Ale to není všechno! Dcera mé kamarádky těmto knížkám naprosto podlehla. Pamatovala si všechna kouzla a zaklínadla, která byla v knížkách uvedena. Doma občas na hlavě nosila čarodějnický černý špičatý klobouk. I když žadonila, jít s ním ven jí její maminka už nedovolila. Mojí kamarádce to zpočátku nevadilo. Byla ráda, že její dcera má nějakého, byť trochu zvláštního, koníčka a že má zájem o knížky.

Ať dělala má kamarádka, co dělala, její dcera si prostě chtěla hrát na malou čarodějku. Kdo ví, třeba si myslela, že až jí bude jedenáct let, půjde také do školy čar a kouzel a bude muset bojovat s pánem zla, aby na světě zvítězilo dobro. Rodiče se jí sice snažili všemožně vysvětlit, že žádní čarodějové, kouzla a podivní tvorové ve skutečnosti neexistují, ale i tak dcera mé kamarádky nemluvila o ničem jiném, než čarodějích z knížky. Teď už je dcera mé kamarádky starší a už dávno si nehraje na čarodějku.
Vyrostla z ní normální holka, která má zájem o různé knížky, nejlépe fantasy. Ví moc dobře, že žádní čarodějové, čarodějky a kouzla neexistují, i když musím s ní souhlasit, že je to tak trochu škoda. Občas by nějaké to mávnutí kouzelnou hůlkou určitě dokázalo vyřešit spoustu problémů. Znát skutečnou čarodějku nebo být sám čarodějem by určitě nebylo vůbec špatné.
Emko K. - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz