Být venku

Bylo mi asi tak patnáct. Puberta se mnou pěkně třískala, řekla by moje máma, ale mně to tak tehdy vůbec nepřipadalo. Odmítala jsem, že by se mnou cokoliv třískalo, připadala jsem si „úplně normální“. Škola mě příliš nezajímala, doma jsem se nudila, jediné, po čem jsem toužila, bylo „být venku“. Prostě někam s kamarádkou vypadnout a užívat si života.

Náš volný čas jsme často trávily na ulici. Povídaly jsme si, chodily po městě, chodily za klukama… Teď, když jsem mnohem starší, řekla bych, že jsme se prostě jen tak potloukaly venku od ničeho k ničemu. Vyhovovalo nám to tak. Po nějaké době moji rodiče zjistili, jak trávím svůj volný čas, a vůbec se jim to nezamlouvalo. Často jsme se hádali, ale stejně jsem si dělala, co jsem chtěla.

Došlo i na zamykání dveří, ale když jsem nemohla odejít jeden večer, odešla jsem následující večer. Nemyslete si, že jsem venku dělala něco nezákonného a opravdu špatného. Vždycky jsem byla a dodnes jsem „hodné děvče“. Jen jsem se chtěla trochu bavit, vlastně dělat to, co dělali moji vrstevníci, jenže moji rodiče pro to neměli pochopení. Moji rodiče se mi nikdy nějak přehnaně nevěnovali. Dodnes mě to mrzí, ale dnes lépe než kdy dříve vím, že také měli své starosti a zkrátka na rodinu někdy opravdu nezbývá čas. Párkrát jsem z domova i utekla.

Vlastně jsem neměla moc možností: sedět doma nad učebnicemi nebo knížkami, sedět doma u televize, nebo jít ven… Dnes jsem vděčná za všechny své zkušenosti. Za to období protestů proti rodičům, škole a světu vůbec. Nejvíce jsem však vděčná za to, že jsem to vše ustála. Nebrala jsem drogy, neopíjela jsem se v barech, nekradla jsem a nespala jsem s kdekým. K tomu všemu totiž stačí opravdu málo, třeba mít kamarádku, která to vše dělá… Uvědomila jsem si, že to, co začala dělat, bych dělat neměla a se svou nejlepší kamarádkou jsem se rozešla.

Bylo to pro mě velmi těžké. Bavily jsme se spolu od malička, jenže najednou to nebyla ona. Byl to někdo, pro koho byl vztah na jednu noc důležitější než dlouholeté přátelství. Dnes, když už jsme obě dospělé, potkáme se čas od času zase na ulici, ale jen se pozdravíme a zase jdeme každá dál svou cestou, kterou jsme si vybraly.