Prameny Vltavy

Řeka Vltava na své pouti protéká mnoha pozoruhodnými místy a městy a kolem řady kulturních památek. Je jako modrá stuha, na kterou jsou navlečeny duhové korálky. Když tak jedu očima po mapě, představuji si všechna ta místa, která jsme navštívili, o některých z nich jsem už v minulosti psala, ale jedno nám chybí. A to místo dosti podstatné, ba přímo symbolické - pramen.

Dnes to zní skoro neuvěřitelně, ale není to tak dávno, co se do prostoru, kde pramení tato naše nejdelší a nejznámější řeka, jen tak běžně každý nedostal. Prameniště Vltavy se nachází na Šumavě, na úpatí Černé hory jižně od Kvildy, pár set metrů od hranice s Německem a tedy až do roku 1989 v nepřístupném pohraničním pásmu.

Doby studené války a železné opony jsou naštěstí minulostí, a tak se výlet k pramenům umělci opěvované řeky stal běžnou součástí turistických výletů. Nejsnadnější přístup je pohodlnou asfaltovou cestou po modré turistické značce z Kvildy (6 km).

Co ale v případě této řeky snadné a jednoznačné není, je stanovení pramene.
Jakoby si vltavská víla chtěla s lidmi pohrávat, nabírá své vody z poměrně rozsáhlé plochy a rašeliniště - a lidé, hádejte se! Turista a návštěvník Šumavy však chce konkrétní pramen, aby měl cíl cesty, u kterého lze posvačit, a aby mohl provést jeho fotodokumentaci.

První výletníci sem přicházejí v 70. letech 19. století a k jejich pohodlí slouží dřevěná bouda, altán a později i turistická chata. A pochopitelně se zajímají o pramen.

A tak se v průběhu let určí tu ono, tu jiné místo nebo se - a to už jsme v době relativně nedávné - dostaví televizní štáb, aby samozvaný označovač pramenů mohl najít nějaký další „zaručeně pravý“ pramen a se sveřepým výrazem ve tváři zatlouci kolík a zavěsit hrnek.

Pak se vytipuje jiná vhodná lokalita, v níž vytékající voda vykazuje vyšší hodnoty stříbra, a tak je zde domněnka, že vyvěrá z nějakého starého středověkého důlního díla, a vybuduje se masivní a nelevná lávka. Stavbu dřevěného chodníku však provázejí četné spory a po necelých dvou letech se kvůli padlému stromu přístup zakáže. No, co jiného se dalo čekat, když vede kůrovcem narušeným lesem. Také si trochu připadáte jako v Kocourkově?

Aby toho nebylo málo, přijde suché léto 2015 a mnohé poněkud vyděsí zpráva, že pramen matky řek vyschl. Jde o onen symbolický pramen hned u cesty, do něhož je voda přiváděna potrubím ze záchytné skruže na úbočí Černé hory. Jako vždy, když jde o šumavské lesy, hospodaření v národním parku a kůrovce, vzedme se vlna emocí, kterou nezmírní ani šetření zástupců národního parku a hydrologického ústavu, že i přes celkový pokles hladiny spodních vod jde v tomto případě nejspíše o ucpanou trubku, neboť skutečný pramen vodu má. A jsme zase u toho - který je ten „skutečný“?

Víte co, Vltava je přece rodu ženského a každá žena má mít své tajemství. Ponechme ho i řece Vltavě, ať si své prameny skrývá a uhájí před všetečnými lidmi!

Vydejte se do míst, která budeme nazývat „prameniště Vltavy“, ale pokud máte rádi klid a nechcete uskakovat před bezohlednými cyklisty, vydejte se sem mimo hlavní sezonu.

Od pramene lze pokračovat buď do Modravy nebo k našim jižním sousedům, já doporučuji zamířit na Bučinu. Je to vhodné z několika důvodů. Bučina patří mezi zaniklé šumavské obce, dá se zde občerstvit v hotelu Alpská vyhlídka, který stojí přesně na místě bývalé Pešlovy chaty, v níž od roku 1953 sídlila 3. rota pohraniční stráže a také si zde můžete prohlédnout repliku signální stěny. Není podstatná (ne)přesnost napodobeniny, ale připomenutí historie „železné opony“. Nezapomenutelné jsou nádherné panoramatické výhledy na Šumavu a Bavorský les až k Třístoličníku. Při dobré viditelnosti jsou vidět i vrcholky Alp.

Bučina (Buchwald) vznikla kolem roku 1770 jako dřevařská osada. Před druhou světovou válkou zde žilo přes 320 obyvatel převážně německé národnosti, po válce byla obec, podobně jako řada dalších, vysídlena a zanikla. Kaplička sv. Michala byla znovu postavena v roce 1992.

Od prameniště Vltavy se na Bučinu dostanete po červené značce (3 km), nebo cestou přes Siebensteinkopf (Sedmiskalí), která je o kilometr delší.

Druhou variantu volíme, pokud předpokládáme alespoň trochu lepší viditelnost, neboť se odtud otvírá výhled na Luzný, Steinfleckberg, hřeben Malé a Velké Mokrůvky a Černou horu. Milou změnou je i cesta přes kameny a kořeny, protože jinak se téměř celý den pohybujeme po asfaltu. Vrchol s dřevěným křížem se nachází ve výšce 1.263 metrů n.m. Zajímavá je i probíhající přirozená obnova lesa, mezi polámanými a uschlými stromy nabírá na síle nová generace smrku. A cesta Sedmiskalím dává možnost najít nový úhel pohledu na pojem divočina. Pro mnohé cosi nedisciplinovaného a nekontrolovatelného a tudíž obavy vzbuzujícího, pro jiné oblast, ve které mohou nerušeně probíhat přírodní procesy. A protože se nacházíme uprostřed Evropy, bude to patrně téma k nekonečné diskusi.

Okruh Kvilda - prameny Vltavy - Bučina - Kvilda měří 16 km, resp. 17 km cestou přes Siebensteinkopf.

Poněvadž bývá hodně frekventovaný a neradi chodíme pouze po asfaltu, zvolili jsme při posledním pobytu trasu Borová Lada - Knížecí Pláně - Bučina - Siebensteinkopf - prameny Vltavy - a zpět do Borových Lad po červené úbočím pod Stráží a následně neznačenou tzv. Židovskou cestu. Těchto 26 km bylo podstatně příjemnějších a pestřejších než jednotvárná cesta z Kvildy.

Pro zajímavost přikládám i fotografie symbolického pramene, jak vypadá při běžném stavu vody a jak za sucha - v září 2015.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete