Když si děti nechtějí hrát samy

"Máma jde uvařit a ty si tady budeš chvíli hrát sám", to je věta, kterou většina maminek používá např. když potřebuje uvařit. Jenže děti, potřebují společnost a většinou chtějí, aby se jim maminky věnovaly. Proto Vám nabízíme jedno řešení, jak dokážete zabavit dítě a vy si tak budete moct, udělat spoustu věcí, které potřebujete.

Ráno jako každé jiné. Patnáctiměsíční Adámek si už u mě v posteli dal svou ranní dávku „ko“, tedy mlíčka, a ještě se doráží několika piškoty. Vedle mističky mu stavím lahvičku s čajem a mizím do koupelny. Rychlá pětiminutovka – jsme doma sami, Adam je v obýváku bez dozoru, tak žádné velké čančání. Ona i ta pětiminutovka je dost dlouhá na to, abych hned u gauče našla čerstvý čajový rybníček a v něm jednu ráchající se zlatou rybičku se zvědavýma očima. „Mámo, kokvo,“ hlásí. A vytírá. Ručičkama. Co se dá dělat, vracím se pro mop, a když už, vezmu rovnou celý obývák. Adámek sedí u kbelíku a cachtá se v mydlinkách.Pak mi pomůže vyklidit myčku a naplnit pračku, pobaveně se dívám, jak doslova letí k šuplíku, razantně ho otvírá a hází do něj na jednu velkou hromadu lžičky, vidličky i nože, jak mi nadšeně hází do pračky svá pestrá trika spolu s tatínkovými černými ponožkami… Na tohle jsme zvyklí, to spolu umíme. Opravdu ráno jako každé jiné.
 
Poledne jako každé jiné. Tedy skoro jako každé jiné – zatímco obvykle si chodíme pro obědy do naší školní jídelny, dnes vaříme sami. Začaly prázdniny. Jak se Adámek vyrovná s tím, že se na chvíli postavím k plotně? Bude to pro něj novinka – dopoledne je zvyklý mít mámu jen a jen pro sebe. Tak hurá pro brambory – to je velká dobrodružná cesta, v komoře je přece tolik zajímavých věcí! „Co je to?“ ptá se Adam a ukazuje prstíčkem na sklenici kompotu, na sáček mouky, na krabici mléka…  Když už všechno ví, běží za mnou do kuchyně. Očekává nějakou novou zajímavou hru. Ale ouha. Dávám mu do ruky autíčko, balónek a jeho oblíbenou montovací mašinku, snažím se vysvětlit, že máma vaří, a otáčím se k němu zády(!) Pouštím se do loupání brambor. Adámek chvíli stojí a dívá se. Pak se osmělí a natahuje ke mně ruku s balónkem. „Hop!“ volá. Ukážu mu dlaně – „Máma má teď špinavé ruce, koukej, chvíli si hraj sám, já pak přijdu.“ Adámek to nevzdává. Zkouší mě odlákat od práce všemi možnými způsoby – nosí mi hračky a trefuje se jimi do dřezu, vytahuje odpadky z koše, poráží lahve s kojeneckou vodou, šplhá po nábytku… A pak to přijde. Vymyslel to vskutku geniálně – přistoupil ke mně zezadu a silně mi objal kolena. Nemůžu udělat jediný krok, leda bych svého synka přišlápla, porazila, uhodila. Ani na utěrku nedosáhnu. Utírám si tedy ruce alespoň do trika, abych mohla uvolnit ty kleštičky, které mi svírají nohy, a skláním se k Adámkovi. „Já vím, že si chceš hrát. Když si teď pohraješ chviličku sám, máma uvaří polívku a přijde za tebou.“ S hračkami jsem neuspěla, zkouším ještě leporela, ta má Adámek přece rád. Vzal si to nejoblíbenější a stojí s ním těsně za mnou, doslova se mi nalepil na nohu, a ukazuje, komu myšička kašičku dala, „ten kaka, ten káká…“ Krájím zeleninu a odříkávám s ním zpaměti, ale to se mu nelíbí, to prý neplatí, musí se ukazovat na obrázky… Každý můj pokus končí dalším a dalším sevřením nohou. Přemýšlím o zbývajících možnostech, jak syna na půl hodinky zabavit. Pastelky? Modelína? Ne, ani to se dosud neobešlo bez mé asistence.


Ráno jako každé jiné. Adámek si dává „ko“, piškoty a čaj. Po návratu z koupelny mám na podlaze v kuchyni připravenou hromádku nádobí a uprostřed té spouště, jednou nohou v hrnci, stojí můj nový kuchtík.