Sklářská sláva Annína

…přesně tak se jmenuje zastávka č. 1 na naučné stezce Radešovské skály. Stezka začíná u zadního traktu sklárny v Anníně a zastávku se zajímavým povídáním najdete na křižovatce turistických cest.

Obec, která je neodmyslitelně spjatá se sklářstvím, jsem poprvé navštívila ještě jako dítě. Tehdy jsme trávili prázdniny v chatičce v místním kempu (a mimochodem, v tomto má Annín zajímavé prvenství: na pravém břehu Otavy byl v roce 1960 otevřený první autokemp v tehdejším Československu). Do vesnice je to z kempu po asfaltové silničce pouhých 500 metrů a tenkrát jsme tam pravidelně chodili na nákupy – fungovaly tu potraviny i hospoda. Bohužel obě budovy už léta chátrají.

Ale zpátky ke sklářství… Jeho začátky jsou tady datovány do 18. století (jak si můžete přečíst na fasádě sklárny, založena byla v roce 1796). Ve sklářské huti se dokonce kdysi příměsí zlata produkovalo krásné růžové sklo anglického typu, které se vyváželo do Saska, Pruska, sousedního Bavorska i Ruska. V roce 1832, kdy huť získal Emanuel Müller, se specializovali především na vrstvené a broušené sklo v neobvyklých odstínech a huť získala řadu ocenění. V samostatných provozech tu pracovali také brusiči, rytci, pozlacovači i malíři skla. V roce 1863 pak zakoupil huť mladý Josef Eduard Schmid, který už vlastnil sklárnu Podlesí u Rejštejna. Byl to jeden z nejvýznamnějších vlastníků: odborník, který zde zavedl nejmodernější technologii výroby dutého skla v celých Čechách.

Sklářská sláva Annína Annínská sklárna se brzy začala věnovat výrobě čirých broušených a řezaných skel (její specialitou byla dvojdutá skla s krajkovými dekory). Místní luxusní sklo se vyváželo dokonce i za oceán a sbíralo ceny na mnoha domácích i zahraničních výstavách. Schmid stál také za rozkvětem celého Annína: vybudoval železniční most přes Otavu, vlastní elektrárnu, pekárnu i hotel. Ve sklárně a své vile zavedl domácí telefon. Pro sebe a svoji rodinu v lese nad vsí nechal vybudovat jako hrobku kapli, kde byl později pohřben. Ke kapli dnes vede neznačená cesta, dovnitř kaple se ale nedostanete a bohužel ani nenahlédnete.

Po Schmidově smrti sklárna ještě nějakou dobu prosperovala, ale ve 40. letech 20. století přišel konec klasického sklářství. Po skončení II. světové války byla sklárna zestátněná, postupně došlo k zastavení provozu tavicích pecí a jejich bourání. V Anníně už se pak sklo pouze brousilo, ale naštěstí díky šikovným rukám zdejších sklářů znovu proniklo na světové trhy. Sklárna poté několikrát změnila vlastníka, až byla v roce 1993 zprivatizovaná.

Annínská sklárna funguje dodnes a patří k nejstarším sklářským provozům nejen u nás, ale i v Evropě. Současný majitel – pan Petr Švrčula – koupil sklárnu v roce 2012, o tři roky později obnovil hutní výrobu skla a brusírna se stala opět sklárnou… Nádherné (nejen) broušené sklo se prodává ve sklářské prodejní galerii a domluvit si můžete i prohlídku. A nemusí zůstat jen u ní: kdo má zájem a odvahu, pod dohledem sklářského mistra si může vyfouknout vlastní originální předmět ze skla. Jak jsme se dozvěděli, největší zájem je o srdíčka 😊 V objektu sklárny dokonce současný majitel provozuje i penzion.

Sklárna má i vlastní muzeum. Troufnu si říct, že unikátem je zdejší skleněný minigolf; nic podobného se jen tak někde nevidí. S produkcí sklářských mistrů se seznámíte také v Muzeu Šumavy v nedaleké Sušici nebo v Kašperských Horách. Jak se v Anníně můžete sami přesvědčit, šumavské sklářství stále žije. Pro nás je to jedno z míst, kam se vždy budeme rádi vracet.

Když se sem také někdy vypravíte, rozhodně nezapomeňte navštívit také místní kostelík sv. Mouřence v kopci nad obcí. To je ale kapitola sama pro sebe – a také jsem o něm už dříve psala.

Uznevim - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete