Taková ponorková nemoc

To jsem chodila s Filipem. No, chodila. Filipa jsem poznala na chmelové brigádě, na které jsme byli ze školy. A protože studoval gymnázium ve stejném městě jako já ekonomku a oba jsme byli nezadaní, líbili jsme se jeden druhému a dokonce jsme měli i podobné zájmy, tak jsme si jednou dali první pusu, chytli jsme se za ruce a říkali jsme tomu vztah.

Po asi dvou týdnech společného „randění“, v době prázdnin, odjeli Filipovy rodiče na dovolenou k moři a Filip se poprvé vzepřel, že na dovolenou s mámou a tátou nepojede. Byl přece už dost starý, aby se o sebe postaral. V hlavě mu už zrál plán. Požádal mě, jestli bych s ním nestrávila dva týdny u nich na chatě. Celá jsem se roztřásla. Věděla jsem, co to znamená. Dva týdny sama s Filipem! To už nebude jen držení se za ruku a občasná letmá pusa. Budeme dva týdny spát spolu v jedné chatě, vařit si, starat se jeden o druhého. A nikdo jiný tam nebude! Filipa jsem ale milovala. A tak jsem přikývla. Oba jsme zářili štěstím při představě, co nás čeká. Tam se pořádně poznáme! „Bude to skvělé,“ zajíkal se štěstím Filip. „Poznáme se v dobrém i zlém. Budeme dělat na zahrádce, spolu nakupovat, škrábat brambory…“, jásala jsem já.

Zbývalo vyřešit to s mými rodiči. Asi by mě nikam na tak dlouho po tak krátké známosti s klukem máma nepustila. Filipa sice už znala, myslela si ale, že jsme kamarádi. A tak jsem mámu podfoukla. Přivedla jsem domů kamarádku, která mamce odrecitovala naučené věty. Má velmi slušná kamarádka se mé mamky zeptala, jestli bych nemohla jet s ní a ještě s jednou kamarádkou na chalupu k nim. Přidala větu, na kterou máma slyšela: „Budeme se tam připravovat do dalšího ročníku do školy.“ Mamka zaváhala, znala ale Jarku. Ta by nic zlého neprovedla. Chata Jarčiných rodičů byla dostatečně daleko na to, aby naše rodiče nenapadlo nás přijet zkontrolovat.

Z domu jsem odešla s báglem věcí a šla rovnou za Filipem. Naštěstí bydlel ve stejném směru, kde bylo nádraží. A tak mamka mávala mně a Jarce z okna. Za prvním rohem se Jarka se mnou rozloučila a šla domů, kde na ni čekali rodiče, s kterými jela skutečně na jejich chatu. A já letěla vstříc Filipovi, který na mě čekal hned za druhým rohem.

Vlakem jsme dorazili na chalupu. Vybalili jsme si a den jsme strávili procházkami po okolí, společným koupáním v rybníku. Zakončili jsme ho v objetí. Druhý den se ale ozvaly naše žaludky. Muselo se do obchodu. Já brblala, že je obchod daleko, Filip zase, že jsem si mohla přivstat, aby byla snídaně skutečně ráno a ne v poledne. Já si měla přivstat? Ani romantika s motyčkou na zahrádce se nekonala. Chtěli jsme jeho rodičům ušetřit práci a okopat záhonky růží. Jak krásně to vypadá v televizi, kde se mladá hrdinka stará o květinky. Slunko ale pálilo a my, zalití potem, jsme se poprvé chytli. Chtěla jsem se jít koupat, ale Filip chtěl práci dodělat.

Odpoledne jsme se vydali na houby. Hned za chalupou byl les, do kterého jsme se vydali s košíkem. Filip nesl batoh na zádech, ve kterém jsme měli jídlo a pití. A měl i klíč od chaty. Já nesla košík. Nevím jak, ale ztratili jsme se snad po půlhodince. Najednou jsem Filipa neviděla a nereagoval ani na mé zavolání. A tak jsem posbírala pár hříbků a vrátila se k chatě. Ale Filip tam nebyl. Měla jsem žízeň a hlad, vše bylo ve Filipově batohu.  A hlavně měl Filip klíč od branky i od chaty. Rozhodla jsem se přelézt plot. Už jsem byla nahoře, ale najednou to nešlo ani na jednu stranu. Skočila jsem dolů. Stála jsem tam jen v podprsence a dívala jsem se, jak mé tričko, které se zaháklo za drát omotaný kolem branky visí jako prapor a věje ve větru. Nechala jsem tričko tričkem a utíkala k chatě. Ta byla ale zamčená. Z nouze jsem stáhla kostkovanou košili strašákovi, který hlídal na záhonu brambory, a štítivě si ji oblékla. Takto jsem čekala na Filipa. Měla jsem takovou žízeň, že jsem se napila ze studny, o které jsem věděla, že mi Filip říkal, že v ní není pitná voda. 

Filip přišel snad za tři hodiny, naštvaný, že když se v lese ztratím, mám na něj počkat na místě a ne jít k chatě. Zbytek dne jsme spolu nepromluvili. Vlastně promluvili. Já mu vyčetla mé krásné nové tričko, které jsem díky němu roztrhala. On argumentoval tím, že lézt přes plot mě nikdo nenutil. Druhý den jsem už měla teplotu, načež Filip tvrdil, že máčím teploměr do čaje. Z princezničky, která s ním přijela na chatu strávit romantické dva týdny lásky, najednou byla herečka. Když mi za dva dny bylo lépe, Filip chtěl vše napravit. Ale o to jsem neměla zájem já. Filip byl pro mě zlý sobec. A tak jsme se zase pohádali. Ne, nehádali jsme se kvůli důležitým věcem, jen kvůli blbinám. Už mi vadilo i to, že Filip jí rizoto z hlubokého talíře. On zase nepřenesl přes srdce, že nechci polévku. A tak jsme se dohádali až k odjezdu, protože nikdo nechtěl přijít první s návrhem, že pojedeme domů hned. Bylo to vysvobození.

S Filipem jsme se rozešli. Ale když jsme se po čase potkali a sedli si na kolu do místního baru, oba jsme museli přiznat, že naše hádky byly skutečně o ničem. Mezi námi to stále jiskřilo. Jen jsme asi brzy jeli na dovolenou sami dva, navíc na celé dva týdny. Na to jsme nebyli připraveni. A tak radím, že spěchat se má pomalu. Někdy tak dojdete mnohem dál…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10