Bylo to vždy mým velkým snem - navštívit zemi pyramid, faraónů, bohatého kulturního dědictví staletí ba i tisíciletí př.n.l. a vidět a aspoň částečně poznat něco z toho, o čem jsem doposud pouze četla, nebo viděla v TV dokumentech. Tak se stalo, že jsme se sestřenicí mého muže Charlotte v mrazivém únoru odletěly do Hurghady.
Protože nemám ráda velké neosobní hotely, vždy jsem dovolenou plánovala do chatek, bungalovů i pod stan a tvrdím neustále, že bych klidně ty noci trávila třeba i v komůrce s ložním prádlem a košťaty, hlavní je pro mne co nejvíce poznat z té které země a zároveň si užít plavání a sluníčka.

Taky proto jsem si vybrala nikoliv hotel v Hurghadě, ale v půvabném letovisku El Gouňa /čili La Guna/, kde kromě velkých honosných hotelů byly i malé půvabné - nejvýše poschoďové stavby, v zajímavé barevnosti /starorůžové až vínově červené/ a v typicky arabském stavebním slohu. Z Hurghady jsme tam jeli téměř hodinu - bylo tam v pozdním odpoledni kolem 25° /v Čechách byl nepříjemně sychravý únor/. Na místě samém jsem zjistila, že jsem vybrala správně. Celé letovisko /hotely, domy, restauranty, golfová hřiště, obchody i minaret/ bylo obehnáno vysokou zdí s ostnatým drátem a projížděli jsme oboustrannou vrátnicí s ozbrojenými vojáky na propustku, protože od doby atentátu na jejich prezidenta byly turistické destinace velmi přísně střeženy. Cestou z Hurghady bylo vidět, že i všechny jednotlivé hotely s příslušenstvím byly obehnány vysokými zdmi  a všude se procházelo a projíždělo dosti přísnou kontrolou...

Samotná El Gouňa má i mnoho vysokých přepychových hotelů s nádhernými parky a vyhřívanými bazény, kolem se rozprostírají krásně udržovaná golfová hřiště, všude bylo mnoho možností ke kulturnímu i sportovnímu vyžití. Celá tato oblast je protkána mnoha kanály - téměř jako italské Benátky a většinou nás k moři vozily malé loďky v půlhodinových intervalech a pochopitelně gratis. Náš hotel sestával z ústřední budovy s recepcí a jídelnou /plus kuchyní/ a za kulatým bazénem podél kanálu byly rozesety v trávě pod palmami jednopatrové domečky s jednotlivými apartmány a obloukovitými terasami. Všude plno věžiček a obloučků - prostě typicky arabská architektura.
Já jsem si ihned po příjezdu cestou k našemu apartmánu /kdy zavazadla nesl personál/, dokázala vykloubit kotník na osvětleném nízkém schůdku /rok nato musel být operován a mám v něm na památku několik šroubů/. Sympatičtí tmaví hoši s knírky mne ihned usadili do ratanového křesílka, přinesli sáček s ledem a se slovy - mamá - opatrně!  mne pak dva statní chlapci málem odnesli do našeho nocležiště k odpočinku. Po vybalení zavazadel a nutné hygieně už následovala večeře. Procestovala jsem několik zemí, ale tak rozmanitý výběr pokrmů s nápaditým naaranžováním jsem opravdu ještě nikde neviděla /přitom ta dovolená bez výletů přišla na tisícovku za den i s letenkami/. Množství masa, ryb, příloh,  ohromný výběr zeleniny, ovoce i nápojů /pro srovnání - v Chorvatsku s polopenzí bylo nutno si minerálku přikoupit/. A pulty s moučníky, pudinky - to bylo něco nevídaného. Kvůli tomu jsme chodily se spolubydlící Charlotte pokud možno k večeři co nejdříve, než někdo rozkrojí tu nádheru. Ony totiž všechny ty dorty, pudinky, želé ap. naaranžovali  do tvarů ptáků, mořských živočichů, květin i pyramid - až nám bylo líto něco z toho začít konzumovat. Tvary želvy, páva z rozprostřeným ocasem, plameňáka atd. se denně obměňovaly.

Naše nadšení z těch chutných a oku lahodících večeří poněkud zkazila skupinka rusky hovořících turistů; jejich hlučnost vč. opojné květinové vůně, která se linula od nevkusně oblečených metrákových „baryšní“ - to byla opravdu síla!! Naštěstí bylo možno večeřet i na otevřené terase, kam se raději uchýlila většina ostatních hostů. Večer po setmění jsme z terasy pozorovali osvětlené kanály, záblesky  vypouštěných petard a mohli jsme obdivovat stavby nedalekých malých bungalovů, které se právě stavěly na kůlech, kdy terasa byla již úplně nad mořem a celý styl těchto staveb vč. střechy připomínal tichomoří.     

Úklid místností i stlaní postelí, to bylo taky velmi zvláštní. Nejenže tyto práce vykonávají zásadně muži - žádný Egypťan by nedovolil své ženě pracovat v hotelu ap. protože se nepřísluší vystavovat manželky zvědavým pohledům cizinců a mimoto je svatou povinností mužů, aby své rodiny uživili sami. Vdané ženy se starají o rodinu, domácnost - většinou pospolu žije několik generací jedné rodiny a pokud možno, všichni mužští členové rodiny pracují ve vzdálených destinacích, většinou v turistickém ruchu a posílají domů peníze. Za svými blízkými se dostanou tak jednou - dvakrát ročně a to většinou stopem a až po hlavní turistické sezoně. Ti mládenci, kteří měli úklid na starosti, byli opravdu velmi pečliví a při stlaní postelí z našich pyžam nebo nočních košilí vždy vytvořili na posteli nějakého ptáka či želvu, slušelo se jim nechat aspoň maličkost, měly jsme s sebou dost tatranek, polévky v sáčku, balené sýry ap. to všechno přijímali s povděkem. Místnost i příslušenství byly vždy velmi čisté, což se o balkánských hotelích zrovna říci nedalo a tam uklízely hlavně ženy - ty svým úklidem pokoje zřejmě jenom polechtaly.           

Hned u první snídaně následujícího dne jsem byla obsluhujícím číšníkem mile překvapena. Sice jsme si na dlouhé chodbě mohli vybrat z nepřeberného množství  pochoutek - z teplých i studených pokrmů, z pečiva, zeleniny a ovoce - přesto ale kolem našich stolů tiše proplouvali číšníci a doplňovali průběžně dle přání kávu, čaj, mléko i džusy, abychom nemuseli neustále vstávat a odbíhat od stolu /kafáče-půllitráky bohužel nikde nevedou/. Holanďané u vedlejšího stolu hovořili s číšníkem anglicky, jedna z dam si psala názvy pokrmů z jídelníčku a chtěla vědět, jak se to píše arabsky a taky ji zajímala správná výslovnost  /ti příjemní hoši nás později naučili napsat si arabsky své jméno ap./. Číšník u slova thé - odpověděl, že je to arabsky čaj. Ihned jsem zpozorněla a německy ho upozornila na to, že čaj je naše české slovo /oni ti mládenci bez problému ovládají se správnou intonací několik řečí a brzy se naučili i slova, potřebná k výkonu svého povolání, kupř. rusky i česky a na můj údiv odpověděli - my jsme přece potomci faraonů/. Ten mládenec nás slyšel s Charlotte hovořit německy, tak se podivil a ptal se ihned, zda jsem z Prahy.

Říkám mu na to: „Nikoliv, ale bydlím nedaleko Plzně - znáš Pilsner Urquell?“

A on mi poklepal na rameno a s naprosto správnou intonací se mne zeptal: „JAK SE MÁŠ, TY VOLE ???“  Bylo to přímo skvostné oslovení - tak daleko od domova!

Po překladu do němčiny a následném vysvětlení Holanďanům i Angličanům u dalšího stolu - zavládlo všeobecné veselí a údiv na tím, jak se v Čechách zdraví muži po příchodu do hospody. O faktu, že toto oslovení u nás používá v každé druhé větě téměř polovina populace, jsem se ale raději už nezmínila. Všichni ti mládenci byli přeochotni, ještě nikdy a nikde se nestalo, aby nám ženám přisunovali a odsunovali židle /chování dle Guta Jarkovského/.
To dovede zvláště potěšit babičku od tří vnoučat, jako jsem já - která už dávno není tou dlouhonohou štíhlou blondýnkou, říkali mi mamá a byli opravdu velmi uctiví. V arabském světě je tomu zřejmě naopak nežli u nás, kde má přednost vychrtlé mládí, dle hmotnosti dotyčného zřejmě usuzují, jaké je jeho sociální postavení a majetek. Takže jsme my dvě i se svými „prostorově výraznými“ postavami měly u mužů v hotelu i mimo něj docela úspěch. Jeden majitel obchůdku se suvenýry nás pozval na voňavý čaj a mou baculatou malou spolubydlící Charlotte neustále lákal k večernímu posezení u čaje v jeho kutlochu za závěsem. Ona, ač rozvedená - neměla o flirtování pražádný zájem.

Na trzích u stánků - a těch byly podél cest stovky - bylo velmi nebezpečné se byť jen na chvíli pozastavit - jakýkoliv zájem o zboží nebo sáhnutí na šátek či náramek bylo totiž známkou toho, že dotyčný předmět chceme koupit a už jsme se prodavačů velmi těžce zbavovaly.
Smlouvání o ceně je samozřejmostí - nesmlouvat, to by byla velká urážka. I když jsme se dostaly k polovině původně vyřčené ceny, vždy na tom prodávající vydělal. Docela jsme tam uspěly s průpiskami všeho druhu a to nejen na placeném WC, když jsme neměli drobnější egyptské libry, ale i při placení za zboží ve stáncích. Charlotte potřebovala koupit několikery cingrlátkové oděvy pro břišní tanečnice do kursů břišního tance, který její dcera vedla v Bavorsku.
Po delším smlouvání a poukazování na to, že více peněz u sebe nemá, stačilo pak přihodit několik průpisek a obchod byl uzavřen. Taky se vyplácí předstírat odchod od stánku, když jsem ji odtahovala se slovy, pojďme - tam nakoupíš možná levněji - hned šla cena dolů.        I v poušti na výletě u kočovného kmene měly místní děti největší radost z bloků, průpisek a barevných fixů. Tito kočovníci - nomádové se neustále stěhují z místa na místo, žijí ve stanech nebo kamenných obydlích, na která narazí při svém putování. Ženy pekly tenké placky na rozžhavených kamenech, vyráběly z barevných korálků náhrdelníky, čelenky a náramky pro turisty a muži nám zase nabízeli svezení na velbloudech nebo aspoň fotografování vedle velblouda. Když jsme s Charlotte uviděly, jakým stylem velbloudi s živým nákladem vstávají, raději jsme zvolily jen tu možnost se vedle nich vyfotit. Přední nohy velblouda s hlavou totiž zůstanou dole, zadní nohy se kolébavě vysunou vzhůru a není těžké přepadnout dolů přes velbloudovu hlavu.
To jsme nechtěly riskovat, zvláště když nám průvodkyně přetlumočila údajně opravdový příběh z doby nedávno minulé. Skupina německých turistů se chtěla na velbloudech povozit, v rychlokurzu jim bylo vysvětleno, jak se velbloud ovládá - ovšem pro jednu z účastnic vybírali velmi dlouho vhodného velblouda. Tato dáma byla velmi korpulentní, zřejmě vážila dosti přes 100 kg. Nakonec jednoho velblouda přece jen k dámě přivedli, velbloud si lehl, dámu si prohlédl a po jejím usazení se pokoušel vstát i s nákladem. Dva muži pomáhali slovem i činem, zdvih se stále nedařil, až se milý velbloud při jednom pokusu i s dámou převrátil na bok a mírně ji přilehl. Ta řvala o pomoc silným hlasem, velbloud se polekal, vyskočil a rozběhl se úžinou mezi skalisky a od té doby ho už nikdo nikdy nespatřil!

Pár účastníků výletu se nechalo napálit naší průvodkyní, která tvrdila, že z kopce nad osadou si mohou zavolat. Mnozí tam tedy vyběhli, uviděli sice krásný západ slunce, ovšem volat mohli akorát z kopce dolů, nikoliv mobilem.

Večer jsme měli připraven kulturní program s večeří a to typicky arabskou - to celé nemělo chybu. Domorodé tance v sukénkách z listí, v čelenkách, za zvuku bubnů a píšťal, krásná teplá noc a měsíc nad námi se líně rozvaloval vleže na zádech /oproti našemu měsíci, který stále stojí/ - z grilů se kouřilo, víno a zvláštní druh pálenky nám koloval v žilách, mnozí měli velkou chuť si taky zakřepčit. Odjížděli jsme pozdě po půlnoci do hotelů, velmi spokojeni s vydařeným výletem.
Za zmínku stojí jejich taxíky a auta, přepravující lidi do práce. Zřejmě jsou to všechno vozidla s náhonem na všechny čtyři, protože jinak by brzy uvízla v písku. Všude podél cesty a v kilometrových mezerách mezi jednotlivými hotely se rozprostírá poušť se spoustou igelit.pytlů s odpadky, protože se tam klidně do pouště vyvážejí kontejnery a vítr to roznáší po celé ploše. Většinou se jezdí dodávkami, vzadu bez dveří, uvnitř podél stěn lavice. Při cestách za prací sedí uvnitř spousta lidí, i jeden druhému na klíně, další se zkříženýma nohama na zemi, několik jich visí vzadu na stupátku, za nimi ve větru vlají ty jejich košile, ale turbany na hlavách drží pevně. Další muži jsou ještě pohodlně usazeni v ohrádce na střeše auta. Jaká je maximální hmotnost přepravovaných osob, to tu asi nikdo neřeší?            Vzhledem k tomu, že miluji projížďky lodkami i jachtami a na každé dovolené jsem se snažila dostat se na nějakou výletní loď - tak mne velice nadchla nabídka třídenního výletu velkým parníkem z Asuánu po Nilu zpět do našeho letoviska. Charlotte, ač nerada, se připojila, ale posléze již nelitovala. Do Asuánu jsme jeli autobusem, několik autobusů v řadě, vpředu ozbrojený vůz plný vojáků se samopaly a náš konvoj byl uzavřen stejným způsobem. Stále ještě po atentátu na jejich prezidenta platilo něco jako „stanné právo“ a volně se pohybovat v zemi bylo nanejvýše nebezpečné. Proto i všechny hotely byly obehnány vysokými zdmi s ostnatými dráty a vjezdy do areálů byly střeženy rovněž ozbrojenými vojáky. Taktéž každý náš výlet měl ochránce. 
Cesta do Asuánu byla velmi zdlouhavá, nejdříve pouští, kdy jsme potkávali pouze pár kočovníků s velbloudy. Později jsme už jeli podél Nilu, který jsme měli na pravé straně. Země již byla úrodnější, hlavně rostly všude nízké banánovníky, kukuřice a další plodiny. Ovšem chatrče po obou stranách cesty - to byl zážitek. Většinou z neotesaných kamenů, místo oken pouze díry /ale občas na nich stály SAT antény/, museli tam tedy mít i přívod elektřiny? Všude se potulovaly otrhané, špinavé, tmavé děti a v hloučcích postávali muži v jejich typických nočních košilích s pestrými turbany na hlavách a živě diskutovali. Pouze ženy pracovaly buďto na polích, nebo s velkými, plně naloženými trakaři převážely zeleninu a banány na trhy, které se konaly na každých několika kilometrech.

