Stezka údolím Lužnice - druhý den

Po pár krocích potkáváme malé táborníky i s vedoucím, kteří jdou proti nám. Hádám, že mají namířeno ke Stádleckému mostu. Navzájem se zdravíme. Po chvíli procházíme kolem výcvikového střediska Univerzity Karlovy, kde se tábor nejspíš koná. Žije to tu, podstatně starší omladina tu hraje tenis.

Naše trasa se tady stáčí pryč od Lužnice a my tak stoupáme lesem do příkrého kopce. Počasí nám zatím nepřeje, jemně prší a je pošmourno, ale já jsem optimistická, protože předpověď slibuje slunečný den. Po náročnějším výšlapu se ocitáme u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Nachází se tu i posezení. Sice není zastřešené, ale to nevadí, tak holt ještě trochu zmokneme. Rozhodneme se nasnídat a u toho se kocháme dechberoucím výhledem. Před námi se totiž tyčí zřícenina hradu Dobronice a pod ním se klikatí Lužnice. Znovu stáčím svůj pohled na kostel. První zmínka o něm je z roku 1350. Kostel je raně gotický a chráněný jako kulturní památka. Uvnitř se nachází socha Panny Marie z konce 17. století. 

Po snídani si to šlapeme pro změnu z prudšího kopce přímo do vesničky Dobronice. Ta je opravdu malinká, žije tu něco kolem 113 obyvatel, za to se ale může pyšnit hned několika zajímavostmi. Ať již už dříve zmiňovaným kostelem a zříceninou hradu, tak jsou také v okolí kempy, rekreační středisko a půjčovna lodí. Dobronice se nachází na území přírodního parku Kukle, který je domovem několika chráněných živočichů, např. výra a krkavce velkého, a převažují zde jehličnany s příměsí dubu a buku. Zároveň tudy prochází tři známé stezky, a to Stezka údolím Lužnice, jihočeská Svatojakubská cesta a Stezka na Onen svět. 

Konečně přestalo pršet a začíná se vyjasňovat, nakonec to s počasím vypadá nadějně. Stezka už opět vede kolem Lužnice, za což jsem ráda, a kolem nás je opravdu krásná příroda. Několik metrů trasa vede mezi křovisky, takovým stromovým tunelem, a není tak nic vidět, ale po chvíli z labyrintu vylézáme a díváme se opět na řeku, která je lemovaná množstvím skal a chatek. Sedáme si na břeh na krátkou pauzu a pozorujeme skalní útvar na druhé straně řeky s názvem Slon, a opravdu, při troše představivosti tam slona vidím.

Odpočinuti vykračujeme na cestu a opět se na několik kilometrů loučíme s řekou. Stezka dál pokračuje do kopce a lesem. Vyjdeme z lesa a nyní pokračujeme podél pole. Přicházíme ke hřbitovu a zde přecházíme silnici. Napojujeme se na stezku a sestupujeme zpátky k řece. 

Po nějaké době přicházíme k vodopádu Pod Libuší. Ten má zhruba 6 metrů a je přiveden uměle z nedaleké keramičky. Po dalších cca 15 minutách chůze přicházíme k známé dominantě Bechyně, a to je most Duha. Obloukový železobetonový most slouží jak pro silniční, tak pro železniční dopravu, a byl vyhlášen národní kulturní památkou - nedivím se, je opravdu unikátní. Nyní musíme vylézt prudší kopec, abychom se dostali na náměstí. Sluníčko pálí a počasí nám nakonec přeje. Úspěšně jsme zdolali kopec a ocitáme se na náměstí T. G. Masaryka. Vyhládlo nám, a tak sedáme do restaurace na menší oběd. 

Po obědě dokoupíme vodu a vydáváme se na cestu. Projdeme kolem bechyňského zámku, přejdeme lávku a už si to štrádujeme k Židově strouze. Existuje několik verzí, proč se jmenuje Židova. Jednou z možností je, že za vlády krále Vratislava II. byli Židé z Bechyně vyhnáni a v těchto místech se skrývali. Strouha by měla být dlouhá 20 km. My půjdeme jen část úseku, ale i tak je čím se kochat. Brzy nás vítají četné skály, které jsou oblíbené pro milovníky ferraty. Ta bechyňská prý patří k těm nejnáročnějším v Česku. Zajímavostí také je, že se zde natáčelo několik známých českých filmů a pohádek. Například Čertova nevěsta, Metráček nebo Ohnivé léto. Přecházíme krásnou visutou lávku. Ta zde ve 30. letech 20. století byla vystavěna Klubem českých turistů. Jen pár dní po naší návštěvě na ní spadl strom a nyní je znepřístupněna. Snad se ji brzy podaří opravit. 

Podél řeky pokračujeme až do kempu v Kolodějích nad Vltavou, kde sedáme na vltavotýnské pivo. Po pivě nás čeká posledních několik kilometrů dnešní štace, a vlastně i poslední úsek Lužnické stezky. Přicházíme totiž do Týna nad Vltavou, kde stezka za soutokem Lužnice a Vltavy končí. 

Nějak rychle nám to uteklo. Stezka je kouzelná, z výletu jsem byla nadšená a každému bych doporučovala si aspoň kousek úseku projít, stojí to za to.

Aileen - čtenářka
ChytráŽena.cz