Rozbitý kočárek

Tento příběh se stal skoro před desíti lety. Strýčkovi a tetě se po dlouhém očekávání narodil syn. Všichni jsme se na něj moc těšili a když se narodil, byla to velká sláva. Teta si pořídila krásný kočárek za ne zrovna malé peníze. Nemohla jsem se dočkat, až k nám přijedou a já budu moci malého Péťu vozit u nás ve vesnici.

Jezdili k nám vždy na víkendy a já třikrát za den chodila s Péťou na procházku. U nás na vesnici je klid a Péťa skoro vždy procházku prospal. Jako jedinému dítěti se mu jeho rodiče hodně věnovali a když brečel, pomohla ho utišit jedině matčina náruč. Jak byl Péťa starší, chtěl být víc a víc s maminkou. Když mu byly asi tři měsíce, těšila jsem se na procházku. Odstup od jídla byl zhruba tři hodiny a Péťa byl baštílek. Teta ho nakrmila, nastrojila a mohla jsem vyrazit. Byl krásný teplý letní den a já byla domluvená s kamarádkou, že půjde se mnou a projdeme se po vesnici.

Čas utíkal rychle a když se blížil čas krmení, vyrazila jsem cestou k domovu. Jela jsem trochu rychleji, aby Péťa nezačal brečet ještě před domovem a najednou kočárek divně jel. Táhl mě k jedné straně. Než jsem se stihla podívat, co se děje, ulítlo kolečko a skutálelo se do potoka. Do potoka, kde je hloubka cca sto padesát centimetrů, voda v ňom není skoro žádná, ale je hluboko pod chodníkem. Kolečko bylo hned u kraje a že bych tam lezla, jsem hned zavrhla, protože jsem věděla, že ven bych se škrábala těžko. Stála jsem tam bez kolečka a koukala do potoka, pomalu jsem se začínala stydět, protože kolemjdoucím bylo divné, proč tam stojím a všichni na mě zírali. Bohužel jsem u sebe neměla telefon a tak jsem nemohla nikomu zavolat. Domů to bylo ještě asi čtyři sta metrů. Zkoušela jsem s kočárkem jet se třemi koly, ale hned jsem tuto možnost zavrhla, protože kočárek i s Péťou byl moc těžký.

Tak jsem tam tak stála a jediné, co mě napadlo, bylo, že zazvoním  u jedné staré paní a poprosím ji, zda bych si u ní nemohla schovat kočárek, Péťu vezmu do ruky a dojdu s ním domů. Když jsem se blížila ke zvonku, viděla jsem souseda, jak si na motorce jede do hospody pro točený, hned jsem na něj mávala, aby zastavil. Řekla jsem mu, co se stalo a ten jel hned k nám. Za malou chvíli přijel strejda a omlouval se, že to je rozbité a že mi to zapomněli říct, že se při jízdě kolečko musí občas kontrolovat a když je uvolněné, kopnout ho zpět a že se nesmí jezdit moc rychle, jinak že se uvolní hned. Petřík se začal budit a spustil pláč. Strejda skočil do potoka pro kolečko a nasadil ho na kočárek.

Já jela s plačícím Péťou domů. Péťa křičel na plné kolo a já se snažila nejet moc rychle. Jak já si ulevila, když jsem dojela domů a teta si Péťu vzala.
Kočárek nechali opravit, ale od té doby jsem se už bála a kolečko jsem vždy kontrolovala.