Šťastnější, ale jak na to?

Bohužel pak ale spousta lidí při projíždění těchto stránek má akorát tak jít chuť se někam zahrabat. Pocit štěstí se v těchto případech nejen nedostavuje, ale má tendenci se na míle vzdalovat úplně stejně, jako sdílené fotografie, které jsou realitě všedních dnů na míle vzdálené. Ona totiž ta Petra ze základky je opravdu šťastná jak blecha. Má úžasné bydlení, z každé druhé fotky se směje s celou rodinou...Jak ta se holka má... Jo, holt někdo má to štěstí a na jiného zbyde jen bída. Vidíme jen výsledek toho, jak chce být člověk viděn, a to rozhodně není v teplácích, s mastnou hlavou a splínem, protože manžel je už zase na nějaké schůzce pozdě večer, aby se ta hypotéka zaplatila.

To je přesně ta chvíle malosti. Ne nadarmo už dnes varují, že sociální sítě u některých lidí spouští a prohlubují deprese. Takže pokud i vy máte svoji Petru, možná i několik, je na čase se na to podívat s odstupem, a pokud vám to nedělá dobře, tak ji vypněte. Ať už je to vaše spolužačka, úspěšná zpěvačka, herečka... Klidně i ta sousedka, u které máte pocit, že je to arogantní mrcha. Jestli vás tyto situace dráždí, prostě je eliminujte. Pokud vám stopadesátý vysmátý obličej bere energii a nic vám nedává, nebude to správný způsob jak trávit čas.

Chytrých knížek jak nejen hloupý Honza ke štěstí přišel jsou plné regály. Za mě teda zrovna nejsou tak úplně účinné, protože pokud na ně nejste připraveni, vlastně vás to ještě hodí do depky, protože to nemůže fungovat. Plný elánu člověk vyleze z ulity, připraven svítit štěstím jak stowattová žárovka a ejhle. Na schodech naštvaný soused... To už je ze sto wattů s bídou osmdesát, ale člověk má být přeci pozitivní a ono to skvěle půjde. Ještě pořád doufajíce v dobrý den nastoupíte do práce. Výraz šéfa vám dá ale jasně najevo, že jste radši měli zůstat doma...   Po ledové sprše už člověk tak nějak ví, že další porce energie razantně ubyla. Pozitivní naladění už se s bídou blíží ke kritickému bodu. Úsměv se začíná měnit ve křeč.     

Ale přece když to psali, tak to fungovat bude. Tak nějak z posledních sil přežijete denní šichtu a hurá domů. Nálada se začíná pomalu zlepšovat...Zjistíte, že se vlastně už docela těšíte na večer, na tu dobrou večeři a trochu klidu... Otevřete dveře a zjistíte, že bordel jak v tanku se nevyhýbá ani vašemu obydlí. Děti a manžel se vám postarali o večerní program úplně jinak, než jste měli v úmyslu. Po další šichtě doma už v zoufalosti házíte onu šťastnou knížku do popelnice, protože si pálením nechcete zasmradit byt.

Problémem je, že většinou se k takovým změnám chystáme v posledním tažení, jako ten tonoucí, co se stébla chytá a ono to nejde. Nic se člověk nenaučí za den. Podstatné jsou malé krůčky. Malé změny se dělají tak nějak snáz. Uklízet místnost po místnosti, ne že za den chcete zvládnout celá dvě patra. Člověk musí začít z lehka, Vyjasnit si, kde je problém a pomalu to klubíčko rozmotávat. Nevyčítat si, že to nejde hned.         

Za měsíc se ohlédnout a říct si, že i malý pokrok je pořád pohybem kupředu. Nelze maratón začínat sprintem, jinak ho vzdáte po prvních dvě stě metrech. Odměňte se za každý malý krůček,   i kdyby to mělo být jen uznání, že jste vlastně dobří a když se to náhodou úplně nedaří, nevěšte hlavu, prostě děláte to, co je v danou chvíli možné. Sebemrskačství vás beztak akorát vrátí na start. Večer před spaním si najděte něco, co vás potěšilo, situaci, kdy jste někoho potěšili vy, i když by to měla být podle vás prkotina. Jde o to, že se učíte na svět dívat v těch lepších barvách. Skládejte si svoji vlastní duhu a po čase zjistíte, že je to čím dál snazší.

Mně osobně dost na startu pomáhala právě videa. Nějakým způsobem se ke mně dostala Sandra Pogodová. Má pro mě krásný podcast - Buď v Pogodě, ale každý by si měl najít někoho, kdo je mu příjemný a od koho ty informace nemá problém vstřebat. Jaroslav Dušek má sice už dost radikální názory, alespoň pro mě, ale to neznamená, že to pro někoho není přínosem.              

Najděte si to svoje a hlavně si z toho vezměte to, co je pro vás přínosné. To, co je podle vás už mimo, tím hlavu plnit nemusíte. Vezměte si jen to, co je vám příjemné a to, co s vámi tak nějak souzní a jste s tím na jedné vlně. Na zbytek se v klidu vykašlete...

. 

Život bychom si měli odžít, rozhodně ne nějak přetrpět. Třeba zjistíme, že ta krása je vlastně v úplně obyčejných věcech a ne v obřím domě či naleštěné káře. Tak si tu cestu pojďme trošku vyšperkovat a zpříjemnit. Je na čase nasadit pohodlné boty, úsměv a trochu té odvahy, vyjet z komfortní zóny a stereotypu. Čím víc nás bude, tím barevnější bude svět. 

Murmus - čtenářka
ChytráŽena.cz