S dětmi chytře a moudře

Název knihy: S dětmi chytře a moudře
Podtitul: Psychologie výchovy pro rodiče a prarodiče
Autor: Pavel Říčan
Nakladatelství: Portál
Brožovaná vazba
Rok vydání: 2013
Počet stran: 176
Cena: 255 Kč

Zkušený autor ve své nové knize čtenářům nabízí psychologicky „chytré“ výchovné techniky s konkrétními, dílčími cíli. Vedle nich a v jejich pozadí však čtenář najde to hlavní – podněty k moudrému, laskavému a smysluplnému spolubytí s dětmi. Takové soužití podle autorova názoru vede děti ke svobodnému, zodpovědnému a šťastnému životu.

Výchova vyžaduje samostatné myšlení a rozhodování. Vychovatel musí znát individualitu dítěte, ale také sám sebe, protože jeho osobnost je hlavním „nástrojem“ výchovy. On musí volit – či spíše „za pochodu“ vytvořit – takový výchovný styl, při němž tento nástroj nejlépe využije. Kniha má proto čtenáři usnadnit i vhled do jeho vlastních postojů, pocitů a motivů ve vztahu k dětem a k celé rodině.

Mezi témata, jimž je věnována pozornost, patří citová výchova, jídlo, hospodaření, vyrovnávání se s násilím a agresí, sexuální výchova, generační soužití apod. Kniha je určena především pro rodiče a prarodiče, ale i pro další vychovatele.

O autorovi knihy

S dětmi chytře a moudře:

Prof. PhDr. Pavel Říčan, CSc., je klinický psycholog, pedagog a výzkumník. Působí v Akademii věd ČR a na Karlově univerzitě. Je předním českým odborníkem v psychologii osobnosti, ve vývojové a klinické psychologii. Svými originálními vědeckými pracemi si získal uznání českých i světových odborníků. Studenti a zájemci o psychologii ho znají z jeho knih, jako např. Cesta životem, Psychologie, Psychologie osobnosti a Psychologie náboženství a spirituality.

Ukázka z knihy S dětmi chytře a moudře:

VÝCHOVA JE ŘÁD Cukr a bič?
Láska je sice ve výchově to nejdůležitější, ale nevystačíme s ní. Že by dítě, které je dostatečně milováno, dělalo vždycky to, co je třeba, to je iluze. Existují děti, jejichž výchova jde jako po másle, dychtivě přijímají naše pokyny, jsou vzorné ve škole, doma i ve Skautu nebo ve sportovním oddíle, až je nám to nějak podezřelé. Ale i to nejdokonalejší dítě potřebuje občas nějak usměrnit, jednak aby dělalo, co dělat má, jednak aby nedělalo, co dělat nemá. K tomu usměrnění používají vychovatelé odjakživa dva nástroje: odměnu za jednání, které schvalují, a trest za chování, jehož má dítě zanechat. Výstižně, byť trochu drsně, můžeme tuto strategii označit známým „cukr a bič“. Funguje to, jak dokázaly v minulém století statisíce experimentů na různých druzích zvířat – i na lidech, ať dospělých, či dětech. I když u lidí je to někdy trochu složitější – naštěstí!

1. Odměny
…………

2. Tresty
…………

3. Třetí cesta: vnitřní motivace
Jak na dítě působit odměnami a tresty (ošklivě řečeno, onou metodou „cukru a biče“), tomu rozumíme. Když chceme, aby něco dělalo, tak ho za to odměňujeme, když chceme, aby něco nedělalo, tak ho za to – nejde-li to po dobrém – naopak potrestáme. Vypadá to logicky a funguje to. Je jen důležité používat odměny a tresty chytře a moudře. To nejlepší jsme si ale nechali nakonec. Nejlepší je, když dítě dělá, co má, co je potřeba, samo od sebe, z vnitřní potřeby, ze své svobodné vůle, protože ho to baví nebo protože něco chce umět, něčemu rozumět, něco poznat, něco krásného vytvořit, něco užitečného vykonat. Anebo proto, že je to už i podle něj prostě rozumné a správné.

Co my s tím jako vychovatelé? Jaká je naše úloha, když to tedy dělá „samo od sebe“? Potřebuje nás vůbec? Buďte klidní, potřebuje vás, a moc. Především dítě potřebuje, aby mu rodiče a učitelé toto svobodné jednání předváděli, aby mu byli vzorem. Nemusíme mu o tom moc povídat (i když někdy na to také dojde řeč). Důležité je, jestli jsme sami vnitřně svobodní – nebo jestli pořád myslíme jen na to, „co za to bude“ (odměna, třeba peníze) a „jak se vyhnout nepříjemnostem“ (trest).

Až budeme mít volnou chvíli, zkusme „zpytovat svědomí“, jak jsme na tom my sami s odměnami, tresty a svobodou – případně také, k čemu svobodu využíváme. A za druhé je třeba vytvářet dítěti takové podmínky, aby ho zajímalo a těšilo dělat něco, co mu umožní mít úspěch, co bude napomáhat jeho rozvoji, jeho duševnímu růstu, jeho tvořivé činnosti a jeho harmonickým vztahům s druhými. Vždycky to nejde a dá to fušku, ale vyplatí se nelitovat času, námahy ani peněz, přemýšlet a vymýšlet a vynalézat všechno, co tomu napomůže.
Kudy na to?

1. Poskytovat příležitosti. Tady bychom neměli šetřit vynalézavostí ani náklady. Hledáme nejrůznější zájmové činnosti, které bychom jim mohli nabídnout (především ty společné s námi), knihy a filmové i hudební nahrávky. Svou roli hraje všechno, na co narazí doma, počínaje domácími zvířaty přes květiny, hračky a pracovní nástroje až po obrazy na stěnách. Také by doma mělo být „čisto“ od přitažlivých kýčů a vulgárností všeho druhu.

2. Poskytnout vzor. Všichni máme sklon napodobovat lidi, kteří jsou v nějaké činnosti úspěšní, zvlášť pokud jsou nám sympatičtí a mají k nám dobrý vztah. Jsou-li navíc pro tu činnost opravdově nadšení, zrodí se vnitřní motivace i u výslovných antitalentů. Snažíme se proto, aby se naše děti dostávaly co nejvíc do styku s nejhodnotnějšími lidmi, které známe a jimž se budou chtít podobat. To platí jak pro jejich učitele a vzory, tak pro jejich vrstevníky, mezi které se je snažíme dostat. A totéž v opačném gardu: Snažíme se je chránit – pokud možno nenásilně, bez zakazování – před lidmi, kteří by je mohli ovlivňovat negativně.

3. Ukázat smysl. Když dítě vidí, k čemu mu budou dobré výsledky jeho jednání, získá k němu vnitřní motivaci, i když ho samo o sobě nebaví, nezajímá, dokonce i když může být značně nepříjemné. Chci-li třeba umět anglicky jako moje teta, kterou obdivuji, budu s chutí šprtat anglická slovíčka, což je samo o sobě dost nuda. A budu šprtat ještě ochotněji, když to bude dobré pro nějaký blízký cíl, třeba abych se domluvil na výletě v Anglii, kam o prázdninách s tetou pojedu.

4. Dávat volbu. Co jsem si sám vybral, to dělám s větší chutí a radostí. Škola svobody začíná už v batolecím věku, kdy dáme dítěti na procházce volbu, kudy půjdeme, nebo kterou pohádku budeme před spaním číst či vypravovat. Pro školáka může mít význam svoboda rozhodnutí, jestli se nejdřív projede na kole a pak si napíše úkol, nebo jestli si tu projížďku užije, až bude mít úkol „z krku“ (což bychom, jak mu takticky naznačíme, na jeho místě udělali my). Zásadu dávat volbu bychom měli mít „v krvi“, počínaje právě těmi maličkostmi. Ale nepřehánět! Příliš mnoho svobody dítě zatěžuje, může zneklidňovat, dokonce budit úzkost. Když za mě rozhodne někdo silnější a moudřejší, na koho se mohu spolehnout, je v tom pocit bezpečí, úleva.

Zásadně ovšem volba ano! Neznamená to volbu na základě okamžitého nápadu. V některých rodinách zasedá – prý dokonce pravidelně – „rodinná rada“. Ta rozhoduje o tom, jestli půjdeme do zoologické zahrady, nebo do technického muzea, kam pojedeme na dovolenou atd. Pěkně se proberou všechna pro a proti a pak necháme děti rozhodnout („mantinely“ samozřejmě určují rodiče). Podstatně víc času a společného rozvažování dáme zásadnímu rozhodnutí, např. zda a na který hudební nástroj se učit či jestli jít na gymnázium, nebo do učení (a na který obor).

Více informací nejen o této knize Pavel Říčan - S dětmi chytře a moudře se dozvíte také na stránkách nakladatelství Portál.