Pod hladinou Kypru

Jedete klikatou silnicí, která se vine krajinou jako pentle vložená na povrch právě upečeného dortu...
Půda dýchá horkostí, kterou jí štědře posílá středomořské slunce. Sluneční brýle tady nejsou v autě jen módním doplňkem, ale skoro povinnou výbavou... Pořád jste ještě v Evropě, ale přesto míjíte co chvíli plantáže banánovníků. Štíhlé kmeny palem vypadají s vějíři listů na vrcholu jako obří rotory vrtulníků, co vás chtějí pozvat  na výlet do modrého nebe. A nikde to nemáte daleko k moři, které láká miliardami odlesků na povrchu. Jako armáda bludiček, co vlní boky a zvou muže ke chladivé koupeli v jejich náručích. Mořská hladina je tenká slupka mezi dvěma světy. Co je tam dole? I holky z Čech to chtějí na Kypru vědět!

 

Středozemní moře

Vypravit se  na Kypr  a nepodívat se pod hladinu Středozemního moře? To by byla velká škoda. Kypr je ostrovem a moře zde má po tisíce let důležitou funkci. Dá vám do rybářské sítě dobrou rybu k večeři. Jako poslušná mula nese na svých zádech lodě. Ochladí vás v parném dni. Smyje prach. Inspiruje ve večerním soumraku, vítá vás, když ráno protřete oči. A tak jsem se rozhodla, že i při mé druhé návštěvě v Kyperské republice zkusím tzv. Discovery potápění. Ne, nejsem klasická potápěčka, co obtížena vybavením seká v lednu díru do rybníka za humny, aby se podívala, jestli kapři a štiky nějak zbytečně nechrápou v rámci zimního spánku, jestli škeble mají správně zavřené lastury a zda má vodník dobře vycíděné hrníčky... Nic takového. Ale Středozemní moře je jiné. Je to tajemná pokladnice s vodou tak čistou, že vidíte do hloubky 20-30 metrů. Na Kypru ještě více. A vznášet se jen tak ve stavu beztíže, to se mi líbí! A navíc, voda tady má ještě začátkem října teplotu 27 stupňů Celsia.

Discovery potápění

Moje discovery, nebo chcete-li, poznávací potápění se uskutečnilo nedaleko městečka Polis v severozápadní části Kypru. Je tam takové letovisko jménem Latchi, krásné a maličké jako dlaň – zato s velkou marínou plnou lodí i lodiček. A hodně plavidel tam má označení Vodní sporty Latchi. A tam se o  můj výlet pod hladinu dobře postarali. Nejdříve vybrat neoprenový obleček. To víte, milé dámy, nám musí slušet i ta potápěčská guma. A potom základní školení, co to vlastně potápění je. Musíte pořád plynule dýchat, nezadržovat dech. To by bylo nebezpečné. Také „profukovat uši„. Zní to hrozně, ale je to jednoduché. Potopíte se a za chvíli pocítíte tlak v uších. Zmáčknete si nos a fouknete jako do uší. Příjemně to lupne a tlak v uších zmizí. Sestoupíte pod vodou hlouběji. Opět zabolí uši a vy opět profukujete. Nic složitého nebo náročného. To vyžehlit horu prádla je větší fuška... Máte teorii za sebou a jedete člunem na potápěčskou lokalitu. Moře hraje všemi barvami modré. Člun se řítí po hladině. Sympatický průvodce jménem Jerry (vlastně je to náš krajan Jaroslav, který už devět let pracuje na Kypru jako potápěčský instruktor), se mě ptá, jestli si chci zkusit člun řídit. No jasně, že jo! Volant to má a plyn přidáváte pákou na pravé straně. A jedete. Jako když řídíte divoké koně. A to prý má lodní motor takových koní rovných 150!

Pod hladinou Kypru

Hluk motoru a vítr ve vlasech jsou v ostrém kontrastu s tichem pod hladinou moře. Na ponor se mnou jde milá anglická slečna Des, coby doprovázející instruktorka.  Jaroslav,  alias Jerry, zůstává na člunu a jistí nás ze souše. Sestupujeme do hloubky asi šesti metrů a plaveme nad písečným dnem. Voda je doslova hedvábná a tak čistá! Brzy si nás připlavou prohlédnout drobné rybky. Krabi opatrně vystrčí očka ze skalních štěrbin a šermují nám na pozdrav klepety. Roztodivná mořská havěť různých tvarů má tady pod vodou domovské právo. A my jsme jen na návštěvě. Podle toho se taky chováme. Nesahat, jen se dívat, řekli mi ještě před tím, než mi pusa zmlkla, protože jsem začala dýchat z náustku dýchacího přístroje. A tak se jen dívám a kochám se. Váha mého těla je neutrální. Vznášíme se ve vodě jako kosmonauti ve stavu beztíže. Nad bílým pískem rámovaném podmořskými útesy. V modravém nekonečnu moře. S hejny rybek jako společníky. Tuhle hodinku mi neposílejte žádné mejly, nevolejte mi. Nezvedám to, nemluvím s nikým. Promiňte... Tuhle hodinu si budu dlouho pamatovat.

A když se pak zpátky vracíme z Latchi do Polis a potom úzkou silnicí co připomíná pentli položenou na právě upečeném dortu k našemu hotelu v Korálové zátoce, zavřu na chvíli v autě oči. Řídit nemusím a za skly černých brýlí si moje oči mohou dělat, co chtějí. A už neslyším motor, ani rádio, co hraje zdejší podmanivou hudbu. Jen modravé ticho, ze kterého mi v ústrety plavou hejna barevných ryb, krabáci - chlapáci cvakají klepety... Ještě  mi nevolejte a nepište. Volaný účastník je stejně nedostupný. Až za chvíli... Jsem  pod hladinou Kypru!

Z východního Středomoří vás zdraví a pár snímků pro inspiraci připojuje čtenářka Cindy.