Štěpánkovi

Název knihy: Štěpánkovi
Autor: David Laňka
Nakladatelství: ČAS
Datum vydání: září 2011
Vázaná, lamino matné
Počet stran: 272 str.
Formát: 145 × 205 mm
Cena: 299 Kč

Zdeněk Štěpánek již navždy zůstane legendou našeho herectví. Umělec zemitého a oduševnělého výrazu měl nejen nač navazovat (vždyť Jan Nepomuk Štěpánek byl jednou z vůdčích postav našeho divadla 19. století), ale díky pohnutému životu i usilovné práci vdechl život stovkám nesmrtelných postav.

Sledujeme jeho životní i profesní cestu od nepříliš radostného dětství přes dospívání na venkově, začátky u kočovných divadel, ruskou anabázi, kdy mu válka sebrala pět let života, oslnivý vstup na scénu Divadla na Vinohradech, nelehký, avšak zcela zasloužený přestup do Národního, těžkou dobu Mnichova a Protektorátu, kdy dvakrát proti své vůli vstoupil do našich dějin, peklo poválečných let, během nichž se musel očistit od nespravedlivých nařčení, složitá léta padesátá, kdy se mimo jiné octl i v křesle ředitele Národního divadla, až po epilog následující dekády. Všímáme si jej nejen jako herce, ale i jako člověka vynikajícího neobyčejným intelektem a talentem, ovšem současně provázeného mnoha běsy…

Snad tomu ani nemohlo být jinak, než že se většina jeho dětí z obou manželství stala herci: nahlédněme do života jedné z prvních dam našeho současného herectví Jany Štěpánkové, pod pokličku na první pohled hřmotného, ale uvnitř velmi citlivého bytí Martina Štěpánka, jenž byl svému otci povahově zřejmě nejpodobnější, a do elegantního světa Petra Štěpánka, který se musel vyrovnat s nelehkým obdobím porevolučního nezájmu a posléze dokázal své umění na scéně, kde bychom to od něj možná ani nečekali…

Ukázka z knihy:

Ani v Rusku nezapomněl na divadlo. Jakmile ušetřil nějakou kopějku navíc, hned ji utratil za vstupenku do některého z tamních divadel. Právě tam také vznikla jeho láska k zemitému realismu, k propojení herce s postavou, což byla metoda, kterou později sám uplatňoval.

Z dnešního pohledu se tak některé jeho pozdější herecké výkony ve filmu, protože ty divadelní bohužel nebyly zaznamenány, mohou zdát až příliš divadelně expresivní, ale nikdy nemůžete říct, že Štěpánkovi nevěříte, že se do své postavy nedokázal vcítit, že sledujete nikoli postavu, která má shodou náhod jeho tvář, ale Štěpánka, který tu postavu jen hraje.

Jeho vysoká herecká inteligence, empatie a osobní kouzlo vždy působily jako roznětka na divákovy emoce. Ani v té nejmenší roli vás nikdy nenechá chladnými.
Když v roce 1918 skončila první světová válka a bolševici uzavřeli s Německem a
Rakouskem mír, byl pro české legionáře jedinou šancí, jak se dostat domů, úprk na východ.

Ale nebylo to tak, že by v Kyjevě nasedli do vlaku a odjeli do Vladivostoku, aby se tam nalodili na cestu domů. Museli se probít celou Sibiří a byla to bitva velice krvavá. Petr Štěpánek, Zdeňkův nejmladší syn, vzpomíná na otcovo vyprávění: „Ona celá ta legionářská anabáze byla taková, že by nám z toho vstávaly chlupy hrůzou, nedokážeme si představit, jaké to bylo. Táta se jen v drobných útržcích třeba přiznal, že byl už tak utahaný a tak se mu chtělo spát, že si lehl, a teprve ráno zjistil, že si místo polštáře strčil pod hlavu mrtvolu. Tak si dovedete představit, co to bylo.“ V jedné z prvních šarvátek u Trojicka byl Štěpánek velice vážně zraněn, ale naštěstí se ho podařilo evakuovat a nezůstal na bojišti jako někteří jeho kamarádi, kteří byli pobiti bolševiky. Měl raněnou nohu, a když ho odnášeli, měl dojem, že ho odnášejí na převaz, ale najednou zjistil, že ho všichni chytili za ruce a někdo si na něj dokonce sedl, aby sebou příliš nelomcoval, a začali mu řezat nohu. Řval jako blázen, bolest mu vystřelovala do celého těla a najednou mu jeden z lékařů ukázal kulku, kterou z něj vyňal. „Tohle je jedna, ale k té druhé se
nemůžeme dostat,“ řekl mu a Štěpánek se podivil. Netušil, že byl zasažen dvakrát. A pak se dozvěděl, že dokonce třikrát. Jeden zásah byl čistý průstřel, druhou střelu lékaři vyňali a třetí nedokázali najít. Ta mu po zbytek života bloudila po stehně a on tím později často strašil své děti.

Ale nebyl by to Zdeněk Štěpánek, kdyby propadl sebelítosti, kdyby jen bezcílně ležel na lůžku. Už v nemocnici začal obcházet pokoje a zpíval pacientům pro potěchu, a když ho později pustili, spolu s několika dalšími Čechy založil divadlo. Sám na to vzpomínal takto: „Každý pluk měl takové svoje divadélko. A když se jednoho dne stalo, že o mě armáda zažádala, to divadlo mě nechtělo dát, a tak se stalo, že napsali, že jsem padl. Tam to bylo možné, to se nedalo příliš kontrolovat. Chtěli mě tam udržet, tak řekli, že jsem zemřel, na tom by nic nebylo, ale ta informace šla dál a dorazila až domů do Rakovníka k mamince. Pro tu to byla samozřejmě tragédie.“

Když dorazil do divadla, dozvěděl se v kanceláři od slečny Čuprové, že pánové Fuksa i Hilar mají někde jednání a že má zajít za režisérem Václavem Vydrou, který je oprávněn s ním o jeho angažmá jednat. Nebyl z toho zrovna nadšený. Minulého dne volal, že přijede, bylo domluveno, že jej osobně přijme dr. Fuksa, a teď tohle. Doloudal se tedy k Vydrově režisérské kanceláři, zaťukal a na vyzvání vstoupil.
Po krátké konverzaci typu „Dobrý den, jak se máte, jaká byla cesta?“ se Vydra zeptal: „Tak kolik na tom Kladně máte?“ Odpověděl, že jedenáct stovek. Vydra řekl, že mu je samozřejmě dají také a už téměř sahal po telefonu, aby do finančního nahlásil, na jakou sumu mají novému členu souboru vystavit smlouvu, ale Štěpánek ho zarazil: „Pane režisére, ale v Praze je oproti Kladnu dost draho. Alespoň o stovku víc, kdybyste…“

Jenže Vydra o tom nechtěl ani slyšet. Prý má brát, co nabízejí, na jeho místo se touží dostat mnoho jiných, podobně dobrých, ne-li lepších… Tak si tedy nakonec podali ruce, ale než se Štěpánek stačil s Vydrou rozloučit, zazvonil telefon. Ředitel Fuksa se prý vrátil a chtěl by s ním mluvit. Nečekal tedy na nic a vydal se do ředitelské kanceláře. Přivítání těch dvou bylo vřelé, ale když Fuksa Štěpánkovi popřál, aby se mu u nich v divadle vedlo a sáhl po peru, aby svým podpisem stvrdil smlouvu s ním, Štěpánek si neváhal povzdechnout. „Je to ale po čertech málo, pane řediteli.“

Fuksa na něj vrhl trochu káravý pohled a dotčeně řekl: „No, není to moc, ale s třinácti sty se přece dá vyžít.“ Štěpánek se toho chytil a okamžitě řekl, že režisér Vydra říkal jedenáct set, ale ty dvě stovky navíc že jsou příjemným překvapením, jenomže to neměl dělat. František Fuksa totiž vytušil možnou úsporu, a tak hned sehrál etudu zmateného ředitele, který pro samé starosti neví, kde mu hlava stojí. „Já jsem se spletl, nezlobte se, chtěl jsem samozřejmě říct jedenáct set.“ A než mohlo dojít ke smlouvání, napsal do smlouvy „1100 Kč“ a podal pero Štěpánkovi, že je teď s podpisem řada na něm. Co mohl dělat? Podepsal, s Fuksou se
rozloučil a šel na vlak.

Nebylo divu, že ze všech těch pochybností, tesknoty, životních kotrmelců a nevysvětlitelného smutku se Štěpánek zanedlouho psychicky zhroutil. Neváhal vyhledat odbornou pomoc, psychiatra, kterému by se mohl vyzpovídat, který by mu mohl vysvětlit, co se to s ním děje. Proč se neraduje, když je na vrcholu svých životních a uměleckých sil… Doktor mu však nedokázal beze zbytku pomoci. Bylo to něco hluboce zakořeněného, co se při nedostatku absolutní otevřenosti ani nedalo odstranit nebo přinejmenším potlačit. A Zdeněk Štěpánek se úplně otevřít nedokázal ani před svými nejbližšími. A tak jediným výsledkem těch četných
sezení bylo, že se má šetřit a že by si měl dopřát odpočinku, přinejmenším tak čtrnáct dní.

Bude to dnes znít až neuvěřitelně, ale když Štěpánek přišel za vedením Vinohradského divadla s tím, že by potřeboval volno, nejenže ho nečekala ředitelská litanie, že to ani nemůže myslet vážně, že přece nemůže nechat divadlo na holičkách, když hraje téměř ve všech představeních, že od toho je přece herec, aby dokázal pracovat se svými emocemi… Ne, on dostal od ředitele dva týdny volna a zaplacenou cestu do Jugoslávie! Tolik si ho vážil.

Píše se březen 1932, když Štěpánek sedá do autobusu a vyráží na jih. Nečeká tam na něj sice přepychové ubytování, jen malý kamenný baráček u moře, kolem běhají slepice a nedaleko šplouchá moře, ale snad právě proto je mu tam krásně. Je sám, večer si svítí jen svíčkou, upřeně se dívá do blikajícího plamínku a pak jde k moři a sleduje tu nekonečnou hladinu, nikde nekončící obzor. Jediný, s kým si tu může povídat, je hospodyně, která sem každý den dochází poklidit a uvařit. Štěpánkovi se začíná zázračně lepšit nálada. V noci už ho nebudí noční můry, nevracejí se mu hrůzné vzpomínky na ruskou frontu, na všechny ty mrtvé, které
viděl, umírající, kterým nemohl pomoci… A jedné noci se strhne divoká vichřice. Kolem oken létají větve stromů, burácí hrom, mohutné vlny olizují okna jeho domku. Najednou slyší čísi hlasy, které volají jeho jméno. Jako v mrákotách jde ven, myslí si, že už se úplně zbláznil, cítí čísi neviditelnou ruku, která ho vede ke srázu. Ale pak ho skutečné lidské ruce zadrží. „Přišli jsme pro vás, musíte pryč,“ říkají nějací lidé a on se nechá odvézt do města. Vezmou ho do hospody, posadí ke kamnům a
Štěpánek najednou cítí, jak z něj všechno opadává. Nejprve se jen uculuje, pak se směje nahlas. Je to úlevný smích a s každým dalším zasmáním z něj cosi těžkého padá. Všichni kolem propadají panice, jde o bouři, která prý potrvá nejméně tři dny, vezme jim lodě, potrhá sítě a odežene ryby od pobřeží, ale on se směje. „Je to magor, pozor na něj,“ říká někdo, ale on se směje i tomu.

Toho večera je ubytován u strojníka. Začnou se bavit o divadle, je to nadšený ochotník. Noc jim rychle uteče a stejně tak následující den. Uvaří si boršč, vyprávějí si, naslouchají jeden druhému, je jim krásně. Třetí den už bouře slábne. Štěpánek si bere kožený kabát, vyhrne límec a vyjde ven. Všichni ho od toho zrazují, bouře a vítr jsou nevyzpytatelné, ale copak si dá říct? Prochází se přírodou, déšť mu smáčí vlasy, celé tělo, je prokřehlý, ale jde dál až k moři. Posadí se na břeh, vlny mu omývají nohy a najednou… Bouře ustane, mraky se začnou trhat a vysvitne slunce. Moře se uklidní, paprsky začínají pálit, po nečase jako by nebylo ani památky. A po jeho chandře zrovna tak. Svléká ze sebe oblečení a jde se koupat.
Voda je teplá. Může být krásněji na světě?

Pár dní na to za Štěpánkem přijel jeho dobrý přítel. Společně odjeli na ostrov Lopud a našli si tam levné ubytování. Mluvili spolu úplně o všem, vedli dlouhé filozofické debaty… Pak se dozvěděli, že do nedaleké Gruže přijel básník Viktor Dyk, jejich známý, se svou ženou. Okamžitě za nimi zajeli a pozvali je k „sobě“ na ostrov. Trávili dny v družné zábavě, koupali se, smáli, až se jednoho dne Štěpánek se svým přítelem rozhodli vyrazit na moře na malém parníčku. Dykovi odmítli jet, prý se raději budou věnovat jen a jen sobě. Zdeněk Štěpánek si později nepřestal vyčítat, že je nedokázal přesvědčit, aby jeli s nimi. Když se totiž vrátili na Lopud, čekala je tragická zpráva – Viktor Dyk se utopil! Všechno to, co Štěpánek dokázal dosavadním pobytem na Jadranu zahnat, se vrátilo. Do Prahy přijížděl se stejně tesknou náladou a bolestí na srdci, s jakými odtud odjížděl.

Tuto knihu Štěpánkovi koupíte v knihkupectví a na internetové stránce nakladatelství ČAS.