Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024Školní rok a prázdniny ve školním roce 2023/2024 8 rad, než se rozhodnete vyběhnout8 rad, než se rozhodnete vyběhnout Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Pátek 26.04. 2024
Dnes má svátek Oto
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Stín

21. 01. 2022 | Vaše příběhy

Pracuji ve večerce jako prodavačka. Svou práci miluji. Přestože jsem většinu svého života strávila prací v kancelářském prostředí, v práci s lidmi jsem se našla. Většina zákazníků je příjemná a já si ve velké míře odnáším z každodenní práce velmi příznivé pocity. Až na výjimky. Je jich sice málo, ale občas se stane něco, co mi znepříjemní spánek a donutí mě pouvažovat o tom, zda jsem si svou práci zvolila správně. Pak ale opět vyjde sluníčko a přijdou milé zážitky a okamžiky.

Poslední zážitek, který mi práci znepříjemnil, se stal zhruba před týdnem.

Směna krásně plynula, já měla spoustu práce a rozhodně jsem se nenudila. Snažila jsem se, jak je mým zvykem, dobře poradit, zákazníky obsloužit k jejich spokojenosti, a doporučit něco navíc, aby tržba byla dostatečná a i paní majitelka byla s mou prací spokojená. Do prodejny v jednu chvíli přišel malý kluk. No, malý… Chodí k nám i mnohem menší caparti, než právě tento. Klučík mohl mít tak deset let. Vybral si zboží zhruba za padesát korun, zaplatil, já mu vydala a podala mu účet s poznámkou, aby ho měl pro maminku. Dělám to tak vždy, když u mě nakupuje dítě. Těm maličkým ještě přikazuji, aby si penízky dobře schovaly a cestou je neztratily. Tomuto klukovi jsem vzhledem k jeho věku, vždyť už šel pomalu do puberty, poznámku o ztrátě nepřipomínala. Kluk měl spoustu práce. Posbíral zboží do ruky, ani tašku s sebou neměl, peníze do druhé, a odcházel. Přes výlohu jsem viděla, že do rukou ještě bere malého pejska, kterého si uvázal před obchodem.

„To je ale máma,“ pomyslela jsem si, protože některé děti i bez psa chodí do obchodu s peněženkou, případně i taškou. Tento neměl nic. I dospělý má co dělat, aby občas unesl víc věcí bez tašky.

Uběhla zhruba hodina, do obchodu přišlo několik lidí, nakoupilo a opět odešlo, když do obchodu vkročila zamračená mladá žena. Všimla jsem si, že ji doprovází kluk, který u mě před hodinou nakupoval. Byl to ten s pejskem. „Mám dotaz k účtu,“ řekla bez pozdravu. „Přeji pěkný den. Prosím,“ řekla jsem s naučeným úsměvem.

Nemívám často v obchodě tak zamračené zákazníky. Naštěstí jsou lidé u nás spokojení. Tato paní chodí občas, vždy se špatnou náladou, a všimla jsem si, že i na svého syna je nepřiměřeně přísná.

Chystala jsem se, že paní vysvětlím položky na účtu. Nebylo jich moc, věděla jsem, že vše bylo v pořádku. Žena mě ale zaskočila. Tvrdila, že synovi dala dvě stě korun a on přinesl účet a zbytek peněz do stovky. „A kde je druhá?“ ptala se rozlícená paní.

V hlavě jsem si vybavila, co zhruba kluk platil. Dokonce jsem si vzpomněla, že platil hodně zmuchlanou bankovkou. Jestli to byla stokoruna, nebo bankovka dvojnásobné hodnoty, jsem si po hodině už nevybavila. Jisté ale bylo, že ať platil jednou, nebo druhou bankovkou, vydala jsem mu správně. Nikdy jsem se nespletla. A i když připustím možnost, že jsme každý omylní, dávám si vždy peníze bokem a do kasy je schovám až v okamžiku, kdy vydám zpět, a zákazník si peníze přepočítá.

A věděla jsem jistě, že právě tento kluk si peníze počítal. Nebyl už malý. Bylo mi to velmi nepříjemné. Mohla jsem sice kasu přepočítat, ale vyplácela jsem z ní několik faktur dodavatelům. Jak by mi paní věřila jejich částku? Navíc do prodejny přišel mladý muž. Vzal lízátko a poprosil, abych mu ho připočetla k jeho účtu. To lízátko dal klukovi. Paní ale dál vřeštěla na celý obchod. Mile ráda bych jí stokorunu dala i ze svého, jen mít od ní klid. Pak bych ale přiznala svou chybu, které jsem se nedopustila, a to jsem nemohla. Paní se snažila upoutat co největší pozornost, až jí muž, který byl na řadě, připomněl, že by si také rád nakoupil. Až pak ta ženská s nadávkami odešla. Mezi dveřmi mi slíbila, že přijde, až budu zavírat, aby si zkontrolovala, zda mi vyjde kasa. To jsem uvítala. Vždy mám v kase nějakou tu korunu navíc, co mi nechají spokojení zákazníci, nikdy to ale není stovka.

Když paní odešla, teprve pak mi muž řekl, že šel za paní s klukem. „A celou dobu po něm ječela, kde ztratil ty peníze,“ řekl, „proto jsem mu koupil aspoň to lízátko.“

Vše mi bylo najednou jasné! Kluk ztratil výdavek, nejspíš se bál svou chybu přiznat, a tak jeho máma si nakonec přišla vylít zlost na prodavačce. Bylo mi až špatně od žaludku. Kluk možná netuší, jestli peníze ztratil, nebo jsem mu dala o stovku méně. Nebo i tuší, ale mámy se bojí. A ač to dopadne jakkoli, pokud ta ženská ty peníze nenajde na chodníku, stín špíny zůstane na našem obchodě a potažmo i na mně. No, ještě se může stát, že v kase budou peníze přebývat. I když této možnosti bych nedala ani jedno promile. Pokud jde o peníze, jsem opatrná, a zvláště u dětí si dávám pozor, abych se nespletla. Nejednou mi přišlo dítě do obchodu pro sladkost a chyběla mu kačka nebo dvě. Nikdy neodešlo s prázdnou, vždy jsem mu to doplatila ze svého. Za dětskou radost mi to vždy stálo.

Konečně mi směna skončila, já uklidila prodejnu, vše, co jsem měla, jsem vypnula, zhasnula a konečně se dala do přepočítávání kasy. Vyšla mi přesně, jen pár korun, co mi lidé nechali navíc, zůstalo. A paní s klukem nepřišla. Bylo mi smutno za kluka, těžko od žaludku, že paní možná náš obchod neprávem pomluví, byla jsem unavená a pořádně nazlobená na ženu. Věděla jsem, že v noci zase budu o zážitku přemýšlet. Věděla jsem ale, že jsem se zachovala správně. Vydala jsem správně a nedala ženě peníze, které jí nepatřily…Jen ten kluk mi nešel z hlavy. Kvůli stovce bude mít špatný večer i on.

Pomalu jsem na příhodu s malým zákazníkem zapomínala. Až dnes mi ji jeden zákazník připomněl. Nakoupil a začal mi vyprávět, že nákup má vlastně zdarma. „Jak to?“ zajímalo mě. Vyšlo z něj, že před pár dny našel stokorunu před večerkou. Ihned jsem si vzpomněla na kluka. Tak přece jen musel peníze ztratit. Určitě to byla právě jeho stokoruna. Chodník před obchodem nebývá lemovaný penězi. „Ty peníze tu ztratil jeden kluk,“ řekla jsem pánovi. „A vy ho znáte?“ zeptal se muž. „Bohužel, od té doby jsem ho neviděla. Jeho máma obvinila mě, že jsem mu musela špatně vydat, a od té doby se v obchodě neukázala.“

Možná by mi ten muž tu stokorunu pro kluka dal. Osobně si ale myslím, že se jeho máma v obchodě už neukáže. Buď se kluk přiznal a v ní se hnulo svědomí, nebo navždy zůstane přesvědčená o tom, že u nás v obchodě se krade. A já nemůžu dělat nic víc, než se chovat stejně a od té doby už i velké kluky nabádat k tomu, aby peníze neztratili. A pro jistotu to dělám i u důchodců, kterým se klepou ruce a často mají problém udržet v nich i peněženku. Jen doufám, že podobný zážitek bude nadlouho minulostí.


 čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
divný člověk
Obrázek uživatelky
profil
Smutný příběh.Nechápu,jak si mohl s klidným svědomím pán nalezené peníze nechat.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles