byla grilovačka. Bylo to moc fajn, v jeho domě jsme měli zázemí.

A pak ještě jeden sraz byl jiný. Nevím přesně, ale bylo to buď 25  nebo dokonce 30 let od maturity.  Sešli jsme se jako obyčejně před restaurací na náměstí. Bylo nás hodně, ale chyběla Zdenka, která vždycky chodila. Teď prý nemůže. Jedna spolužačka nám vysvětlila, proč. Zdenka s manželem koupili nebo si pronajali hospodu a provozují ji. Zpočátku to vypadalo na výborný podnikatelský záměr. Hospoda byla na hlavním tahu na Prahu a bývala stále plná. Jenomže Zdenky manžel vážně onemocněl, celý provoz hospody zůstal na Zdence, která se navíc musela starat i o nemocného manžela. Protože v sobotu bývala návštěvnost největší, nemohla Zdenka zavřít, peníze potřebovali.

No, jako obvykle jsme navštívili školu, pak v restauraci povečeřeli. Zábava byla v plném proudu a najednou přiběhla servírka, že má někdo z nás přijít k telefonu, volá nějaká paní. Vyslali jsme tam jednoho spolužáka.  Když se vrátil, oznámil nám, že volala Zdenka. Má prý v hospodě celý autobus myslivců a další autobus vojáků. Oba kolektivy mají s sebou kapely. Rádi by hráli a hlavně tancovali, ale bohužel v hospodě není ani jedna žena. Zdenka si tedy vzpomněla na nás, sdělila hostům, že pár kilometrů od hospody je na srazu dost žen a posílá pro nás autobus.  Koukali jsme jako zjara. „Ta Zdenka se zbláznila, Mirku, zavolej jí zpátky, že nikam nepojedeme, ať autobus neposílá,“ ozývalo se ze všech stran. „No, to nejde,“ oponoval Mirek, „autobus už je na cestě, za chviličku ho tu máme.“ No, bylo jednání jako v parlamentu, ale nakonec jsme si řekli, že v tom Zdenku nemůžeme nechat a autobus přece nepojede zpět s prázdnou. Nastoupili jsme všichni, i kluci.

V hospodě jsme byli přivítáni potleskem. Jen jsme se v rychlosti pozdravili všichni se Zdenkou, objednali si něco k pití a už začala hrát hudba a všechny ženy jsme šly do kola. Napřed hráli myslivci, ti hráli dechovku. Později je vystřídali vojáci, ti měli v repertoáru taneční hudbu a evergreeny.  Pravda je, že jsme ani nestačily zahřát židličky, pořád jsme tancovaly. Spolužáci se moc k tanci nedostali, vojáků bylo víc než nás „děvčat“ a myslivci také chtěli tančit. Ale myslím, že to našim „klukům“ nevadilo, bavili se pohledem na taneční páry a také se uplatnili jako pomocníci Zdenky. Roznášeli pivo, víno, kávu, sem tam nějaký párek.

Já si pokaždé na srazu připadám, že jsem omládla. Spolužačky mi přijdou skoro stejné jako při maturitě, všichni mají stejný styl hovoru a gesta jako tehdy. A přesto, že mám už spoustu zdravotních potíží, na srazu mě jako zázrakem nic nebolí.

A teď si představte tenhle sraz. Tuhle situaci. Jste ve společnosti lidí, se kterými jste čtyři roky chodili do téže školy.  S nimi jste navštěvovali taneční, pak taneční zábavy… Tančíte na melodie, na které jste tančili v těch osmnácti letech. Tančíte s mladými štíhlými kluky jako tenkrát. Iluze mládí dokonalá.

Kdykoli jsem se podívala na některou spolužačku v kole, obě jsme se smály. Vlastně i kluci se smáli a všichni. Vojáci se chovali velmi slušně. Nevím, zda to bylo tím, že měli s sebou velitele nebo že měli před námi trochu ostych, přece jen, byly jsme ve věku jejich maminek. Pokaždé se voják před námi uklonil: „Smím prosit“, pak nás po tanci doprovodil ke stolu a poděkoval. A při tanci došlo i na lichotky - jak krásně tančíme, máme příjemný parfém, moc nám to sluší…

Když byl čas končit a my museli nastupovat do autobusu, velitel vojáků nám za vojáky i za myslivce poděkoval za krásný večer. Nám. I my děkovali, „holky“ i „kluci“.

Zdenka byla rovněž spokojená.  Za pomoci spolužáků vše zvládla a měla, myslím, celkem solidní tržbu.

Autobus nás pak odvezl zpět do města před restauraci.  Tam už byla tma. My se poněkud halasně vzájemně loučili a rozešli se do svých domovů, případně do svých přechodných útulků. V mém případě ke kamarádce Ivě.

Teď jsme se tedy vydaly spolu na cestu k jejímu domečku. Teprve nyní jsme si uvědomily, jak nás příšerně bolí nohy. Ale na dobré náladě nám to neubralo. Kodrcaly jsme se cestou necestou, broukaly jsme si písničky, na které jsme ještě před půl hodinou tancovaly  a Iva povídá: „Víš, na co se nejvíc těším? Až to řeknu Mílovi. Ten bude koukat, že jsem tancovala s vojákama. No, děti možná řeknou, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Ale byl to krásnej sraz.“

Byl!  V písničce se zpívá: Nikdy se nevrátí pohádka mládí…

A já tvrdím, že nám se na pár hodin vrátila.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10