Po stopách Aloise Nebela

Film o "nádražákovi" Aloisu Nebelovi nás inspiroval k návštěvě míst, kde se děj filmu odehrává.  Na Jesenicku - v kraji mezi městem Jeseník a polsko-moravským pomezím.

Pět posledních říjnových dní jsme strávili v tomto zvláštně zádumčivém kraji. Projížděli jsme autem, a ještě raději vláčkem místa, kde ten poctivý chlap Alois Nebel prožíval svůj příběh. Procházeli jsme městečky a vesnicemi, ležícími v zapomenutém kraji, odděleném od Moravy hradbou Hrubého Jeseníka. Objevovali jsme místa, která na návštěvníka dýchnou svou zvláštní atmosférou - menší městečka jako Vidnava, Zlaté Hory, Žulová nebo Javorník, kde se mísí dnešek se stíny minulosti.

Uvidíte zde opravené fasády domů na náměstí, obchody plné "globálního" zboží, opravené domky na předměstí, ale zároveň se setkáváte s pozůstatky předválečné doby: na fasádách starých budov, na pomnících a křížích čtete staré německé nápisy. Narazíte na hřbitovy, kde trávou zarůstají neopravované hroby vysídlených německých rodin, ale objevujete i doklady o usmíření jako např. památník ve Vidnavě.

Příběh filmu Alois Nebel se odehrává mimo jiné i na nádraží v Bílém Potoku. Je jasné, že jsme nemohli nenavštívit i tuto obec. Bílý Potok leží v nejzápadnější části Jesenicka, je poslední obcí před hranicí s Polskem - a nemá nádraží! Takové překvapení na nás čekalo v této maličké obci. Do Velkého Potoka nevede dráha! Jen v místní restauraci jsme zahlédli plakát k filmu Alois Nebel, který obyvatelům obce oznamoval, že děj filmu se zřejmě odehrává právě v jejich vesnici.

Když jsme nenašli nádraží v Bílém Potoku, rozhodli jsme se hledat jej v okolních obcích. Kdepak je ta železniční stanice, odkud pan Alois vypravoval vlaky? V Javorníku? V Lipové? V Ramzové? Ve Zlatých Horách? Nebo snad ve Vidnavě?

Nádraží Aloise Nebela jsme nakonec nenašli.

Porovnávali jsme navštívená nádraží s filmovým, ale ani jedno námi navštívené nádraží se bohužel neshodovalo s tím nebelovským. Tu nesouhlasila velikost, tu chyběl ten nebo onen detail. Přesto nelitujeme. Objevili jsme těžko popsatelnou krásu malých nádražíček ukrytých tam  kdesi za horami. Nejhezčí ze všech bylo nádraží v Horní Lipové, vyzdobené podzimními truhlíky, čisťounké, upravené, kde jste si v čekárně připadali jako ve světnici u babičky, s kachlovými kamny a s krajkovou dečkou a květinami na stole.

Úplně opačně pak na člověka zapůsobí zrušená dráha a nádraží ve Vidnavě, s hřbitovním křížem postaveném na nástupišti a parte na drážní budově, které hlásalo zánik vindavského nádraží. Možná k tomu přispěla i atmosféra předdušičkových dnů.

Co říct závěrem? Bylo to pět zvláštních dnů prožitých ve zvláštně krásném prostředí severní Moravy. V místech, které sice nejsou hity cestovních kanceláří, ale které určitě stojí za návštěvu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10