Stezka údolím Lužnice

Vlakem jsme dojeli do Plané nad Lužnicí, kde stezka oficiálně začíná. Pro začátek jsme si zašli do jednoty pro snídani a sedli si s ní přímo na začátek trasy, k řece. Ač ještě nebylo 9 hodin, sluníčko už slibovalo, že bude teplý den. Krátce jsme si popovídali s místním starousedlíkem, který si posteskl, že Lužnici sjíždí čím dál méně vodáků. Bohužel stačil můj jediný pohled na řeku, abych pochopila, proč tomu tak je. Vody je na splouvání opravdu málo. 

                                                         

Po snídani jsme se vydali na cestu. Vyrazili jsme po modré turistické značce a hned ze začátku trasy je na co se dívat. Lužnice sice není zrovna čistá, ale přesto má své nezpochybnitelné kouzlo. Potkali jsme také první turisty, kteří šli opačným směrem než my dva, a na břehu viděli rybáře, který měl na klíně malé koťátko a v klidu a souznění spolu rybařili. To bylo roztomilé. Cesta vedla kolem chatek a byla pěkně upravená.

Po nějaké době se trasa od Lužnice odklonila, šli jsme lesíkem a než jsme se nadáli, byli jsme v Sezimově Ústí. 

Jedna z prvních věcí, co mě zaujala, byla vila manželů Hany a Edvarda Benešových a přilehlý park. Překvapilo mě, že se jedná o místo jejich posledního odpočinku. Také mě překvapilo, že zde na pozemku údajně kdysi kázal mistr Jan Hus. Na prohlídku bohužel nebyl čas, ale třeba se někdy vrátíme. Blížili jsme se k mostu, na kterém zrovna probíhala rekonstrukce, ale naštěstí byl průchozí. Za mostem jsme pokračovali do města a kolem sídliště na cyklostezku. Na té to žilo. Ač konec léta, cyklistů i lidí na kolečkových bruslích bylo mnoho. Procházeli jsme kolem cvičáku, kde řádilo několik německých ovčáků. Evidentně měli také radost z hezkého počasí.

S každým krokem bylo jasné, že se blížíme k Táboru, a také že ano. Čekal nás nyní výšlap do prudšího kopce, neboť jsme se chtěli podívat na náměstí. Sluníčko už pěkně připalovalo a tak jsme odhodili svrchní vrstvy a do kopce si pěkně zafuněli. Poté jsme se různými uličkami dostali na Žižkovo náměstí. Měli jsme v nohách 10 kilometrů, skoro polovinu dnešní plánované trasy, a rozhodli se tak odměnit kávou. Během ní jsme řešili, že bude ještě třeba něco koupit k svačině, případně k zítřejší snídani. Až opustíme Tábor, už ten den obchody nepotkáme.                                  

Po kávě jsme dokoupili zásoby a vydali se opět na cestu. Přešli jsme most Antonína Švehly, vešli do lesoparku Pintovka a opět se napojili na stezku. Bylo příjemné opět se ocitnout v zeleni mezi stromy a jít podél řeky. Jen škoda nazelenalé Lužnice, pořádná koupačka by v takto krásně teplém dni přišla vhod. Za pár metrů jsme míjeli studánku Eleonorku. Voda z ní je prý mírně radioaktivní, obsahuje koloidní stříbro a měla by příznivě působit na kosti a klouby. Neochutnali jsme, takže příznivé účinky potvrdit nemůžu. :-)                                                                                             

Pokračovali jsme v cestě a mě napadlo, že bychom mohli zaskočit do místní hospůdky Harrachovky na jedno točené. Navrhla jsem to příteli a ten souhlasil. Přešli jsme lávku na druhý břeh a za chvíli už popíjeli chladivý mok. Doba oběda byla v plném proudu a kolem nás se to hemžilo chutnými pokrmy. Když kolem nás prošel pán s žebírky na medu, přítel neodolal a také si je objednal. A nelitoval, moc si pochutnal. 

Po občerstvení jsme se vrátili přes lávku zpátky na trasu. Na řece jsme konečně zahlédli i několik vodáků, to mi udělalo radost. Pokračovali jsme v cestě a já se kochala pohledem na druhý břeh s nespočtem chatek, srubů a mlýnem. Po nějaké době jsme přišli k tunelu, který tu byl provrtán mezi lety 1938-1939. Původně tu měl být ochoz kolem skály, ale zjistilo se, že je příliš měkká a zvolili tak tunel. Ten měří na délku 32 metrů a na šířku 2 metry.                                                                 

Pokračovali jsme dál a narazili na další zajímavost a tou byl ochoz kolem Příběnické skály. Spolu s tunelem to bylo příjemné zpestření trasy. Po chvíli jsme minuli loďku, u které byla cedule s nápisem zvoucím k návštěvě kempu na druhém břehu. Stačilo si loďku půjčit a doveslovat si tam. To mi přišlo vtipné a originální zároveň. :-) Poté už jsme přišli k zřícenině hradu Příběnice. Ten byl postaven už ve 13. století, kdy náležel rodu Vítkovců. Dodnes se z něj moc nedochovalo, k vidění je část věže a zbytek hradeb. Kromě zříceniny se zde nachází ještě penzion. 

Ušli jsme další 3 kilometry a před námi se objevil kemp s pěkným srubem a názvem Saloon. Hrála tu country hudba a vládla příjemná atmosféra. Rozhodli jsme se chvíli posedět a trochu se občerstvit. Kromě nás tu bylo několik vodáků, cyklistů, dvě další turistky a spousta místních. 

Začalo se připozdívat a tak jsme se zvedli, protože jsme ještě chtěli kousíček popojít a najít si někde vhodné místo na spaní. Po 2 kilometrech jsme přišli ke Stádleckému řetězovému mostu, přešli ho, vyfotili a po dalších několika minutách chůze našli v lese vhodné místo pro náš stan. Postavili jsme ho a brzy usnuli. V nohách jsme měli 24 kilometrů a další den nás čekalo nové putování.

Aileen - čtenářka
ChytráŽena.cz