Vzhůru na ledovec Hintertux

První červencovou neděli se mi splnil jeden z mých turistických snů. Dostat se přes nadmořskou výšku tři tisíce metrů. Já vím, pro světoběžníky asi nic moc meta, ale pro mne – občasného návštěvníka hor a stálého obyvatele nížiny – to byl obrovský zážitek. Stalo se tak druhý den našeho třídenního pobytu v Aschau v údolí Zillertal v Rakousku.

Ráno jsme nasedli do auta a po půlhodinové jízdě přes městečka Zell am Ziller a Mayerhofen jsme dojeli na konec obce Hintertux a zaparkovali u dolní stanice lanovky Gletscherbus (v překladu něco jako „ledovcový autobus“). Před námi byly tři úseky lanovky s konečnou stanicí na vrcholku ledovce Hintertux.

Bylo slunečné nedělní dopoledne a lákalo obléct si jen kraťasy a tričko s krátkým rukávem. To bychom ale nahoře zle dopadli. V batozích jsme měli nezbytnou výbavu pro takový výlet: mikinu a bundu, pro jistotu i šátek, rukavice a čepici. Na ledovci se i v létě pohybuje teplota jen těsně nad nulou. Kolem nás postávaly skupinky mladých i postarších lyžařů a snowboardistů, kteří se chystali spolu s námi nahoru. Všechny tři úseky jízdy na ledovec se jedou v uzavřených kabinkách (gondolách), kam se vejde až 16 osob. Provoz není v létě tak silný, takže jsme se usadili v prostorné kabince sami jen my čtyři. Pod námi se začal rychle měnit ráz krajiny. Už během prvního úseku končícího ve výšce 2200 m pod námi postupně zmizely stromy, zůstaly jen křoviny a pak jen skála a sem tam trsy trávy. Zato se objevily první docela velké plochy sněhu. Holé skály a sníh tvořily povrch druhého úseku s přestupní stanicí ve výšce 2660 m.

ledovec Hintertux A za chviličku nasedáme do gondoly, která nás vyveze až na vyhlídkovou terasu na ledovci ve výšce 3250 metrů nad mořem. Během jízdy jsme viděli kolem sebe stovky metrů široká sněhová pole ledovce, vleky a pak i lyžaře užívající si letní lyžování. Z terasy nad ledovcem jsme měli krásný výhled na severozápadní část Alp, jihovýchod ležel v mracích, bohužel. Tak aspoň z tabulí s vyobrazením všech významných vrcholů kolem jsme si představovali, jak asi odtud vypadají blízké Vysoké Taury, nejvyšší pohoří Rakouska, tehdy v neděli pro nás přes hustý mrak neviditelné. Tohle mě docela mrzelo, na tenhle výhled jsem se těšila. Ale slunci a dešti ... a mrakům zatím poroučet neumíme. Chtěli jsme se podívat taky do ledového paláce v útrobách ledovce, ale první prohlídka měla začít až za více než hodinu, tak jsme ji nakonec oželeli a kolem poledne jsme se rozhodli pro návrat zpátky dolů. Při příjezdu do stanice ve 2660 metrech nás zaujal nezvyklý ruch: z tlampačů vyhrávala rocková hudba, mužský hlas hecoval kohosi: „Dělej, makej...“. Brzy jsme pochopili – právě sem dojížděli první závodníci na horských kolech. Nezbytný věnec kolem krku a bouřlivý aplaus několika stovek diváků. Neuvěřitelné! Po stezkách těžko schůdných pěšky tihle borci vyjeli na kolech! Přijížděli další a další závodníci. Dívali jsme se asi půl hodiny, byla tam úžasná atmosféra. Moderátor, hudba i diváci svým povzbuzováním doslova tlačili cyklisty do posledního strmého úseku před cílem. Klobouk dolů před všemi, kdo si na takový závod troufli!

Nasedli jsme znovu do lanovky a sjeli prostřední úsek. Vystoupili jsme a rozhodli jsme se, že poslední část do údolní stanice půjdeme pěšky. Bylo krásně a bylo škoda neprojít se.

Šli jsme pastvinami stále dolů. Občas byl sestup docela strmý a nepříjemný. Zhruba po hodině jsme se zastavili u jednoho statku, abychom se občerstvili. Na doporučení paní domu jsme si dali pravou pasteveckou svačinu - „Almerjause“. Na prkénku jsme dostali špek, „anglickou“ slaninu, škvarkovou pomazánku, salám na způsob našeho loveckého, vejce, sýr, cibuli, křen, okurek, feferonky, hořčici a dva pořádné krajíce chleba. Nějak se nám pak nechtělo ani vstát od stolu. Chvilku jsme tedy ještě pobyli, lehli jsme si do trávy a odpočívali. Idylku nedělního odpoledne na horách pak dokonalo zvonění kravských zvonců z nedaleké pastviny. Jediným mínusem této selanky byly místní mouchy, kterým jsme se asi hodně líbili, protože se neustále snažily sblížit se s námi.

Za další hodinku jsme byli zase v údolí, v kolenou jsme cítili těch pár kilometrů chůze s kopce, ale stálo to za to. Byl to hezký den.

Nelke56 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete