Pohádkový výlet na Sovinec

Na zřícenině hradu Sovinec se můžete už několik let pravidelně setkávat s historií. Průvodkyně chodí pouze v dobových šatech a prakticky každý druhý víkend v sezóně se na hrad sjedou historičtí šermíři a soubory, které zprostředkují návštěvníkům jedinečný pohled do středověku.

I my jezdíme na Sovinec často a rádi. Tentokrát nás upoutal pohádkový víkendový program s názvem…    Gábísek se na rytíře hodně těšil. Trochu strach jsem měla o Gábinku, které byl necelý rok a půl. Budou ji ty barevné poskakující postavičky bavit? A nebude se bát, až do sebe zaklesnou protivníci své řinčící meče?

Cesta tam proběhla skvěle – máme to z Frýdku asi hodinku a půl. Zajímavá byla už samotná cesta na hrad. Vzala jsem si totiž svoje růžové mušelínové sárí a děti na mě pokřikovaly: „Hele, princezna! Princezna jde! Ale kde má korunku?“ Byla to legrace a Gábísek nasadil všemu korunu, když jedné holčičce oznámil: „Jo a já jsem princ!“ Začala jsem se řezat a manžel trochu zrychlil, že prý k tomuhle kočovnému divadlu nepatří.
Meč a štít, to musí být
Na nádvoří hradu bylo už mnoho lidí. Všechny lavičky ve stínu byly obsazené, tak jsem dětičky vybavila šátkem na hlavu a usadili se na sluníčku. Výhodu to mělo, nemuseli jsme se s nikým mačkat. Gábinka se nějakou dobu věnovala sušenkám a tyčinkám, ale pak ji to přestalo bavit.

Přisunula jsem kočár k lavičce a udělala jí takový hrací koutek. Bavila se tím, že dávala kameny do kočárku a zase je vymetala ven. Ale co, aspoň nezlobila a mě bude určit stát méně času a námahy, když kočár večer vydrhnu jarem, než kdybych ji musela honit po celém nádvoří.

Zato Gábísek byl z rytířů unesený. Seděl, oči přilepené, sušenka v ruce zapomenutá a dokonce zapomněl i tleskat. Chvíli jsem se snažila o vzdělávací vložku, jakože tohle je helma, tohle obouruční meč, ale brzy jsem to vzdala. Nakonec se mi podařilo vysvětlit jen rozdíl mezi kuší a lukem.
V zajetí barviček

Po dvou hodinách pražení na sluníčku přestali Gábíska rytíři bavit. Chtěli jsme se přesunout na oběd, ale osud nám postavil do cesty jinou překážku: stánek s barvičkami, kde si děti mohly samy vybarvit keramické sošky. Gábísek si vybral maxi hrad za 70 Kč a jal se barvit. Musím říct, že si dal opravdu záležet. Každou věžičku měl ze tří barev a vnitřek pruhovaný. Když skončil, chtěl ještě jeden. Tak jsem mu řekla, ať si vybere něco menšího. Vybral: malý hrad za 60 Kč. A já si mohla dát na další čtvrthodinu kafe.

Manžel se mezitím vypařil, že si zajde pro známku. Ve věži hradu totiž sídlí jedna z prodejen dřevěných turistických známek, kde jich mají opravdu hodně. Vzhledem k tomu, že si vzal s sebou i naši mladší ratolest, nechala jsem to být. Když se vrátil, hlásil, že má těch dřevěných koleček 17. Když uvážím, že jedno kolečko stojí 30 Kč… no nechala jsem to být. Už si dlouho nic nekoupil a ani nijak nekomentoval můj „hábit“, jak tomu s oblibou říká. Ať si trochu užije.

Jen se zakřenil, a že si ještě odskočí. Když jsem se otočila, zase stoupal na věž. „Tak co, kolik známek máme teď?“ přivítala jsem ho po návratu. „Sedmnáct!“  „Tak co´s tam dělal?“ „No, já jich původně koupil jen 12, ale když si při těch sedmnácti nevyváděla, tak jsem je zašel dokoupit.“ Co říkáte, zaslouží si takovéhle individuum pusu nebo pohlavek? P. S.: dostal pusu :-)

O hradu Sovinci

Abyste si z našeho výletu také něco odnesli, povím vám něco málo o hradu Sovinec. Byl postaven okolo roku 1332 na skalnatém vršku tyčícím se nad stejnojmenným městečkem. Najdete ho v malebné krajině Nízkého Jeseníku asi 14 km od města Rýmařov (centra Turistických známek, jen tak mimochodem).

Kromě původní zástavby tu najdeme i rozšíření v podobě gotických a renesančních prvků. Po tři století patřil hrad Řádu německých rytířů. V době okupace byl hrad zkonfiskován a přeměněn ve vězení SS. Smutné je, že ačkoli přežil bez větší újmy mnoho století, tato poslední etapa jeho historie se mu stala osudnou. Z blíže nezjištěných příčin vyhořel několik dní po osvobození roku 1945.