Lež má krátké nohy

 „Ale táta mi to dovolil.“ „To já ne, to Terka.“ „Máma říkala, že můžu.“ A další a další. Malé dětské lži. Nevznikají proto, že by vás vlastní dítko chtělo podvádět, spíš jsou motivované toužebným přáním dítěte, aby to tak bylo. Jak vysvětlit čtyřletému dítěti, že lhát se nemá, že pravda vždycky vyjde najevo? Zvednout ukazováček a zahájit kázání? Zakázat Večerníček? Kdepak, to na něj neplatí.

Zkusím to pohádkou: Byl jednou jeden chlapeček. Byl hodný a šikovný jako ty. Dokonce se jmenoval taky Adámek. A tenhle Adámek z naší pohádky seděl u talíře polévky, ale nejedl. Už se moc těšil, až půjde po obědě místo spaní se svým tatínkem jezdit na kole. Těšil se tak moc, že ani jíst nemohl. Ale dobře věděl, že když se nenají, bude muset zůstat doma. Pod nohama se mu protáhla kočka Micka – a tu Adámka napadlo něco moc chytrého, ale moc ošklivého. „Čičí,“ zavolal na Micku, vzal si ji na klín a nabídnul jí svůj talířek polévky. Micka polévky ráda, talířek byl za chviličku prázdný. „Už jsi tu polévku snědl?“ ptá se maminka Adámka. „Ano, maminko, snědl,“ odpověděl Adámek. A ouha! Na levé ručičce se mu udělal uzlík, takže ručičkou skoro nemohl hýbat. „To jsi hodný kluk,“ chválí Adámka maminka. Stojí na druhé straně a uzlík na jeho ruce nevidí. Adámek si může chvilku hrát, než vyrazí. S hraním mu vydatně pomáhá jeho malá sestřička Terezka. Za chvilku volá tatínek: „Adámku, ukliď si svoje hračky, už půjdeme!“ A Adámek se tak moc těší, už se vidí na svém oranžovém kole…
 
Za chviličku se z pokojíčku ozve: „Já už jsem si uklidil, to ostatní tady má Terka.“ A jéje, Adámek si zase trochu vymýšlel – tentokrát se mu zauzlovala pravá ručička. Jak pojede na kole, když nebude moct řídit? Ale však ono to nějak dopadne. Nechá úklid na Terezce a běží si pro boty a přílbu. Terezka se s ním běži rozloučit, ale ve vteřince se choulí u maminky, nešťastně pláče, po tvářičkách se jí koulí obrovské slzy… Maminka se tázavě podívá na Adámka, ale ten odpovídá: „Já jsem jí nic neudělal.“ A už je to tu zase – levá nožka ne a ne vklouznout do boty – i na ní je uzlík. Tatínek Adámka pobízí: „Tak honem, obouvej se, ať už jedem,“ a hledá klíč od kolárny, aby mohl připravit kola. Jenže klíč na svém háčku nevisí, neleží ani na podlaze pod věšáčkem. „Neviděl někdo klíč od kolárny?“ ptá se tatínek. Adámek trošku klopí hlavu, naposledy si s klíčem hrál on včera večer před spaním a při úklidu ho hodil mezi ostatní malé hračky do veliké bedny. „Já teda ne,“ vypadne z něj. A v mžiku má zauzlíkovanou i pravou nohu. Nemůže vstát ze své židličky, nohy ani ruce ho neposlouchají – takže nebude moct jet ani na kole. To nakonec nebude moct do té doby, dokud nenajde ten ztracený klíč. Snaží se situaci zachránit a dodává: „Ale včera ho měla Terka u hraček.“ Je to poslední věc, kterou Adámek řekl – tentokrát se mu udělal uzlík na jazyku. I kdyby se teď chtěl přiznat, nemůže. Se zauzlovaným jazykem se mluvit nedá. Mohl by vstát, vysypat hračky z bedny – určitě by kliíček brzy našel. Ale nemůže se ani hnout, je celý zauzlovaný. „A kde u hraček? U panenek? U mašinek?“ ptá se maminka. Adámek jen kroutí hlavou. „Tak u kostek?“ zkouší to tatínek. Oba rodiče usilovně vzpomínají, s čím si jejich holčička večer hrála. Adámek opět vrtí hlavou. Usilovně myslí na svá autíčka, semafory a dopravní značky. Terezka vezme maminku za ruku a na Adámkovu bednu ukáže. „Ale s těmi autíčky sis přece večer hrál ty,“ povídá maminka. Tentokrát tečou slzy po Adámkových tvářích. Kývá na souhlas. A vida, jazýček je volný! Sláva! „Tak ty sis vymýšlel?“ ptá se tatínek. „Jo, já…“ zajíkl se Adámek. Přiznává se ke ztracenému klíči, k nesnědené  polévce, neuklizeným hračkám  i k tomu, že Terezku při loučení odstrčil. Sláva! Je volný! „Dobrá. Jsme rádi, že jsi nám nakonec řekl pravdu – někdy je to moc těžké. Ale pamatuj si, že je vždycky lepší říkat pravdu, než být celý zauzlovaný,“ dodávají rodiče.

 „Náš pohádkový Adámek už ví, že lhát se nemá, že lhaní je ošklivá věc a nikomu neprospívá. A ty, Adámku? Chceš být zauzlovaný?“ „Ne, mámo, nechci,“ kroutí Adámek horlivě hlavou a třepe rukama i nohama, aby se ujistil, že je volný. Snad si ten zauzlený příběh bude nějaký čas pamatovat.