Svatojakubská východočeská - výlet čtvrtý

Linda, další kamarádka, mě chtěla ve svatojakubské výzvě podpořit. Dnes tedy došlo na realizaci našeho plánu, kratší trasa, kvůli psovi, který se může postarat o velkou zábavu – varovala mě. Stíhám autobus ve 13:30, a přestože máme zpoždění, na Lindu s Nixem chvíli čekám. Zase to tak prostě mělo být, čirou náhodou potkávám svého bývalého kolegu.

Nasedám do auta k Lindě, která mě ujišťuje, že do Pardubic trefí. Řeší spíš, že když bude něco se psem, já dojdu zpět pro auto a přijedu pro ně. Tak dobrej vtip jsem ještě nikdy neslyšela! Když je pejsánkovi zle, když ho něco bolí, nemá dobrou náladu. A když nemá dobrou náladu, nemůže ho nechat se mnou, protože by mě mohl rafnout. No, lepší jedna pokousaná než deset nebožtíků, s tím autem to určitě neklapne.

Dorazíme do Pardubic na parkoviště u tenisových kurtů, leží přímo na trase svatojakubské cesty. Rezervní pití, koupené při čekání, se mi vzpříčilo pod sedadlem, vydoluju ho až po návratu, nechci teď zdržovat. Abych odlehčila batoh, vyndávám deštník, ten nebude potřeba, mikinu si nakonec nechám. Třeba se někde zdržíme a noci jsou stále chladné, ačkoli dnes je nádherný slunečný jarní den.

Svatojakubská východočeská Vyrážíme a jako bychom se ocitly (vlastně ocitli, Nix je rod mužský životný) v mraveništi. Pátek odpoledne, skoro dvacet stupňů, na nebi ani jediný mráček, není divu, že bruslaři, kolaři, koloběžkáři, kočárkáři, pejskaři, vnoučatáři a spousty dalších tvorů mají po zimě absťák a vyrazily do přírody, jinak si to množství lidí neumím vysvětlit. Počítá se s tím, že Nix bude číst všechny zprávy, motat se pod nohy a kličkovat, nevadí, máme aspoň prostor popovídat si.

Po asi 200 metrech nás Nix donutí sejít z přelidněné asfaltové cyklostezky na vyšlapanou cestičku kolem Labe. Kluk psí má dobrý nápad, svatojakubská sice vede po cyklostezce, ale dokud ji mám na dohled, nepovažuju se za podvodníka. Několik pokusů o koupel svému psímu mazlíkovi Linda zarazí, ale nakonec podlehne. Síle, tvrdohlavosti, jeho „psím vočím“, nebo kombinaci všeho.

Kousek se posuneme vpřed, ale po chvilce se Nix opět ocitá ve vodě a hrabe. Tam budou asi bydlet zvířátka. Strká do nor v břehu nejen packy, ale i skoro celou hlavu, z Lindiny přednášky o riziku ukousnutého čumáku si dělá pramálo. Najednou se něco mihne takovou rychlostí, že si toho ani nevšimnu, jen zaregistruji pořádné šplouchnutí. Lekli jsme se všichni tři a Linda mi ukazuje prchající nutrii.

Nakonec Nixe musí na břeh vytáhnout. Tak že bychom se hnuli? O pár kroků… pak se pejsáček miláček otočí. Ještě chce lovit? Nutrie prý mají výtečné maso a chovaly se i kvůli kožešině, ne? Nixi, přines! K vodě už ale nemíří. Co má v plánu? Linda ví, že je vymalováno. I bez pastelek. Dál pan pes už nepůjde. Aspoň ne v dohledné době.

Říkám Lindě, ať se na zbytečné přemlouvání Nixe vykašle, sama svádím vnitřní boj… Omlouváme se navzájem, ona za psa, já za to, že se nevracím s nimi. Ne, nejsem naštvaná, aspoň mám o čem psát. Proč bych se měla zlobit? Spíš, jestli se na mě nezlobí Linda. Jestli chce, tak se samozřejmě vrátím. Nejdůležitější novinky jsme si sdělily, dost jsme se taky nasmály. Ještě prosím fotku na památku - Nix se odvrací, přece se nebude fotit s někým, kdo ho chce vláčet po všech čertech.

Kilometr a půl jsme šli přes 40 minut, z kapsy vytáhnu šmírák s poznámkami: 17:05 je nejzazší čas, abych stihla vlak v Opočínku, jestli trochu zrychlím, ještě není nic ztraceno. Není důvod se vracet, i když ty dva bych určitě rychle dohnala.

Přecházím zpět na cyklostezku, po levé ruce klidné Labe, po pravé pár stromů. Ještě před rokem by mě ani nenapadlo pokračovat podle plánu za svým cílem, ale bez mrknutí oka bych se vrátila k autu, nejspíš jen proto, že jsme přišli spolu, variantu pokračování v cestě bych považovala za sobeckou. I když musím přiznat, že v lese, široko daleko od civilizace, bych držela basu, ale tady? Navíc Linda je zletilá (stejně dlouho jako já) samostatná jednotka. Ještě bych se mohla odnaučit vyčítat si, že jednou taky myslím na sebe a dělám to, co chci já.

Z mostu u Svítkova pořídím aspoň jednu fotku, jinak si nebudu ani já věřit, že jsem tudy šla. Na druhém břehu objevím první známku svatojakubské cesty – patník. Cyklisté zmizeli, tedy přesněji, svatojakubská cesta opustila cyklostezku, a tak se všude rozhostil klid.

V 16:45 se pěšina mění v asfaltku a vzápětí ji obklopují domky, ocitám se v obydleném prostoru a po zbytek dnešní etapy už silnici neopustím. To nezní příliš pozitivně, možná by to chtělo něčím vykompenzovat. V místním malém obchůdku z mrazicího boxu vydoluju vanilkový kornout na posilnění. Rychle pořídím fotku kříže a válečného pomníku, podle mapy toho dnes už moc k focení nepotkám.

Dvakrát přebíhám silnici, protože chodník ji nelemuje po obou stranách, s cedulí označující konec obce mizí chodník úplně. Pátek podvečer, každý někam jede a na domy v Srnojedech plynule navazují domy v Lánech na Důlku, procházka není nikterak příjemná a soustředit se na myšlenky mi nedovolují auta. Ve skalní etapě (kam se mimochodem moc těším), si člověk může možná snadno zlomit nohu při pádu, ale poutník či turista v takovémto provozu je mnohem ohroženější. Nehledě na to, že tady nenajde ani klid, ani přírodu ani relax.

Dnešní etapa je naprosto ideální pro zdolání na kole, z pohledu pěšího se mi vůbec nezamlouvá. Oficiální etapové rozdělení předpokládá, že z Pardubic doputujete až do Přelouče, a zrovna kousek za Opočínkem značení uhýbá na zelenou turistickou a pokračuje lesem, dokonce nějakou přírodní památkou, podél cesty mapy udávají značky kapliček a studánek. Za „nezdařený“ výlet si vlastně můžu sama – zvolila jsem jen půlku a shodou okolností tu horší.

Podle map dorazím na zastávku za 26 minut, podle Idosu jede vlak za 27 minut, skvěle vypočítáno, v cestě mi nestojí žádný kopec a nezdržují mě srážky jako ve Skalici. Provedu ještě rychle SWOT analýzu: když se budu držet trasy, můžu kouknout na hřbitov a pořídit fotku kostela. Cesta ale vede pořád po hlavní silnici. Stejně dlouhá cesta vede po zemědělské spojovačce, poté polňačkou. Nakonec se rozhodnu pro variantu dvě.

Jsem u vlaku včas. Volám Lindě, abych se ujistila, že i oni jsou v pořádku. Domlouváme se, že vodu i deštník nechá v autě, a jakmile budu mít cestu do Hradce, své osobní předměty převezmu. Za měsíc třeba jedu k doktorce.

Vlak má už deset minut zpoždění, teprve nyní se ozve hlášení o 15 minutách. Naštěstí se vlaku dočkám, ale než dorazíme do Pardubic, neobjeví se průvodčí a nemám koupenou jízdenku. A to jsem si pořád opakovala: zóna 510. Čas na přestup se mi zkrátil a navíc musím ještě k pokladně. Dvanáct minut… Vyběhnu do haly a zírám: staveniště, vše zastavěné dřevotřískovými deskami. Kam teď? Chce to systematický průzkum, dám se doprava… Narazím na cedulku K pokladnám se šipkou v opačném směru. Otáčím se a ocitám se opět v hale. Leda tedy na druhou stranu. Super, pokladny, jo! Ale ne, fronta! Sedm minut do odjezdu, honem k ceduli, ovšem tady se stejně zarazím: u spoje stále není uvedena kolej. Jakmile naskočí trojka, hne se celá masa lidí.

Dobrodružství opravdu končí až v tom momentě, kdy se za člověkem zavřou dveře bytu, už abych tam byla. Počkám si hodinu na autobus (odjezd v 19:25), protože od něj to mám podstatně blíž domů než od vlaku. Razítko jsem dnes nezískala žádné a pořád si myslím, že vynechat zacházku na IC do centra bylo dobré rozhodnutí, kilometrovou sbírku se podařilo rozšířit na 51/270.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete