Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Nejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDYNejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDY Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
pondělí 11.12. 2017
Dnes má svátek Dana
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Bosý pohovor

11. 08. 2015 | Vaše příběhy

Do toho pohovoru jsem vkládala veškeré své naděje. Práci jsem hledala už třetí měsíc. Nyní jsem narazila na pozici administrativního pracovníka. S mou ekonomkou práce jako stvořená. Přestože jsem si prošla i různými dělnickými profesemi, nejlépe jsem se cítila v administrativě. Byla jsem zde svým pánem a v papírech jsem měla vždy řád a pořádek. Navíc jsem pracovala za sebe a do práce jsem mohla vložit kus svého já! Firmička v našem městě měla dobré reference.

Na pohovor jsem si dokonce koupila nové boty. Své staré okopané sandálky jsem nechala doma a v daný den jsem si obula zbrusu nové kožené botečky v krémové barvě. Ve slušivém kostýmku a s kabelkou krémové barvy jsem se blížila k hotelu, ve kterém probíhal pohovor.

Už když jsem k němu přicházela, cítila jsem, že něco není v pořádku. Jako by se pode mnou začal propadat chodník. Botička byla na klínku, který se najednou začal rozpadat. V patní části byly umístěny pěnové válečky, které vyztužovaly celý klín z podobného materiálu. Ač dražší kožené boty, zakoupené v běžném obchodě, byl jejich klínek zhotoven snad z odpadního materiálu. Za sebou jsem nechávala cestičku z bílé pěny. Když jsem už byla u hotelu, v jedné z bot hlasitě prasklo, a ta se rozletěla na dva díly.

bosý pohovorCo teď? Mám se otočit a utíkat domů? Do pohovoru zbývalo ještě patnáct minut. Domů jsem to ale měla mnohem dál. Mám si vzít taxíka? Na vše už bylo pozdě. Jediné, co jsem mohla, bylo vyzout rozbitou obuv a kráčet dál bosa. Což o to, bylo léto a chodník příjemně hřál do chodidel. Já šla ale na pohovor do zaměstnání! Kostýmek, který jsem vybírala s takovou péčí, i pečlivé líčení, najednou ztratily svou váhu. Byla jsem bosá a vkráčela tak do hotelu.

Už od recepce jsem zahlédla muže mého věku sedícího za stolem. Před sebou hrnek s kávou, úsměv na tváři. Byl to ředitel pro expanzi, organizaci a rozvoj, který vedl pohovor.

„Nesmíš to vzdát! Co na tom, že nemáš boty? Hlavní je, co máš v sobě, jaký potenciál skrýváš!“, nabádala jsem samu sebe. Musím být něčím originální a přesvědčit o svých kvalitách i bez bot.

Pan ředitel se usmíval jako měsíček až do chvíle, kdy zahlédl mé sandálky, jak se mi pohupují v rukách. Pohlédl na zem, a když zahlédl bosé nohy, zamračil se.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem, představila se a hodila sandály pod stůl, abych mohla panu řediteli stisknout podávanou ruku.

„Omlouvám se, ale rozpadly se mi boty cestou sem. A měla jsem na vybranou: buď jít domů, nebo přijít bosá. A já o tu práci stojím…“ Udělala jsem psí kukuč na pana ředitele, ten ještě jednou mrkl pod stůl na mé zaprášené nohy, a hlasitě se rozesmál.

„Myslel jsem si, že je to nějaká recese, nebo skrytá kamera,“ smál se a atmosféra se uvolnila.

„Ne, jen chyba obuvníka,“ odpověděla jsem pohotově.

„A jak půjdete domů?“ zamyslel se pan ředitel.

„Jak jsem přišla, tak také odejdu. A chůze naboso je prý zdravá,“ usmála jsem se. Nevím, kde se ve mně vzal ten zvláštní klid. Byla jsem přece na pohovoru? Už dávno jsme měli probírat fakturaci, počítačové programy a další nezbytnosti pro chod firmy, a my se tu bavíme o mých bosých nohách.

Nakonec jsme se dostali i k těm personálním věcem. Probrali jsme, co ovládám, co zvládnu, rozloučili jsme se a já pomalu odcházela s tím, že se mi ozvou.

Najednou se v mé blízkosti objevil nějaký hromotluk a stoupl mi na nohu.

„Au, dávejte pozor!“ okřikla jsem ho. A najednou jsem si všimla, že své zbrusu nové, teď už nepotřebné, sandálky jsem nechala pod stolem. Mám se pro ně vůbec vracet? Pan ředitel dopil kávu, zaplatil, sklonil se pro mé botky a šel ke mně.

„Něco jste si tu zapomněla,“ usmíval se a podával mi trosky bot.

„Dě, dě, děkuji,“ zakoktala jsem a vzala si zbytky sandálů.

„Pojďte, odvezu vás domů. Pokud budete vybrána, zlomíte si ještě někde nohu a utrpíme ztrátu,“ pobídl mě a vedl mě ke svému autu.

Cestou jsem vyhodila boty do odpadkového koše.

Nakonec jsem byla do firmy skutečně přijata a strávila jsem v ní deset let spokojeného pracovního života. Pan ředitel mi nakonec řekl, že to bylo pro mou přirozenost a pohotovost, jak jsem zareagovala při nenadále vzniklých problémech…


čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Bosý pohovor:

Bosý pohovor
Bosý pohovor
 



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
Vtipný příběh s dobrým koncemSmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Tomu se říká náhoda. Dnes jsem si koupila boty v lékárně, nerozpadly se, ale po hodině začaly pásky na nich tak tlačit, že musely dolů. A jsou prý z měkké kůže.Smajlík Pěkný článek!Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Je to asi 5 let, co jsem si koupila sandály v lékárně. Po ujití necelého kilometru dopadly podobně jako Vaše. A pak že v lékárně mají jen kvalitní zdravotní obuv.
Obrázek uživatelky
profil
Moc pěkně napsaný příběhSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Vtipný i krásný příběh. Boty bych si nechala na památkuSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles