Svatojakubská východočeská - výlet pátý

Opět jsem ještě včera přemýšlela, který kus zvolím, když mi Helča (na skalní etapu) i Žaneta (na Kutnou Horu) daly košem. Nakonec vyhrálo Babiččino údolí, i když… byla jsem tam pěšky, dokonce i na kole, takže jsem vlastně mohla úsek započítat z minula a vynechat. Jenže to by neodpovídalo zadání výzvy. Jedu si na jistotu pro razítko – v Červeném Kostelci v kostele je dostupné, pouze když jsou hlavní dveře otevřené, ovšem pevná otevírací doba neexistuje. Cestu řídím podle rozpisu mší, v tuto dobu dveře kostela určitě otevřeny budou.

A tak v 6:55 kupuji v autobuse celodenní síťovou jízdenku a vyrážím do Hradce Králové. Tady mám dost času na přestup, zastavím se u výlohy knihkupectví a pak usedám na lavičku, nachodím se dnes ještě dost. Sotva dosednu, cítím, že se ke mně blíží několikrát propocený a dlouho nepřevlečený spoluobčan. Ne, peníze nemám, ale prý určitě mám kartu a mohla bych mu koupit něco k jídlu. Dneska mám chuť být za bezcitného sobce. Než se stačím zvednout, sedá si vedle mě jiný pán, je čistý a ostříhaný.

V Kostelci je krásně, říká mi, když slušně odpovím na jeho dotaz, kam jedu. Děsím se, že mi nabídne průvodcovské služby. Místo toho ale vzpomíná na nebožku, kterou před pár dny pochoval. Byla bohatá, dostane po ní dům, peníze i důchod, ale musí se počkat na dědické řízení. Do té doby pán nemá kde bydlet. Tak mu popřeji, ať je dědické řízení co nejdřív vyřízené, a zvedám se.

V 8:04 nasedám na vlak a v 8:50 vystupuji v Červeném Kostelci. Dnešní etapa měří pouze 16 kilometrů (nepočítám přesuny od vlaku k nástupnímu / cílovému bodu ani plánovanou odbočku ke kapličce), a tak se mi celodenní hodí: pokud stihnu ve Skalici vlak do Adršpachu (13:29), zajedu si zahrát geofun. Letos kvůli svatojakubskému putování stojí na vedlejší koleji, loni jsem naopak pořád jezdila podle https://www.geofun.cz, neb jsem chtěla vyhrát víkendový pobyt na hradě Svojanov. Pokud vlak nestihnu, zajedu třeba do hospody do Řečan nad Labem pro razítko.

Než zahájím dnešní pouť, počkám sedm minut před vlakovým nádražím na autobus a nechám se svézt na autobusové, u nějž stojí kostel. Musela bych jinak absolvovat další čtyři km navíc. Už z autobusu vidím otevřené dveře nad schodištěm, hurá razítko bude. Před kostelem spousta vyfešákovaných lidí, snad jsou to věřící a moje hadry řešit nebudou. Ta vesta už pamatuje hodně, vybrala jsem si ji ještě za svobodna. Zázrakem se zatím nerozpadla a ještě větším zázrakem se do ní stále vejdu. Vlezu do dveří, ale „zádveří“ se svatojakubskou schránkou neexistuje. Na té fotce přece… Jsem zmatená. Blíží se první mše ke konci nebo už začala ta druhá? Asi počkám na kostelníka, ale třeba hodinu? Zatím obejdu kostel, nějak to dopadne.

Když vycházím ze dveří, zaslechnu: „… jděte v pokoji.“ Super, nemusela bych tedy čekat dlouho. Po pár krocích si všímám ještě jedněch dveří, zavřených, ale beru za kliku. Přesně takhle vypadala fotka od http://www.ultreia.cz, schránka s razítkem je tady, hezky dvakrát otisknout. S batohem na zádech ve dveřích ovšem překážím – dovnitř se snaží vtlačit tatínek s kočárkem. Dveře mi pustí na nos, a než vylezu ven, ještě se postrkujeme s jiným kočárkem – kdyby mě maminka nechala vyjít, měla by to snazší. Pořád lepší přetahovaná ve dveřích, než sem přijet zbytečně. Ano, vyplatilo se.  A teď konečně start! Vracím se vlastně směrem k vlaku.

Hned u prvního kontrolního bodu U Dupačky mám desetiminutový náskok (plánovaný příchod 9:35). Přejdu kolem fabriky a v polích potkávám svatojakubský patník. Škoda, že jsem si nestihla ve vlaku dojít na záchod, tady na planině, je mi to hloupé. Před sebou vidím malý plácek s několika břízami, tam to půjde, ovšem musím trošku přidat do kroku. Už už se blížím, když mě předjede auto. Kde se tady bere? Proč zastavuje zrovna u mého březového plácku? A co v tom autě dělá? Jak dlouho mám čekat, než odjede? Rychle přejít ještě kousek, tam začíná už klasický les.

Slyším bouchnout dveře od auta, otočím se. Paní, se psem. Kam tady chce jít, když široko daleko vede jediná cesta, ta moje? Zastavit se a čekat, až mě předběhne, se mi nechce, snad bude brzy nějaká zatáčka a já zapluju do lesa.

