Strašidelný les

Chodím moc ráda do přírody na procházky se svým pejskem.
Máme už své vytipované oblíbené trasy, ale často couráme po okolí i v lese. A od té doby, co jsem dostala od manžela krásný dárek - foťák, beru si ho vždycky sebou. Co kdyby se mi podařil nějaký pěkný úlovek do fotoalba? Nejraději fotím přírodu, hmyz, květiny, prostě všechno, co mne nějakým způsobem upoutá a osloví.

Byl krásný den, sluníčko svítilo, ptáci zpívali, a tak jsem se opět vydala na jednu ze svých procházek do lesa. Nikdy mě nenapadlo, že poté, co jsme zašli s mým pejskem až na okraj lesa, by se mi mohlo něco stát. Málokdy jsme někoho potkali. Zaujatá krásami přírody a focením jsem často vůbec nevnímala okolí. Navíc jsem spoléhala na svého psa - jistě by mne před nebezpečím nebo cizími lidmi varoval.

Vím, že bez vodítka by pejsek v lese běhat neměl, ale jednak jsem chtěla,
aby se pořádně proběhl a pak - poslouchá mne na slovo a nikdy by se ode mne nevzdálil, natož aby utekl. A myslivce bych určitě zahlédla už z dálky.
Šli jsme po své cestě lesem, když tu náhle jsem zahlédla poletujícího
překrásného barevného motýla. Toho musím mít! Tak krásně vybarveného jsem tu ještě neviděla! Jenže potíž byla v tom, že létal sem a tam a vždycky, když už jsem myslela, že se mi záběr podaří, v mžiku zas vzlétl - dřív, než jsem stačila foťák naštelovat a zaostřit. Vzdát jsem to nechtěla, ani když nás dovedl na cestičku v lese, kudy jsem ještě nikdy nešla. Nemůžu přece zabloudit, říkala jsem si, vždyť pořád jsem jen pár minut z hlavní cesty, jen ulovím toho překrásného motýla a zas se vrátím!

V jednu chvíli, kdy jsem škobrtla na cestě o větev či kámen, a na pár vteřin spustila z mého krasavce oči - najednou zmizel. To není možné, říkala jsem si, přece nemohl odlétnout nijak daleko, byl to jen mžik! Ale marně jsem se rozhlížela, po motýlovi jako by se slehla zem. Už už jsem se chtěla vrátit zklamaná na cestu zpátky, když se mi zdálo, že jsem ho znovu
zahlédla! Bylo to ale od nás dost daleko, a pak - les v těch místech hodně
zhoustl, a místy byla trnitá křoviska a nepřístupný terén.

Přece to nevzdám, říkala jsem si a vydala se opatrně za ním. Můj pes, který šel asi 2 metry přede mnou, se však náhle zastavil. Neviděla jsem na cestě nic, žádné zvíře ani člověka. Udělala jsem jen pár snímků, abych vyzkoušela foťák a volala na psa. Pobízela jsem ho, ale marně. Z hrdla mu vycházelo jen temné výhružné vrčení, srst měl zježenou, nohy jako by vrostlé do země.  Poprvé v životě odmítl splnit můj příkaz. Třeba je tam v křoví někde nějaké zvíře, kterého se bojí, říkala jsem si, to ale uteče, když nás ucítí.

Jenže pak najednou celý les kolem nás ztichl, dokonce se mi zdálo, že neslyším ani šum stromů a zpěv ptáků. A můj pes dál zíral před sebe na cestu, teď se ale výhružné vrčení změnilo v tiché kňučení. Ocas měl stažený, skoro se třásl. Co se to jen děje? Nejhorší bylo, že jsem měla
pocit, jako by mě někdo sledoval, nepříjemné mrazení v zádech neustávalo. Neovladatelný pocit strachu a paniky najednou uchvátil i mne, ačkoli jsem věděla, že se není čeho bát. Začalo se mi špatně dýchat a cítila jsem, jak  mi buší srdce. Přesto, že byl nádherný slunečný a teplý den, roztřásla jsem se zimou. Les potemněl ještě víc, jen v místech, kde jsem naposledy viděla 
motýla, prosvítalo pár paprsků světla.

Přiznám se, že jsem se začala opravdu bát. Spěšně jsem se otočila a
utíkala zpátky. Vydechla jsem si až na kraji lesa, u louky, kde už jsem
se cítila v bezpečí. Ještě pořád jsem se třásla a celou cestu zpátky jsem
přemýšlela, co podivného jsem to vlastně zažila a čeho se můj pes tolik bál? Měla jsem nějaké snímky z toho místa poblíž, byla jsem zvědavá, jaké budou. Z celé série mi ale nevyšel ani jediný! Jen několik fotek jsem měla z minulých výprav po okolí - a při jejich prohlížení jsem si znovu připomněla ten strašidelný zážitek.

Hlavní ale bylo, že jsem nakonec později toho motýlka přece jen ulovila. Tedy ne doopravdy, jen do svého alba - a představte si, čekal na mne jen pár stovek metrů od lesa, kudy jsme chodívali. Z encyklopedie jsem zjistila, že to byl Perleťovec. A jako bonus jsem později ulovila i krásnou Babočku bodlákovou a Pernatušku trnkovou! Snad to měla být odměna za ten hrozný zážitek. Od té doby chodím sama jen tam, kde to opravdu dobře znám!

Kacice - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout