Soutok Moravy a Dyje

Když jsme zde byli poprvé, v terénu dosud nebylo turistické či cykloznačení, jen tu a tam na křižovatkách ve spleti cestiček zbylé tabulky po strážcích železné opony. Z čísel a zkratek jsme se tak mohli pouze dohadovat, že se jedná o úseky patřící pod kontrolu určité roty či kterým směrem je Lanžhot. Výrazněji to nevadilo, víceméně intuitivně jsme směřovali k jihu až k plotu z pletiva, který nás v první chvíli zarazil, ale pak jsme zjistili, že branka jde odjistit a blátivým lesem dosáhli kýženého cíle - soutoku Moravy a Dyje.

Při dalších návštěvách s odstupem let přibývalo značení a zároveň se zvyšoval počet návštěvníků. V této době byla cesta vedoucí kolem plotu obory ještě z panelů a zastihli jsme zde i ustupující záplavy, takže jsme některé úseky projížděli vodou a některá místa museli i objíždět. 

Typickým atributem lužního lesa o rozloze téměř čtyř tisíc hektarů jsou komáři. S tím se musí počítat, jsou zde prostě doma. A tak přibalíme repelent a oděv s dlouhým rukávem. Ovšem zažili jsme rok, kdy pisklavý dvoukřídlý hmyz skutečně exceloval a neplatilo na něj nic. Snad jenom jet - a nezastavovat. Jenže občas se zastavit musí.

Dojeli jsme na nejzazší cíp, koukli, jak se slévají vody dvou řek, chlapi udělali čelem vzad a kličkovali mezi stromy pryč. Já ovšem měla bezvadný nápad, soutok si (jako vždy) vyfotit. Ale i těch pár vteřin než jsem vybalila foťák z brašny, cvakla snímek a zase ho uklidila, stačilo, abych inkasovala pěkných pár kousanců.

Cestička zpět byla toho roku obzvláště špatně sjízdná, tak jsem obtěžována mrakem komárů (možná projevovali radost, že v liduprázdném prostoru někoho vidí) drncala a později vláčela kolo přes kořeny, blátem a kopřivami a nikdy mi ten necelý kilometr nepřišel tak dlouhý...

Až jsem konečně dorazila na kraj lesa a naskytl se mi velmi zvláštní pohled: na cestě stál zbytek naší výpravy a vypadali, že nacvičují jakýsi lidový tanec, plácaje se po celém těle. Pak jednomu z nich došla trpělivost, svlékl si tričko a mlátil jím kolem sebe. Jako křížovkáři se mi vybavilo: tropické šílenství na 4 = amok. 

Za celý den jsme téměř nikoho nepotkali, ale zrovna v tuto chvíli projíždělo kolem terénní vozidlo geodézie, jehož pracovníci v oblasti prováděli jakési vyměřování. I přes značné vedro byli od hlavy k patě zahaleni, takže na ně komáři nemohli. Ovšem ty jejich výrazy, když míjeli onen prazvláštní folklórní kroužek!

Tato příhoda se navždy stala měřítkem pro stanovení množství komárů, ať jsme byli kdekoli. Třeba při pobytu na Třeboňsku, byly případné nářky na množství komárů rychle utnuty: Je jich víc než na soutoku - není, tak si nestěžuj!

Po nějaké době jsme se opět ocitli na Břeclavsku, ale v trochu jiné sestavě, takže byl dobrý důvod opět soutok navštívit, neboť jedna z účastnic u něj ještě nebyla. A hle co se nestalo, patrně díky extrémně suchému létu zde nebyl jediný komár. Zázrak!

Navíc nás čekalo příjemné překvapení - panelovou cestu nahradil asfalt a poslední úsek lesem (cca 900 metrů) dostal zbrusu nový povalový chodník. Zásadním způsobem se tak zlepšila dostupnost, byly osazeny informační tabule a díky absenci pisklavých bojovníků jsme si mohli v klidu prohlédnout i vzácný hraniční kámen. Přeložený latinský text na kameni udává: Oprava hranic za panování Marie Terezie - Hraničník Markrabství moravského 1755. Nachází se nedaleko současného soutoku Dyje a Moravy a po staletí odolával náporu vod a zanášení sedimenty. Je i dokladem, že současný soutok není totožný se soutokem v době panování Marie Terezie. Přírodě, i přes mnohá lidská snažení, poručit nelze, a tak řeka přináší a odnáší, vytváří nová ramena a ostrůvky, podemílá břehy.

Za dalším příkladem síly vody se vydáme při zpáteční cestě. Zároveň si tak chceme zpestřit poněkud nudný úsek kolem plotu obory. U jednoho z ramen Dyje se nachází technická a historická zajímavost - objekt lehkého opevnění, tzv. ŘOPík. Možná namítnete, že jsme v hraničním pásmu a takových objektů je zde celá řada. Jistě, ale tohle je skutečná rarita. Stával na břehu řeky, a když ho voda podemlela, prostě se do ní svalil. Leží na boku jako betonový slon a máme tak výjimečnou možnost vidět, jakým způsobem byl ukotven, a jak velká část je za normálních okolností zapuštěna do země.

Oblast je také opravdovým rájem bobrů a jejich činnost je na mnoha místech patrná. Nafotím si čerstvé bobří stopy, okousané stromy i bobří hrad a když se vrátíme na cestu a šlapeme kolem zámečku Lány a Pohansko do Břeclavi, nemohu z hlavy vyhnat neodbytnou melodii: Prosím vás, buďte tak dobří, dělejte to jako ti bobři...

Zkrátka a dobře, (milý bobře), soutok je místo, na jehož návštěvu se nedá zapomenout.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz