S rodinou na cestách - 3. část: Aiguillle du Midi a cesta domů

Syn tedy jde koupit jízdenky do pokladny a slečna za pultem se ho ptá, zda opravdu ty lístky chce a otáčí k nám monitor počítače, na kterém nám web kamera z horní stanice lanovky ukazuje jen souvislou šedou plochu, nic jiného není vidět. Ještě jednou se ptá, jestli i tak lístky chceme. Na naše přesvědčivé „oui“ (ano) nám jízdenky prodá a my se jdeme zařadit do poměrně dlouhé fronty lidí čekajících na lanovku.

Člověk neznalý poměrů by si myslel, že budeme čekat více jak hodinu. Avšak po cca 20 minutách se už ocitáme v jakési čekárně, kam obsluha lanovky vpouští jen tolik lidí, kolik je kapacita jedné kabiny lanovky - takže 80.

A už přijíždí „naše“ kabina.

Lanová dráha má dva úseky, z nichž každý je dlouhý 5,4 km a překoná převýšení takřka 2 800 m. Přepravní kapacita lanovky je 680 lidí za hodinu. Lanovka je zajímavá také tím, že po celé její délce není žádný opěrný sloup.

Po nastoupení do kabiny nás lanovka z Chamonix (1 030 m n.m.) za 10 minut vyvezla do mezistanice Plan de lâ´Aiguille (2 317 m n.m.). Tady jsme přestoupili do další - stejné kabiny, vyvezli se za dalších 10 minut do nejvyšší stanice lanovky (3 777 m n.m.).

Po výstupu z lanovky jsme uviděli z nebe padat velké chomáče a všichni jsme si mysleli, že tak krásně sněží. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme vyšli na můstek spojující dvě strmé skály Aiguille du Midi a zjistili jsme, že to jsou bílá pírka, která z velikého pytle sype odvážný horolezec zavěšený na laně nad propastí.

Aiguille du Midi je mohutný žulový masív, tvořený dvěma strmými skalami, které jsou spojeny mostem. V nich jsou vyvrtané tunely. Na vyšší ze skal se nachází vysílač ve tvaru kosmické rakety, pod který návštěvníky vyveze výtah.

My jsme nejdříve šli na vyhlídkové terasy nižší skály. Pod námi bylo moře mraků a ani nejbližší okolí nebylo vidět. Ale za pár minut, jakoby zázrakem, se mraky rozestoupily a nám se naskytl krásný pohled na střechu Evropy - Mont Blanc (4 810 m n.m.). Obloha byla nádherně modrá a my jsme se nemohli vynadívat na tu krásu.  Všichni jsme fotili jako o život a když jsme se dostatečně pokochali, přešli jsme po mostě k vyšší skále a výtahem jsme se vyvezli na nejvyšší terasu, která je ve výšce 3 842 m n.m.

I na této skále je vícero vyhlídkových teras s výhledy na různé strany Alp, ale nás nejdříve lákala A Step into the Void, což v překladu znamená „krok do prázdna“. Je to vlastně jakási „krabice ze skla (včetně podlahy), připevněná na skále. Je situovaná tak, že když se v ní návštěvník vyfotí, má za zády Mont Blanc. Postavili jsme se do poměrně dlouhé fronty, ale mají to velmi dobře zorganizované a tak jsme nečekali dlouho. Do této vyhlídkové kabinky mohou vejít maximálně čtyři osoby a před vstupem si musí každý obout na boty filcové papuče (aby se nepoškodila podlaha ze skla). Obsluha si od návštěvníků vypůjčí jejich fotoaparáty, sama udělá 4 - 5 snímků a pak fotoaparáty zase vrátí majitelům. Takže se tam nikdo zbytečně nezdržuje a řada postupuje plynule.

Bohužel, zrovna když jsme se dostali na řadu, znovu se zatáhlo a tak Mont Blanc na našich fotkách vidět není, viděli jsme jen skály pod nohama, ale i tak to byl vzrušující zážitek. 

Potom jsme si prošli ještě ostatní terasy, na jedné z nich jsme si postavili mini sněhuláčky a pokud nám to mraky dovolily, pokochali jsme se výhledem po okolí.

Prohlídku nám zpříjemňovali hrou na kontrabas, saxofon, bicí a kytaru horolezci, muzikanti a zřejmě i kaskadéři v jedné osobě, visící na lanech nad propastí, dokonce nad spojovací most vytáhli i klavír.

Ale počasí si pak řeklo, že už jsme viděli dost a začalo se kazit.

Nakoupili jsme tedy ještě nějaké suvenýry a sjeli lanovkou do mezistanice.

Ozval se i hlad a tak jsme vytáhli zásoby a najedli se, potom jsme vyšli na zasněženou pláň užít si sníh a koulovačku, což se líbilo zejména naší vnučce.

Při této zábavě si syn všiml nějakého pohybu na sněhu a podařilo se mu vyfotit sviště, jak si nese seno do nory.

A opět to bylo počasí, které rozhodlo, abychom sjeli druhou lanovkou do Chamonix, jelikož začalo pršet.

Ale cíl „výpravy“ a velký sen mého manžela byl splněn a všichni jsme byli nadšeni z toho, co jsme viděli a zažili.

V sobotu jsme se hned po snídani rozloučili s majitelem hotelu a vydali se na dlouhou cestu domů.

Ještě jsme se zastavili v Ženevě, prošli jsme se okolo Ženevského jezera, které leží v západním Švýcarsku na hranicích s Francií. S rozlohou 582 km² , délkou 72 km a šířkou 14 km je to největší jezero v Alpách a druhé největší ve střední Evropě. Zaujala nás hlavně vodní fontána - gejzír, který stříká vodu do výše 140 metrů a původně sloužil k vyrovnávání tlaků ve vodní elektrárně.

Potom jsme se už, jen s přestávkami na odpočinek (hlavně pro řidiče), toaletu a dotankování, šťastně vrátili domů, sice unavení, ale velmi, velmi spokojení z krátké, avšak na zážitky bohaté dovolené, na kterou budeme všichni rádi vzpomínat.

Dada274 - čtenářka
ChytráŽena.cz