8 rad, než se rozhodnete vyběhnout
Pampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Hrajte s námi SUDOKU online !
MDŽ nebo Den matek?
V den, kdy to mělo nastat, bylo opravu hezky, teploty stoupaly téměř ke 30°C a abychom měli na přípravy klid, děti se vydaly se svými vedoucími k rybníku. My mezitím připravili veškeré potřebné masky a figuríny, donesli je i s rekvizitami na místo konání a připravili vše potřebné. Děti odpoledne měly program jako každý den, a když se začalo stmívat, vzali jsme je na louku před lesem. Tam jim hlavní vedoucí pro atmosféru řekl pár strašidelných historek, které poctivě celý rok shromažďoval a děti bez hlesnutí poslouchaly.
Já, jako každý rok, byla s kamarádkou na startu, a pouštěla děti po dvojicích na danou trasu. Ta byla lemovaná svíčkami, které byly seskládány do šipek. Děti postupně odcházely, čas utíkal, a mně tam zbyl poslední pár. Byli to dva malí klučíci, kteří nás od začátku dne prosili, abychom šly s nimi. A protože „hlavas“ svolil, šly jsme. Alespoň jsem se mohla pokochat, jak krásná strašidla máme, a jak na děti působí. Chvílemi mi jich bylo i líto, a já sama jsem se u několika lekla, přestože jsem přesně věděla, kde jsou.
Trasa nám utíkala, a když jsme se blížili ke konci, na stromu u cesty se houpal oběšenec. Bylo mi to divné, o žádném oběšenci se v táboře nemluvilo, ale figurínu není tak těžké udělat, tak jsem si říkala, že to asi někdo ještě na rychlo udělal. Ale když jsme kolem něj procházeli, začalo mě mrazit. Nevěděla jsem proč, nic jsem netušila. Myslela jsem, že tam má být. Ovšem děti z něj byly nadšeny. Ty odvážnější z nich se mi chlubily, jak si do něj několikrát šťouchly, protože myslely, že na ně třeba vybafne. Na konci samozřejmě všichni zkoumali, kdo toho velmi věrohodného oběšence dělal. Nikdo o žádném nevěděl, a všem to bylo divné. Proto se tam hlavní vedoucí vrátili, a přišli s hroznou zprávou.
Oběšenec byl pravý. Někdo se tam rozhodl skoncovat svůj život, a zrovna v den naší stezky odvahy. A ještě ke všemu to muselo být mezi tím, co jsme to připravovali, protože když jsme trasu ještě ráno při přípravách připravovali, nikdo tam nebyl.
Já, jako každý rok, byla s kamarádkou na startu, a pouštěla děti po dvojicích na danou trasu. Ta byla lemovaná svíčkami, které byly seskládány do šipek. Děti postupně odcházely, čas utíkal, a mně tam zbyl poslední pár. Byli to dva malí klučíci, kteří nás od začátku dne prosili, abychom šly s nimi. A protože „hlavas“ svolil, šly jsme. Alespoň jsem se mohla pokochat, jak krásná strašidla máme, a jak na děti působí. Chvílemi mi jich bylo i líto, a já sama jsem se u několika lekla, přestože jsem přesně věděla, kde jsou. Trasa nám utíkala, a když jsme se blížili ke konci, na stromu u cesty se houpal oběšenec. Bylo mi to divné, o žádném oběšenci se v táboře nemluvilo, ale figurínu není tak těžké udělat, tak jsem si říkala, že to asi někdo ještě na rychlo udělal. Ale když jsme kolem něj procházeli, začalo mě mrazit. Nevěděla jsem proč, nic jsem netušila. Myslela jsem, že tam má být. Ovšem děti z něj byly nadšeny. Ty odvážnější z nich se mi chlubily, jak si do něj několikrát šťouchly, protože myslely, že na ně třeba vybafne. Na konci samozřejmě všichni zkoumali, kdo toho velmi věrohodného oběšence dělal. Nikdo o žádném nevěděl, a všem to bylo divné. Proto se tam hlavní vedoucí vrátili, a přišli s hroznou zprávou.
Oběšenec byl pravý. Někdo se tam rozhodl skoncovat svůj život, a zrovna v den naší stezky odvahy. A ještě ke všemu to muselo být mezi tím, co jsme to připravovali, protože když jsme trasu ještě ráno při přípravách připravovali, nikdo tam nebyl.
Mrazí mě, i když si na to jen vzpomenu.
Veru728 - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz
 |
 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 |
