Až ustane tikot hodin…

Myslela jsem si, že když umřu, něco se změní. Na chvilku se přestane otáčet svět, nebo se aspoň zastaví hodiny, lidé budou jinačí, něco, já, jim budu chybět.

Když zemřela babička, mamka zastavila hodiny, které odměřovaly čas u nás doma. Říkala, že na její počest. Dvacet čtyři hodin hodiny stály, aby je poté maminka znovu uvedla do chodu. Když mi zemřeli rodiče, oba naráz, najednou, nečekaně při autonehodě, hodiny jsme už doma neměli. Nebyl nikdo, kdo by je zastavil. Bratr pracoval v zahraničí a přijel jen na pohřeb rodičů, a já se zhroutila. Můj tehdejší přítel mě převezl do nemocnice, protože se obával o mé zdraví, a tiše se vypařil. Nehodlá prý žít s hysterkou. Těžce jsem se vyrovnávala se ztrátou nejbližších. Připadala jsem si jako malé dítě, které se znovu učí chodit, mluvit s ostatními, žít. Zvládla jsem to, nebo si to alespoň myslím.

Vybudovala jsem si v práci dobré postavení, našla si spoustu přátel, kteří prázdno po ztrátě nejbližších zčásti vyplnili. Našla jsem si také přítele. Aleš měl se mnou spoustu společných zájmů.  

Bylo mi tehdy dvacet sedm let, když mě požádal, abych se k němu přestěhovala. Žil ve velkém bytě na kraji města. Já svůj malý činžovní byt v centru pronajala, zabalila jsem si kufr a společně se vzpomínkami jsem odešla za svou láskou.

Oba jsme pracovali, na víkendy jezdili na výlety a plánovali si budoucnost. Oba jsme chtěli mít už děti. Nebyl důvod je nemít. Začali jsme se snažit o potomka. V Alešově bytě bylo spoustu místa. Volný pokoj jsem nenápadně začala přestavovat na dětské království. Každý měsíc jsem s napětím čekala, a vždy mě zaskočilo pravidelné měsíční krvácení.

„Něco není v pořádku,“ řekla jsem jednou večer znepokojeně.

„Co by nebylo v pořádku? Nemůžeme čekat, že to půjde hned. Oběma se nám blíží třicítka, tak to chvíli potrvá. A potom budeme mít ještě další děti, uvidíš.“

Aleš si s plánováním rodiny nedělal těžkou hlavu. Já ale byla víc a víc nervózní, unavená, protivná a cítila jsem, jako bych selhávala. Poslední dobou jsem dvakrát nečekaně zkolabovala v práci. Pokaždé jsem si říkala, že to je příznak raného stupně těhotenství, a pokaždé přišlo zklamání. Nakonec jsem se vypravila přesto ke své ženské lékařce. Dočetla jsem se v chytrých knížkách, že určité procento gravidních žen může mít zachováno pravidelné měsíční krvácení po dobu několika prvních týdnů až měsíců. A já se cítila tolik jinak! Motala se mi hlava, zvedal žaludek, byla jsem unavená, bez energie. V práci jsem stěží zvládala zadanou práci, kterou jsem dělávala před časem s lehkostí.

Nebylo to těhotenství. V mém těle se usadil démon zvaný rakovina. Bohužel, to, co má ženská lékařka objevila, nebyl mateřský útvar, ale metastáza.

Lékařka mě odeslala k odbornému lékaři, a já se domů vrátila jako ve snách. Jak se to mohlo stát? Proč jsem nepoznala, že mi něco je, dřív? Proč to nepoznal Aleš? Nevěděla jsem, jak mu to mám říct. Vybalit na něj, že mám rakovinu, navíc v rozvinutém stádiu, se mi zdálo příliš surové. Sebrala jsem zbytek sil, abych se s informací naučila žít. Žít, nebo dožívat?

Alešovi jsem neřekla vůbec nic. Ten týden, který jsem měla strávit na onkologii, kde jsem se měla podrobit agresivním dávkám chemoterapie, které, jak mi řekl onkolog na rovinu, měly nádor zmenšit, nikoli zničit, se blížil. Na úplné uzdravení bylo zřejmě už pozdě. A tak jsem se vymluvila na cestu za kamarádkou. Sbalila jsem si doma cestovní zavazadlo a s hraným úsměvem opustila společnou domácnost. Nemusel vědět, že mám nemocenskou. Aleš žil v přesvědčení, že jedu na dovolenou. Usmíval se, přál mi, ať si ten týden užiju, a já ho za to nenáviděla. Proč jsem mu neřekla dřív, co mi je? Teď už bylo pozdě. Řeknu mu to pak, slíbila jsem si.

Po návratu domů to bylo ještě horší. To jsem sice musela s pravdou ven, řekla jsem, že jsem nemocná, nedokázala jsem ale slovo „rakovina“ vypustit z úst.

A tak jsem se vymlouvala na špatnou imunitu, nové a nové krevní testy, a postupně slábla.

Aleš se staral o celou domácnost, chodil do práce, a ještě nakupoval. Mě pomalu začal vnímat jako lenocha. Milovat jsem se s ním odmítala, o domácnost jsem nedbala, a ještě jsem měla permanentně špatnou náladu. Nevím, kde jsem vzala energii k hádkám, které začaly být na běžném programu našich dní.

A pak se to stalo. Jednoho dne jsem nevydržela, a při běžné hádce o nic jsem vybuchla v pláč.

„Hádáš se tady o to, kdo půjde s košem. Chceš dítě, a vůbec nechápeš, že žádné nebudeme mít. Umřu! Slyšíš? Umřu, a ty tu budeš sám. Budeš tu sám, zabedněný, ve svém uklizeném bytě.“

Řvala jsem, brečela, chtěla lítost, ale s každým slovem pouštěla nový a nový blesk, který Aleše odrazoval. Když jsem mu pak řekla, že mám rakovinu, neuvěřil mi. Chápal to jako náhlý výmysl pomatené hysterky. Vydírání. A já byla hrdá na to, abych mu ukazovala lékařské zprávy. Měli jsme tichou domácnost. Já ležela v posteli a spala, stále spala. Aleš si ustlal v obýváku a komunikaci se mnou utnul na strohé pokyny a kusá sdělení ohledně chodu domácnosti.

V posledních dvou týdnech jsem se snažila najít cestu zpět k němu. Věděla jsem, že ho můžu ještě potřebovat, a stále jsem ho měla ráda. Potřebovala jsem pohladit, obejmout, slyšet, že to bude dobré. A když nebude, že mě nenechá samotnou. Chtěla jsem být přesvědčována o tom, že se náhle vyléčím, nebo aspoň o tom, že to nebude moc bolet. Chtěla jsem, aby mě držel a nenechal umřít.

Když se ale přišoural do ložnice, aby mě políbil, ucukla jsem. Jeho náhlý zájem směřoval k milování. Nemělo to být jen objetí na udobřenou, mělo to mít pokračování. A já byla příliš slabá na to, abych hrála zdravou poslušnou ženu, a Aleš mi natolik nevěřil, aby chápal, že jsem skutečně nevyléčitelně nemocná.

Když mi pak oznámil, že potkal jinou ženu, která chce děti, není líná, jako já, a možná by bylo lepší, abychom si od sebe malinko, to znamená navždy, odpočinuli, už bylo pozdě. Nemělo smysl vzít ho k lékaři, nemělo smysl vynucovat si lítost od člověka, který mě už nemiloval.

Byl natolik vstřícný, že mi odvezl kufr. Místo pusy na rozloučenou mi jen zamával.

Už si nemyslím, že až umřu, něco se změní. Nevěřím, že se na chvilku přestane otáčet svět, nebo se aspoň zastaví hodiny, lidé budou jinačí, něco, já, jim budu chybět.

Toto je příběh mé kamarádky, jak by ho možná napsala ona. Nebo jak ho možná měla sama vymyšlený. Bohužel, kamarádka zemřela, a já na její památku napsala těchto pár řádků, které možná zaujmou.