Konečně jsme dorazili k Asuánu - tato přehrada je jednou z nejmodernějších přehrad na světě, rovněž změnila charakter krajiny a zabraňuje častým záplavám. Umělé jezero má rozlohu zhruba 5.000 km čtverečních - je dlouhé 500 km, pohled na přehradu je úchvatný. Město Asuán bývá nazýváno „Branou černé Afriky“, k jeho prohlídce jsme využili kočáry, tažené koňmi. Pak jsme se sešli ke společnému oběhu v typicky africké restauraci a společně jsme se odebrali k našemu parníku. Byl dosti velký, třípatrový, s mnoha kajutami a dvěma terasami. Ta první byla částečně zakryta, podávaly se na ní svačinky - na lodi jsme pluli spolu s francouzskou výpravou. Na vrchní terase pak bylo několik desítek lehátek k opalování a malý bazének s hodně studenou vodou, protože tam neustále přitékala čerstvá voda a zároveň odtékala. 

Strava na lodi byla podávána na dvě etapy, protože kapacita jídelny nás všechny nepojala, spolu s námi plula lodí i početná skupina Francouzů. Jídlo bylo velmi dobré - ale pokrmům v našem hotelu se nevyrovnalo. Ovšem obsluhující personál byl taky ochotný a úslužný. Připojili jsme se ke skupince českých rekreantů, kteří přijeli do Asuánu vlakem z Káhiry a poznali jsme tam hodně příjemných lidí, zvláště z Moravy.             
Po nalodění a vybalení zavazadel v kajutách pro dvě osoby následovala výborná večeře a posezení na terasách na nočním vzduchu, kdy jsme mohli pozorovat noční oblohu s ležícím měsícem a sdělovat si dojmy s ostatními českými výletníky. Jela s námi velká skupina českých rekreantů, kteří kombinovali Káhiru, pyramidy v Gize a pak vlakem jeli až do Asuánu, aby se spolu s námi plavili lodí od jedněch egyptských památek k druhým. Jejich zájezd se jmenoval  „Po stopách královny Hatšepsut“. Hned jsme si padly do oka se dvěma příjemnými dámami - byly to matka s dcerou z jižní Moravy. Protože já jsem měla první sňatek taky na jižní Moravě a často jsem tam jezdívala, měly jsme si brzy o čem vyprávět. Ke všemu tyto ženy vlastnily vinice a vinný sklípek, takže o zážitky nebyla nouze. Spolu jsme stolovaly, sedávaly na terase i prohlížely si památky a následně pak jsme si sdělovaly navzájem zážitky z těch úchvatných prohlídek. Taky jsme si ke konci vyměnily adresy a občas si i napsaly, ale k osobní návštěvě již bohužel nedošlo - přece jen ta vzdálenost do západních Čech byla nemalá. Nevýhodou bylo, že moje společnice Charlotte nerozuměla jedinému slůvku, tudíž jsem jí mnohé musela přeložit - ale protože jsem od dětství ukecaná, ustála jsem i tyto naše debaty.      
Několik kilometrů od Nilu - mezi chrámem Kom Ómbo a Esnou - stojí chrámový komplex v Edfu, po vystoupení z lodi nás tam v krátkém čase zavezl autobus. Překrásný chrám v Edfu byl zasvěcen bohu Hórovi /jedná se o největší Hórův chrám v Egyptě/, jehož všude zaznamenávali jako sokola. Mnoho reliéfů bylo poničeno křesťanskými barbary - všude na nás shlíželi bezhlaví bohové - ti barbaři ničili všechno, co jim bylo cizí a jinému náboženství svaté!  Za monumentálním vstupním pylonem stojí socha boha Hóra v podobě sokola, kdy jeho křídla představují rozlohu vesmíru, jeho oči jsou slunce a měsíc. Prohlédli jsme si stavby a pamětihodnosti v Karnaku - je to egyptský chrámový komplex, kultovní středisko boha Amona, na severním okraji města Luxoru.
Na západním břehu řeky Nil naproti Luxoru jsme si prohlédli Údolí králů, známé pohřebiště králů, faraonů a významných hodnostářů osmnácté až dvacáté dynastie starověkého Egypta. Je rozděleno na Západní a Východní údolí, nejznámějším zde pochovaným byl Tutanchamon a nejvýznamnějším Ramesse II. Celkem zde bylo pohřbeno přes 60 významných panovníků i vysokých státních úředníků. Pouze jeden a půl kilometru od Údolí králů se rozprostírá Údolí královen, je to oblast odlišná, otevřené a přívětivé místo, ovšem pro snadný přístup byly místní hrobky vykrádány,některé i vypáleny.
Prohlédli jsme si rovněž zbytky chrámu Královny Hapšetsut /Hapšetsovet/ - která stála v čele státního převratu. Nejslavnější chrám, postavený za její vlády, je terasovitý chrám v Dair al - Bahri. Když její nevlastní syn Tuthmosse III. svrhl svou matku z trůnu, byly i v jejím chrámu odstraněny všechny nápisy a podobizny slavné královny.
Taky jsme navštívili egyptskou keramickou dílnu, v níž z hlíny z nilské oblasti tvoří zruční řemeslníci krásné nádobky. Typickým pro jejich výrobky je, že ve velké většině nádoby nemají ucha. Toto řemeslo se dědí po celé generace, jejich výrobky jsou turisty velmi žádány.   
Ještě jsme autobusem dojeli k Memnonovým kolosům - jsou to dvě sedící impozantní sochy /nebo spíše jejich zříceniny/. Bohužel poblíž vede silně frekventovaná cesta a hned před nimi je rozsáhlé parkoviště aut, což nepůsobilo nijak příjemně. Tyto sochy byly zhotoveny každá z jednoho kusu pískovce - jsou vysoké téměř 18 metrů a představují Amenhotepa III. Byly kdysi dávno postaveny před chrámem stejnojmenného faraona, z něhož bohužel už nic nezbylo a za sochami se rozprostírá nedohledná pustina. Přitom ten Amenhotepův chrám byl údajně ještě větší nežli chrám v Karnaku. Obě sochy byly částečně zničeny při zemětřesení krátce př.n.l. V prasklinách soch v noci ulpívala voda, ta se při denních vedrech postupně vypařovala a bylo slyšet táhlé, kvílivé zvuky, připomínající nářek a proto se jim začalo v dávnověku říkat „zpívající sochy“. Memnon byl postavou z řecké mytologie, při zvucích, které sochy vydávaly, se Řekové domnívali, že to je zpěv boha Memnona, kterým zdravil svou matku - bohyni jitřních červánků - vždy při východu slunce. Bohužel, po opravě soch se tato „zpívající vlastnost“, hlavně severně stojící sochy, úplně vytratila.

Poněvadž jsme při naší plavbě lodí museli v noci čekat v dlouhatánské řadě dalších lodí u zdymadel, kde se po jedné lodi pouštělo dále - měli jsme téměř celodenní zpoždění. Naštěstí žádný příplatek za oběd navíc po nás nechtěli - v hotelu jsme dostávali pouze snídaně a večeře (ovšem nasytily nás na celý den/. Tak se stalo, že jsme k našemu autobusu připluli se značným zpožděním a zpět do hotelu se vrátili o celý den později až těsně před půlnocí. Původně jsme my - výletů chtiví - měli mít celý jeden den volna k odpočinku a pak se mělo jet autobusem do Gízy k pyramidám. Jenže jsme měli k dispozici pouhé tři hodiny na osprchování se a krátký odpočinek - ve dvě hodiny ráno byl již přistaven jiný autobus a pokračovali jsme v několikahodinové cestě směr Káhira a pyramidy. Již při průjezdu Káhirou se občas na obzoru mihnou pyramidy, původně stály v rozlehlé poušti - ale výstavba Káhiry se přiblížila až k nim.
Pyramidy patří k „sedmi divům světa“, jsou spolu se sochou, která je hlídá - úžasným komplexem starověkých staveb, starých cca pět tisíc let. Celý areál střeží vojáci s kalašnikovy, jezdící na velbloudech. Jako i všude jinde, je zde spousta stánků s neodbytnými prodavači, mnoho Egypťanů nabízí možnost vyfotit se s jejich velbloudem nebo jimi samotnými, pochopitelně vždy za úplatu.        
Nejstarší velkou pyramidou je pyramida Cheopsova, jejíž kamenné kostky, použité ke stavbě základu, dosahují dospělému člověku až ke hrudníku. Po několika schodech je možno vylézt na kousek této pyramidy, ale výše je to už zakázáno. Vylézt na jakoukoliv pyramidu se rovná zaplatit vysokou pokutu. Další dvě pyramidy nechali postavit Cheopsův syn a vnuk - do všech tří se platí vstupné a  /tak jako tomu bylo v údolí královen/  pro dopoledne i odpoledne je omezen počet návštěvníků. Dále se zde nacházejí ještě tři menší pyramidy manželek, vedle největší pyramidy ve zvláštním muzeu je uložena nejstarší nalezena bárka, která měla faraóna odvézt na věčnost.    
Kefrenova pyramida, stojící uprostřed, je zajímavá hlavně tím, že se na ní zachovalo původní obložení - čili vápencové hladké obložení. Nejmenší z pyramid je Mikerínova, která byla obložena růžovou žulou, těžící se v okolí Asuánu /na tu dobu poměrně drahý materiál/. Pak jsme autobusem vyjeli na kopec na vyhlídku /s minibazarem/, odkud bylo možno shlédnout pyramidy jako na dlani. Nyní nás autobus zavezl dolů do údolí, kde před Kefrenovou pyramidou stojí Sfinga, střežící tuto pyramidu. Sfingy stály kdysi před každou pyramidou coby součásti údolních chrámů, které sloužily k balzamování a jako vstup do pyramid, bohužel se do dnešních dnů nedochovaly.       
Ještě nás autobus odvezl do velké egyptské parfumerie, kde nás nejdříve seznámili s historií egyptských parfémů, pak následovaly ukázky parfémů. Každému z nás kápli místní zaměstnanci na zápěstí několik druhů parfémů, takže několikahodinová cesta autobusem zpět byla pro některé citlivé nosy ne zrovna příjemná. Mnoho z nás si nějaký ten parfém zakoupilo, ceny v Káhiře oproti jiným městům byly velmi příznivé! Dlouhou cestu zpět jsme - všichni provoněni - strávili víceméně podřimováním, byl to zájezd více než únavný, ovšem ty krásné zážitky stály opravdu za to!!!           
Po jednom dni regenerace organismu povalováním se na pláži jsme mnozí ještě navštívili továrničku na výrobu papyru v Hurghadě ve čtvrti Sakala. Papyrus se vyráběl již zhruba před 5 tisíci léty ve starém Egyptě a to z téměř 5 metrů vysoké rostliny Cyperus papyrus, rostoucí převážně na březích řeky Nilu. Stvoly rostliny se loupaly, ze svrchní tuhé části se vyráběly kupř. rohože.  Jemné části stvolu se po rozdělení na nevelké kusy po dobu 6 dní namáčely ve vodě, aby se staly vláčnými a tvárnými. Šťáva, vytékající ze stvolů, se používala jako pojivo. Po vylouhování se jednotlivé tenké dílky kladly vedle sebe i na sebe, výrobci je lisovali ve speciálních lisech, tloukli je a opět lisovali a pak hladili. Následovalo sušení, vyhlazování a natírání cedrovým olejem. Aby staří Egypťané docílili dlouhých svitků, slepovali je do délky škrobovou kaší. Ke psaní na svitky a ke kresbám se používaly násadky ze seříznutého rákosu, místo inkoustu pak olejové saze či šťáva dozrávajících ořechů. Používání svitků papyru k psaní odbouralo všechny předchozí druhy uchovávání zpráv na dřevě, kameni apod., protože svitky papyru byly mnohem skladnější a dobře se uchovávaly svinuté v plátně, potřeném smolou - který je uchránil před poškozením či navlhnutím. Svitky papyru ihned po vyrobení měly barvu bílou, ten svůj typický barevný tón získaly až působením času. Nyní si mnozí ziskuchtiví obchodníci nechávají vyrobit svitky papyru z vlákna banánovníků, což je pro ně velmi výhodné. Proto taky mohou na tržnicích a ve stáncích prodávat turistům tyto suvenýry za velmi přijatelné ceny.     

Na závěr jsme s Charlotte a několika dalšími turisty podnikli dvouhodinovou vyjížďku po kanálech v nevelkém člunu. Projeli jsme se prakticky kolem všech hotelů v El Gouni, Egypťan nás vyvezl i pěkný kus na klidné moře, kde jsme si mohli zaplavat, projeli jsme kolem několika perfektně upravených golfových hřišť i kolem stavby nízkých bungalovů, stojících na kůlech a připomínajících bungalovy v Tichomoří.     
V předvečer našeho odjezdu nám vedení hotelu připravilo velmi pěkný kulturní zážitek, kdy se nám svým břišním tancem představila půvabná tanečnice, pak následoval komický výstup klauna v masce, s velkou červenou mašlí pod krkem a obrovskou pestrou čepicí na hlavě.  Poté na závěr opravdu překrásný typický tanec muže ve dvou pestrých suknicích. Tento tanec jsem vloni viděla i na německé TV stanici, kdy ho tančil v přímém přenosu pořadu „Superstar“ jeden Egypťan. Oni si snad ty suknice i sami šijí - jsou široké, kolového střihu a dole zřejmě zakončeny nějakou obručí /jako kdysi nosívaly šlechtičny i u nás v dávných dobách/. Těmi menšími kruhy u těla pak tanečník různě při tanci na arabskou hudbu pohybuje a otáčí, vysunuje horní suknici nad hlavu, sklápí ji a celé je to nesmírně krásné a zajímavé. On se nohama prakticky stále jen otáčí kolem své osy a velký efekt dosahuje hlavně pohyby od pasu nahoru. Taky sklidil ohromný aplaus a musel přidávat.   Na závěr večera jsme si ještě zatančili s personálem a nechali jsme si na hotelové tužší ubrousky podepsat arabským písmem všechny ty milé chlapce z řad obsluhujícího personálu - s tak milými a spontánními mládenci jsem se nesetkala na žádné ze svých dřívějších dovolených!         
Příštího dne po zabalení zavazadel a vyrovnání účtů jsme ještě do podvečerních hodin lenošili na sluníčku /cca 34°C ve stínu/, až pro nás přijely autobusy a odvezly nás na letiště do Hurghady. Místní taxikáři a další ještě stále pod svým dlouhým šatem nosili svetry - protože přece ještě bylo docela chladno, v opravdovém létě že bude teprve těch krásných 50 - 60°!  Před půlnocí v Praze bylo „pouze“ mínus 12° a sníh. Tudíž teplotní rozdíl asi 46 stupňů, na což si muselo tělo zvyknout. Obě jsme nesly v ruce kromě tašek vodní dýmky pro své blízké, ty se totiž do žádného zavazadla nevešly. A k tomu - pochopitelně - patřičné množství tabáku různých chutí a vůní, většinou ovocných či mentolových. Syn už na nás čekal a odvezl nás domů. Je tomu právě deset let, ale ty zážitky jsou pevně vepsány v mých vzpomínkách.