Mé setkání s čarodějkou

Přestože už jsem dávno dospělá (a doufejme, že taky rozumná), ještě pořád věřím na kouzla a čáry.  Jsem též přesvědčená, že každý z nás umí tak trochu čarovat a přivolat si tak to, co si nejvíc přeje. Ale za jakou cenu a v jaké podobě, to už je jiná věc. Doma se mi sice trochu posmívají, ale ať si o tom myslí, co chtějí. Já si do toho mluvit nenechám.

Tuhle nedávno jsem šla po ulici. Byl hezký slunečný den, trochu mrzlo. Zamyšlená a zachumlaná do péřové bundy na cestě za mojí kamarádkou (na dobré kafíčko) jsem koutkem oka zahlédla ženu s tmavými vlasy a černýma očima. Byla moc krásná. Hezky se na mě usmála a zničeho nic mi předpověděla budoucnost. Jen tak. Zůstala jsem stát jak opařená, stačila jsem však poděkovat, než paní zmizela.

Pověděla mi samé hezké věci, a proto jsem na to musela celý den myslet. Byla jsem za to ráda, protože i kdyby se její předpověď nevyplnila, ta paní mi zvedla náladu. A teď si možná říkáte – tak vyplnilo se to nebo ne? Abych pravdu řekla, sama nevím. Od té doby, co jsem ji potkala, se stala spousta věcí, malých i velkých, hezkých i méně hezkých. Schválně neříkám, že se staly i ošklivé věci. Vždycky to totiž může být i horší. Snažím se myslet pozitivně a těším se, že se třeba její předpověď pomalinku plní. Možná bych tomu i sama mohla nějak pomoci, jenže nevím jak. Tak se raději nechám překvapit. Jen abych na tu předpověď dočista nezapomněla.

Žádnou jinou čarodějku už jsem od té doby v našem městě nepotkala, ale začala jsem se zajímat i o jinou záhadu. A to konkrétně o anděly. Věřím, že všichni nějakého máme a někteří lidé tvrdí, že s nimi dokonce komunikují. Ráda bych věděla, jak právě můj anděl vypadá. Vlastně ani nezáleží na tom, jestli je hezký, jsem ráda, že ho mám. A taky jsem ráda, že se takové věci dějí.