Dvakrát se otočím a pokaždé zjišťuji, že jsem je nesetřásla. Útěk mě natolik zaměstnává, že málem přejdu další rozcestník. Pod Kramflekem mám dokonce dvacet minut náskok. Kam se vydat? Nejlépe pod smrček nebo do křoví... Boušín, takže po zelené, vyhodnotím situaci, aniž bych se podívala do mapy. Široká lesní cesta se rázem mění na úzkou pěšinku klesající docela prudce. Tudy bych francouzského buldočka rozhodně netahala, rychle, nikdo za mnou… zapluju pod stromečky, ale ne moc daleko od cesty.

Když se chci zvednout a natáhnout kalhoty, po cestičce se něco mihne – černé psí uši. Sakra. Buldoček zavětří, opustí cestu a neomylně strčí hlavu do zeleně. Netrvá dlouho a panička samozřejmě do lesa nakoukne, co že to tam její mazlíček objevil. „Farine, neotravuj, a zrovna v takové situaci…“ Co na to říct? „Asi mě kontroluje,“ snažím se být vtipná, ale nikdo se nesměje. Až budu vybírat největší trapas svatojakubského putování, mám už teď adepta na první příčku. Dva kilometry před paní utíkám a ona si mě prohlíží v hodně intimní chvilce.

Napiju se, vyndám svačinu a mrknu se do mapy, úplně jsem ztratila přehled, kde jsem. Jenže do mapy se můžu podívat, až si sundám vestu, mobil mám totiž v náprsní kapse. Proč mi nejde rozepnout zip? Látka se v něm nezasekla ani z jedné strany, tak kde je problém? Zaberu trošku víc a v ruce mi zůstane úchyt z jezdce. Výborně, super. Co mi ještě svatojakubské putování zničí? Po předminulé etapě jsem kupovala nové trekingové hole, teď budu spravovat vestu, příště snad jedině… STOP! Žádné myšlenky, kdy jsem přemýšlela o tom, jak dlouho mi vydržela vesta?! Síla myšlenek je obrovská.

Zato síla mých rukou nic moc, když neumím rozepnout zip. Stejně ho budu muset vyměnit, tak zaberu ještě jednou, ať se konečně hnu z místa. Jezdec vyrván, trvale rozepnutá vesta sbalena do batohu a pohled do mapy mi říká, že jsem se nahoře na rozcestníku měla držet té širší cesty. Nejen kvůli tomu, že by mě tam nevyčmuchal pes. Supěním zpět k rozcestníku ztratím dalších pět minut, ještěže jsem měla takový náskok.

Dole mezi stromy prosvítá hladina Úpy, lesem se jde tak krásně, že už před sebou nevidím zvědavě vypoulené oči Farina ani rozbitý zip, vše zapomenuto. Začínám opět klesat, přede mnou už čeká Boušínská lávka. Přes veškeré útrapy, které mě cestou zdržely, jsem k lávce dorazila o dvacet minut dřív, než stojí v plánu. Adršpach by mohl tedy klapnout. Na posilněnou si pořádně loknu a vydoluju z batohu mrkev. Snažím se, ovšem marně, vyfotit ten obrovský kopec před sebou. Vážně cesta vede napřímo nahoru? Naštěstí zdání klame a vysupět ke kostelu netrvá ani čtvrt hodiny.

100 kroků pod kostelem směrovka avizuje kapličku; mám čas i excelentní počasí, zacházku si neodpustím (abych napravila vynechání všeho kolem trasy v minulé etapě spojené s Českou Skalicí). Voda z Boušínské studánky chladí i chutná, dodá mi energii na další cestu.

Málem netrefím nenápadnou, zpola zarostlou odbočku ze silnice, ale mapa mě posílá doleva. Musím opět „slanit“ k Úpě, na jejím břehu se napojuji na docela frekventovanou cyklostezku. Dneska mi to nevadí, na rozdíl od minulého týdne v Pardubicích. Nejspíš proto, že Cesta Boženy Němcové vede lesem. U Slatinského mlýna si stále udržuji čtvrt hodiny k dobru a cítím se, jako bych snad ani nechodila, spíš, jako by mě okolní nádhera sama postrkovala nebo poponášela. Vzpomínám, jak jsme tudy jeli, bylo po dešti, nechápu, jak se taková rovná pevná cesta mohla proměnit v bahnitou zmolu. Sluneční paprsky se odrážejí v Úpě, jejíž lesk mě magicky přitahuje. Když vidím přístup k vodě, odložím batoh, sundám triko, skloním se a dopřávám si osvěžení. Od příště abych s sebou nosila i ručník… Než bych si rozšněrovala boty, srolovala a zase narolovala kompresní podkolenky, časový náskok by zmizel, nebudu se koupat celá.

