Výlet na kole za sochami

Hodně dlouho jsem si plánovala výlet za sochami známého sochaře Michala Olšiaka. Abych výlet mohla vůbec absolvovat, čekala mě dlouhá příprava, ale výsledek byl super.

Vyhledala jsem si všechny sochy na mapách s jejich souřadnicemi a popisem. Poté jsem si jen značkami naznačila, kde sochy asi tak jsou, to znamená, že socha, která byla v mapě nejníže, opravdu tak byla i na papíře. Měla jsem poznačenou trasu i podle barev turistických značek a silnic. Možná to bude znít přehnaně, ale nevěděla jsem, jak takový výlet přesně bude vypadat a moc mi záleželo na tom, abychom sochy moc dlouho nehledali.

Letos v létě jsem mohla mít děti na hlídání u babičky. Měla jsem štěstí, že jsem kolo dala do opravny na seřízení. Přední kolo vydávalo zvláštní zvuky. Včasná výměna mi zachránila možný pád přes řídítka.

S klidným svědomím jsem mohla říct, že jsem připravená na cestu. Měla jsem všechno - svačinu a pití pro sebe a přítele, kameru a zrcadlovku na dokumentaci naší cesty, navigaci a moji naplánovanou trasu s názvy soch. Samozřejmě jsme měli i pumpičku na kolo.

Konečně sedíme ve vlaku do Žďáru nad Sázavou a s úsměvem na tváři si v myšlenkách probírám, jak to bude fajn, až poprvé pojedu objíždět sochy na kole. Představa, že pojedu na kole třeba 40 km mě kupodivu moc neděsila, i když na takovou dálku jsem neměla jistotu svých sil, i když v té době jsem cvičila a posilovala. Z představ se tryskem probírám, když mi proběhne hlavou, abych se podívala do foťáku na kartu. Překvapení - není tam! V tu chvíli ztuhnu. Jak budu fotit? Nebudu mít žádnou památku, kromě toho, co se natočí. Po chvíli smutnění mě zachrání obchod, kde se karta koupí.

Od nádraží míříme k první soše z mého seznamu. U Charlieho Chaplina se však nezdržujeme dlouho. Naše další zastávka je u Mamuta, kde si dáváme čerstvé koblížky, které jsem koupila s kartou. Cesta k soše Hamroň se mi však nepovedla. Jedna možnost je pohodlně po silnici, ale do kopce nebo polní cestou po rovině. Jsem pro druhou možnost a hned za železničním mostem na štěrku v mírném kopečku chci přehodit přední kolo. A vtom se to stane. To, na čem mi nejvíc záleželo, byla přehazovačka. V opravně jsem dala žádost PERFEKTNĚ seřídit přehazovačku. Seřízení proběhlo prý úspěšně. Jenže mně se při přehazování celá stočí do vidlic a kolo se tak musí dotlačit naštěstí do nedaleké opravny aut. Zde mi ji hodný pán asi hodinu spravuje s tím, že by už to mělo něco vydržet, ale je potřeba výměna.

Konečně přijíždíme po silnici a pak polní cestou přes sochu Hamroň k soše Mamlas. Je tu krásný výhled na město i na Zelenou horu. Toto místo má pro mě výhodu, že je na kopci. Při rozjezdu se mi opět rozbije přehazovačka a to už natrvalo. Nikdo mi neuvěří, jak šťastná jsem byla, že nemusím šlapat, ale pouze brzdit. U hlavní silnice sháníme opravnu. Téměř do centra mám kolo jako koloběžku, ale přijmou nás až ve třetím servisu. Prvně mi pán chtěl pouze srovnat přehazovačku, nakonec dostávám novou.

Nejsem ta, co se vzdává a domů odmítám jet. Budeme pokračovat i za cenu, že nestihneme všechny sochy díky velkému zdržení. Podaří se nám ještě navštívit Hraniční kámen (Lev a Orlice) u Pilské nádrže, přes les do obce Hluboká k Josefíně, poté cesta vede i kousek přes NS Dářská rašeliniště k Dářku, kde stojí rozcestník Dařbucha. Zde stavíme, a jelikož se mění počasí a místo sluníčka začíná foukat vítr, si dávám teplou polévku. Na ten den mělo kromě Žďárska místy pršet. U nás doma celý den pršelo a nám zatím nespadla ani kapka, to jsem ale zakřikla. Odtud je to kousek do Škrdlovic, tady je sousoší hrochů. Už při příjezdu začínají padat první kapky deště. Honem vyfotit a naplánovat co nejkratší cestu na nádraží.

Původně naše cesta měla pokračovat do Tří Studní a do Nového Města na Moravě na nádraží. Z kopce sjíždíme do obce Světnov k silnici. Ještě štěstí, že tu stojí mohutná lípa. Ani navigace neví, jestli se máme dát vpravo (což je správně), jen nám řekne, že do Žďáru to je pouhých 8 km. Čekat na autobus by bylo nekonečné a tak se vydáváme na cestu. Po necelých 2 km se napojujeme na silnici první třídy a z kopce sjíždíme až do centra na vlakové nádraží. Sice promoklí a zmrzlí až na kost si dáváme slib, že zbytek soch objedeme, i kdybychom měli jet autem.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10