Jak mluvit s druhým o smrti jeho blízkého

Jak reagovat, když vám někdo blízký oznámí úmrtí ve svém okolí?

Hlavně je důležité být autentický a pravdivý. Tedy pokud jsem překvapen, je v pořádku říci, že mě to překvapilo a vyjádřit účast a lítost. Mnoho pozůstalých bývá velmi citlivých na fráze a některé tyto fráze vyjadřující účast vyloženě štvou a vzbuzují vztek. Pokud vyjadřuji třeba lítost, je důležité specifikovat, co že je mi líto: to co druhý zažívá, nebo to co se stalo?

Také je dobré se ptát, co že se stalo, lidé samy o sobě bývají ostýchaví a nechtějí začít mluvit sami. Otázky mohou pomoci a také nabízejí možnost říct, že o tom člověk nechce mluvit. Otevírá se také prostor pro nabídku pomoci, ale i zde platí, že je třeba být konkrétní – je totiž rozdíl, jestli nabízím pomoc např. z financemi okolo pohřbu, s dětmi a jejich doprovodu na kroužky, nebo třeba s opravou auta.

Je lepší se tématu vyhýbat, dokud o něm nezačne druhý mluvit sám?

Čekat až druhý začne sám se na první pohled zdá ohleduplné, ale absolutně to pomíjí fakt, že pozůstalý smrt blízkého prostě zažívá. Tím že se nedoptám a ve vzduchu “visí” smrt blízkého (již tohle říct muselo stát nějakou energii a úsilí), tak se bolest, vztek, smutek prostě cokoli, co pozůstalý zažívá, spíše zintenzivňuje. I pozůstalý je svéprávný, a pokud o něčem mluvit nechce, tak to řekne. Ale sama otázka neurazí.

Jak moc se ptát a co raději vynechat?

Je dobré položit otevřenou otázku typu: “Co se stalo?” “Jak ses to dozvěděl/a?” “Co bylo pak?” Smrt blízkého je sama o sobě velkým zásahem a více ublížit dokáže naše nepochopení. Je mnohem lepší se ptát a nechat pozůstalého mluvit než se tvářit, že všechno vím a všechno znám, protože tím veškeré emoce druhého shodím. I když jsem zažil smrt blízkého a třeba mnohokrát, jaké to pro druhého je, co se stalo a co zažívá, prostě vědět nemohu. Mohu si to nějak představovat, mohu se někdy i trefit, ale určitě to nevím. Tedy otázky, které vyjadřují náš opravdový zájem o druhého (nikoli o senzaci) jsou na místě.