Radši pokračuji směrem na Pohodlí, do cesty se mi postaví Červený most, zrekonstruovaný před dvěma lety, krásně opraveným mostem se kocháme dvě. „Odkud jdete? Kolik?“ ptá se slečna, možná mladá paní. „Z Červenýho Kostelce, asi 16,“ hlásím, ale výklad o svatojakubské pouti si odpustím. „To já jen ze Slatiny a lenoši mě tady naberou,“ stěžuje si mezi řádky, že s ní nikdo nechce chodit. Někdy je mnohem příjemnější jít sám, říkám si v duchu, nahlas prohodím jen poznámku o tom, že já jdu na vlak. Než vyfotím most z toho nejhezčího úhlu, paní zmizí za zatáčkou a už ji nedoženu.

Časová rezerva narostla i s koupáním na dvacet pět minut, další milník mě čeká u pomníku babičky s dětmi. V mapě je značena jakási studánka, pramen Mergl, že by další příjemné osvěžení? To by na protější lavičce nesměl mít mladý tramp odložený batoh ověšený doplňky typu plechový hrníček, ešus, karimatka a nesměl by psovi sundávat popruhy s batůžkem. Bafík si sám nese svačinu? Na soudek rumu to nevypadá.

Zastavím se, abych proletěla text na ceduli, a muž mě osloví. Proč se se mnou zrovna deska chtějí všichni bavit? Asi protože sluníčko… „Prosím Vás, nevypadáte na to sice, ale zeptat se musím, nemáte náhodou na půjčení zapalovač?“ Odhadl mě dobře, chlapec všímavá. Ráno jsem pomoct odmítla, i když jsem mohla, a teď bych pomoct chtěla, ale nemůžu. Takže příště kromě ručníku přihodit do kapsičky taky zapík.

U Viktorčina splavu vládne pohoda, lavičky obsazeny, lidé sedí i v trávě, udělám jednu fotku pro sebe (a jednu s palcem na bodíky do soutěže Turistika pro život), totéž u pomníku babičky s dětmi. Nakouknu do otevřeného infocentra a riskuju kvůli dceři, že nestihnu Adršpach – volám domů, ať se podívají do evidence, jestli má Míša z Babiččina údolí ve sbírce minci, když tady nechala kdysi na rozbahněné cestě tolik sil. Než se Michal do souboru dostane, chvíli to trvá, ale pak kromě několika pohledů kupuji i minci s pomníkem. Zajdu ještě do areálu mlýna a neodolám voňavým domácím buchtám, povidlová je jasnou volbou. U zámku pořídím pár fotek, v pokladně získám avizované speciální turistické razítko, ovšem všechny tyto úspěchy jsem zaplatila časem.

Už je jasné, že nestíhám, ale nevzdávám se. Možná doufám, že mi narostou křídla (ach, proč nemám v batohu RedBull?!) nebo spíš že vlak bude mít zpoždění. Jinak si neumím vysvětlit fakt, že jsem dosud nezpomalila a nekochám se krásným bílým kobercem v Bažantnici. I přes rychlé tempo si všimnu na zemi opuštěné desetikoruny a během chvíle ji adoptuji. Dobré znamení to nejspíš nebude, spíš satisfakce za pozdní příchod na nádraží. Nevolím nejkratší cestu, to bych se musela přidat k bandě táborníků, ale stejně na ně před nádražím narazím.

40 minut do odjezdu, na záchod do vlaku nevydržím. Jednou jsem šla nenápadně támhle slepou cestou k areálu nějaké fabriky nebo skladu, ovšem nyní je i tady plno malých trampíků. Tak holt obětuju nalezenou minci a dostanu se na civilizované toalety, mohu se i trošku opláchnout – ale v Úpě byla „koupel“ příjemnější.  

Vygooglím spojení do Řečan, teda, Idos mi to spojení, kde jsou v Pardubicích dvě minuty na přestup, nenabízí, ale když si ještě ve vlaku hlídám, na které nástupiště mám běžet, vlak stíhám. Ještě ověřím na internetu, zda má hospoda v Řečanech otevřeno… Jejda, vždyť to už jsem hledala, jen mi to nedošlo. Nemají lidi, museli zavřít. Tak tam jedu zbytečně. Napadá mě jediná možnost, co teď udělat trochu přínosného pro svůj svatojakubský projekt.

Vystupuji v Opočínku a pro klid duše si zajdu ke kostelu po silnici, kudy opravdu vede Svatojakubská cesta, když jsem ji minule obešla přes pole. Procházkovým tempem udělám kolečko, kterým zaplaším případné výčitky svědomí z páchání podvodu a v 16:29 nastupuji do vlaku. V 17:07 opouštím Pardubice hlavní nádraží a v Hradci se pokusím stihnout autobus v 17:30. Idos uvádí dobu přesunu mezi vlakovým a autobusovým nádražím asi 8 minut, na přestup mám 5 minut, a protože vlak přijel na čas, rozběhnu se. Jakmile dohlédnu na zastávku a vidím, že před autobusem ještě stojí fronta, zpomalím a v klidu si dojdu.  

Dneska se pohnulo jak kilometrové skóre (66/270), tak razítkové (13/35), přibyly zážitky a vznikl seznam věcí, které s sebou od příště nosit. Zapalovač, ručník a doma ve vaně nacházím důvod, proč na seznam přidat ještě repelent. Klíšťata už řádí.