Co mámy nemají ale kamarádky ano?

Kdysi, když jsem byla ještě hodně malá, měla moje maminka nejlepší kamarádku. Měla jsem ji moc ráda. Tak nějak všechno chápala, dokázala se za mě přimluvit a někdy bylo daleko lehčí se svěřit jí než mámě. Utěšovala mě, když se naši hádali, radila, co odepsat na milostné dopisy a občas mi vytvořila nějaký šílený culík. A když jsem povyrostla, poučila mě, že každá mladá slečna by měla nosit v kabelce kondom (doteď si její radu beru k srdci, i když ho tam mám většinou zbytečně).

Skoro jsem na ni zapomněla, dokud jsem jednoho večera neseděla s kamarádkou na baru. Většinou probereme všechny nepodstatné věci ještě dřív, než nám barman přinese drink (nezávislost médií, proruská politika apod.) a s prvním usrknutím už přecházíme k závažnějším tématům (muži, sex a sebeanalýza). Toho večera mě ale kamarádka zaskočila a z první vypálila:

 „Víš, co si o tobě myslí má dcera?“

 „Nevím, nejspíš, že jsem děsně stará a trapná.“

Kamarádka se usmála a říká: „Omyl, to si myslí o mně. O tobě říká, že jsi úžasná a super. Vůbec jsem netušila, že tě má takhle ráda.“

Byla jsem zaskočená a zároveň lehce dojatá. Mohla bych být pro někoho tak skvělá, jako byla pro mě mámina kamarádka Marcela? A šmarjá, mohla bych být pro někoho tak strašně dospělá? Bylo to sice na jednu stranu příjemné, ale taky mi to dalo pocítit, že jsem se neodvratně přesunula na druhý břeh. Kruh se uzavírá a já jsem teď v roli „mámina kamarádka“.  Sbohem mé naivní dětství!

Každopádně jsem tam seděla s drinkem v ruce a cítila se trochu provinile. Vzpomněla jsem si, jak jsem s dcerou mé kamarádky čekala na lavičce a bezelstně se jí zeptala, jestli ji už konečně začala bavit škola. Po velice opisných důvodech proč ji stále nebaví a zjištění, že co jsme my začínali zkoušet v sedmičce, se dnes řeší už ve čtvrté třídě, jsme se dostali až ke jménu Jonáš. Kamarád už od školky, který se prý ale změnil a teď se jí snaží dostat pod sukni a minule ji prý i osahával. A že ho nenávidí a moc se jí teď nechce chodit do školy.

A pak to vyslovila…zcela zřetelně a vážně: „Ale že to neřekneš mámě viď?“  A já jsem jako správná přítelkyně bez zaváhání odpověděla: „To víš, že ne.“ A ona se na mě nevinně usmála a byla v tom veškerá do mě vkládaná důvěra.

A tak jsem seděla naproti své nejlepší kamarádce a přemýšlela o nevděčnosti této role a kolik asi mých tajemstvích moje máma ve skutečnosti znala. Kde je ta hranice, kdy je lepší nezklamat důvěru malé holčičky, ale už je to nefér vůči kamarádce? A čím bude starší, tím budou tajemství temnější. Jak to ta Marcela dělala? Možná mě nikdy nezradila, anebo máma nikdy nezradila ji a dělala, že o ničem neví.

Holčičí přátelství je prostě složitá věc a navíc stojí na zcela jiných základech než chlapecké. To naše je především o tajemstvích a o sdílení intimních informací. A čím intimnější jsou, tím je přátelství silnější.

A tak se ptám, je v pořádku sdílet ta malá nevinná tajemství a od jaké chvíle už nejsou nevinná? Anebo je lepší porušit slib a říct kamarádce, co se její dceři honí hlavou?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10