Růže pro Verunku

Byl jsem už půl roku sám. Lucie ode mne odešla po větší hádce na jaře, a byl podzim. Chyběla mi žena, láska, něha i pouhé sexuální naplnění. Trápil jsem se.

S Lucií jsem se poznal před pěti lety. Po pouhých dvou měsících se ke mně přistěhovala. Zvykl jsem si na ni a měl ji rád. Ta hádka vše změnila. Tehdy se sbalila s tím, že se už ke mně nevrátí. Právě na podzim jsem náhodou potkal Veroniku. Ač byla Verunka o dva roky starší než Lucie, připadala mi křehčí, jemnější a hodně citlivá. Lucie byla sebevědomá, namyšlená mrcha, dle slov mých kamarádů. Co také čekat od blondýny? Verunka byla menší, jemnější a zdála se plachá a zranitelná. Ona taky zranitelná byla. 

Ve svých dvaceti letech přišla o svou velkou lásku, snoubence, který náhle tragicky zemřel půl roku před svatbou. Prý od té doby neměla nikdy nikoho tak ráda. A pak jsme se navzájem potkali. Zamiloval jsem se do jejích oříškových očí plných dobroty. Dokázal bych se dívat do těch očí celé hodiny. Byla zdravotní sestrou a její poslání spojené se soucitem a sebe sdílením jako by jí celou prostupoval. Takovou jsem ji poznal. Silnou, a přesto tak zranitelnou. Vídali jsme se o víkendech, když měla volno a nikdy jsem se s ní nenudil. Zašli jsme si na koncert, do kina a nakonec mě pozvala k sobě domů. Tehdy jsem už věděl, že se chce Lucie vrátit zpět ke mně. Věděl, ale neřekl jsem jí to.

Možná čekala, že se na ni vrhnu a naše jemné sebepoznávání překročí onu hranici, kdy se z pouhého zalíbení líhne láska. Přitahovalo mě to k ní přímo magicky. Zároveň jsem ale věděl, že by se mnou nikdy nežila. Dle jejích slov nechtěla už s mužem žít. Ne dnes, ne zítra, a vylučovala tuto možnost i do budoucna.  Na druhé straně tady byla Lucie. Na tu jsem už byl zvyklý. Věděl jsem, co od ní můžu čekat. Věděl jsem, že pokud jí nyní dovolím, aby se ke mně vrátila, bude už rozvážnější a opatrnějších ve svých činech.

Tehdy, když jsem usrkával horký čaj z šálku s květinovým dekorem v kuchyni u Verunky, jsem už věděl, že Lucii pustím zpět ke mně. Bližší košile, než kabát. Verunka se na mě dívala, když jsem odcházel, a její oči jako by vyprávěly. Vyprávěly, že vědí. A ona skutečně tušila. Tušila, že se něco stalo. Když jsem se o tři dny později osmělil, abych ji informoval o tom, že se ke mně vrací bývalá přítelkyně, jen kývla. Nabízel jsem Verunce, že tu kdykoli pro ni budu. Kdyby něco potřebovala, klidně se na mě může obrátit.

 „Jak asi? Nechci jí ubližovat,“ řekla na adresu Lucie. Pro ni to byla cizí blondýna, o které ten den slyšela poprvé. Přesto nenaléhala. Věděl jsem, že mě má dávno ráda, to nešlo přehlédnout. I já ji měl někde v srdci. Lucie tu ale byla dřív, žila se mnou delší dobu a já si myslel, že vím, co od ní můžu očekávat. A tak jsem se rozhodl.

Později jsem si to párkrát vyčítal. Dokonce jsem zkoušel Verunce zavolat. Nepřijala můj hovor, nebo možná nebyla u telefonu.

S návratem Lucie se do mého domu vrátila jistota. Nikdy to už ale nebylo takové, jako předtím. Přistihoval jsem se, že ji už tolik nemiluji a často myslím na Verunku. S ní jsem se dokázal smát i obyčejným věcem. Byla ztělesněním dobra a něhy.

Lucie u mě žila, já ji živil, protože po návratu ke mně si ještě práci nenašla. Jediné, co nás pojilo k sobě, byl vlastně každodenní sex. Ač jsem si myslel, že je to dost, víc a víc jsem se přesvědčoval o tom, že s Lucií nemám mimo postele o čem mluvit. Trápil jsem se.

Nakonec to dopadlo tak, jako před časem. Lucie ode mne opět odešla. Tentokrát už měla ale náhradníka. Od samotného návratu do mého domu mě podváděla. Měla dostatek času setkávat se s jiným, když já pracoval. Nevrátila se proto, že by mě milovala, jak tvrdila. Neměla kam jít, svou malou garsonku z finančních důvodů prodala a potřebovala ubytování u hlupáka, jako jsem byl já.

Byl jsem opět na začátku. Ne, byl jsem jinde. Mé nitro sžíraly vzpomínky na Verunku. Co kdybych se za ní vypravil? Přijala by mě? Mohli bychom začít opět, znovu, od začátku? Byla by zase tak otevřená, milá a vstřícná jako tenkrát? V noci jsem se budil zpocený, ve snech jsem slyšel její zvonivý smích a v duchu si vybavoval oříškově hnědé moudré oči dívky, kterou jsem neměl šanci více poznat.

Po týdnu jsem se vypravil k jejímu domu s květinou. Můžu ji jen pozdravit, požádat o odpuštění a říct jí, že mi chybí. Třeba mi dá novou šanci.

Byl večer a já pod rouškou tmy kráčel ulicí. Od Verčina domu mě dělilo už jen pár bloků. V tu chvíli se často vracela z práce. Možná budu mít štěstí a potkám ji na ulici. Došel jsem k jejímu domu a dodával si odvahu. Ve chvíli, kdy jsem se chtěl vydat ke zvonkům domu, se ve vchodu domu rozsvítilo. Pak jsem zahlédl známou siluetu. Nemohl to být nikdo jiný, než má Verunka. Chtěl jsem se najednou rozběhnout. Dveře se otevřely a dívka se záplavou hnědých vlasů, stejně oříškových jako její oči, vyšla na ulici. Nebyla ale sama. Těsně za ní šel cizí muž. Trvalo to jen chvilku, než ji objal v pase. Společně pak kráčeli ulicí. Něco jí špital a ona se pak rozesmála svým nakažlivým zvonivým smíchem. Pak ji políbil.

Růže v mé ruce jako by pálila. Hodil jsem ji na zem a odcházel. Sám jsem si vybral, sám ji ztratil. Už patřila někomu jinému. Je to už dva roky a já jsem stále sám.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10