Elektrokolo, jaké svět neviděl

Měla jsem dvouletý spokojený vztah. Se svým přítelem jsem si docela rozuměla. Žili jsme sice každý jinde, přítel v domě na vesnici, já v panelovém domě ve městě, ale vztah nás oba naplňoval. Alespoň si to myslím. S Pavlem jsme jezdívali na výlety, sportovali jsme, nebo jsem mu pomáhala na zahradě a malém políčku u domu.

Stěhovat k Pavlovi jsem se ale nechtěla. Kvůli rodičům, práci ve městě, přátelům a také proto, že jsem ve svém bytě zvyklá a spokojená. Odlišné bydliště nevadilo. Buď přijel Pavel za mnou, nebo já za ním a volné dny jsme trávili jednou na vesnici a podruhé ve městě. Bylo to příjemné ozvláštnění.

S Pavlem jsme hodně jezdívali i na kole. Jezdili jsme k vodě, nebo po cyklostezkách v okolí města a plánovali jsme si koupit elektrokola. Jenže dřív přišel koronavirus a nebezpečí nemoci Covid-19.

Oba máme ještě rodiče. Mí rodiče bydlí ve stejném městě, jako já, Pavlova maminka a tatínek v druhé části rodinného domu. S hrozbou nemoci přišel i strach, u někoho jen obava, u druhého přímo panická hrůza. Samozřejmě, že i já měla strach, hlavně o své rodiče. Pavel ale byl extrémně vyděšený. Když se nákaza objevila i ve firmě, ve které pracoval, bezdůvodně odešel ze zaměstnání. Dal okamžitou výpověď.

„Z čeho teď budeš žít?“ zajímalo mě.

„No, hlavně tím, že jsem odešel, budu snad žít,“ řekl vystrašený Pavel.

Od opuštění zaměstnání se nedalo s Pavlem mluvit. Odmítal se vídat, z domu udělal neprodyšnou pevnost, kdy nikdo nemohl ven, ani dovnitř. Zdálo se mi, že se bojí i telefonovat. Jeho občasné telefonáty byly krátké, útržkovité a vždy jsme se pohádali.

„Ty nejsi ženská pro život. Ty hazarduješ se životem svým i mým, pokud se chceš setkat,“ řekl mi jednou, po dvoutýdenní odluce, když jsem mu navrhla, že bychom se mohli třeba projít, nebo zajet si někam na kole, prostě se zase vidět. Samozřejmě, že mi to řekl přes telefon, osobně se bál setkat. Výlety ve dvou byly v té době povoleny, lidé chodili na procházky a ti, co si byli blízcí, se vídali.

Najednou se Pavel chtěl rozejít. Proč? Pro mou lehkovážnost. Já si dokonce dovolila chodit nakupovat! A zboř se svět, já chodila i do přírody na procházky! A dokonce se vídala i se svými rodiči!

Pavel se mnou už nechtěl být. Rozešel se po telefonu, krátkou zprávou. Po dvou letech spokojeného vztahu! Kdo by si byl myslel, že v tom byla třeba jiná žena, nebo něco jiného, mýlil by se. Od rozchodu uplynul už nějaký čas a Pavel je pořád sám, nevídá se s okolním světem, jídlo si nechává vozit a dokonce v domě ani nevětrá. Buď se zbláznil, nebo rezignoval na život, nebo já nevím, co ho postihlo, ale mě a vlastně i ostatní lidi ze svého života definitivně vyškrtl.

Ze začátku jsem se malinko snažila přimět ho k rozumu a vrátit se k němu. Marně. Musela jsem se smířit s tím, že jsem sama.

Jako náplast na čerstvou bolístku jsem si pořídila dávno vytoužené elektrokolo. Lépe řečeno objednala jsem si ho. Objednala a zaplatila u známého řetězce, který má svou reklamu i v médiích. K elektrokolu jsem si pořídila také nosič na auto, protože jsem hodlala samotu zpestřit výjezdy na vzdálenější místa. Na obyčejném kole jsem se nevydávala nikdy dál, než do okolí domova. Na elektrokole jsem ale toužila sjezdit cyklostezky jižní Moravy. Lákal mě Mikulov, Baťův kanál atd. Chtěla jsem zajet na Vranovskou přehradu a autem třeba i na Lipno. Elektrokolo se stalo hnacím motorem mého života. Abych ladila s novým kolem, pořídila jsem si také novou cyklistickou helmu, cyklo oblečení, cyklistickou lahev, boty a značkový batoh s osvětlením. Za tyto doplňky celkem jsem dala pomalu tolik, jako za dobré trakové kolo.

Nosič na kolo mi přišel a já si ho nechala namontovat. Postupně přišly i další doplňky, boty a ošacení, ale kolo mi stále nebylo doručeno s tím, že momentálně na skladě není. Čekala jsem týden, dva, a pořád nebylo. Nastalo krásné počasí a já nemohla doma vydržet. Měla jsem nutkání něco dělat, hýbat se. Několikrát jsem kolo urgovala. Telefonicky mi bylo sděleno, že se firma pokusí urychleně sjednat nápravu a elektrokolo mi dodat. Bez výsledků. Neměla jsem ani kolo, ani peníze.

A tak jsem osedlala své původní trakové kolo, oblékla si zbrusu nový dres, obula nové boty a vyšperkovala jsem kolo zbrusu novými doplňky. Vyrazila jsem po známé cyklostezce, po které jsme jezdívali s Pavlem mnohokrát. Kochala jsem se povodím řeky, pozorovala stromy ohlodané bobry a často vzpomínala na chvíle, kdy jsem byla ještě s Pavlem. Také jsem si představovala, jak vyrazím na cesty autem se zbrusu novým elektrokolem na nosiči. Zažiji nové dobrodružství, zapomenu na staré bolístky a třeba mě čeká ještě nějaké nové překvapení.

Uběhl další týden, dva, a já jezdím autem s nosičem, na kterém chybí zaplacené kolo. S trakovým kolem zatím nevyjíždím daleko, stačí mi vyjet na pár hodin z domu bez auta a večer se vrátit.

Firma, u které jsem si kolo objednala a zaplatila, mi už slíbila druhou tisícikorunovou slevu za pozdní dodání kola. Zatím zůstalo jen u slibů. Nemám ani kolo, ani peníze, a napjatě čekám, jestli se dřív vypořádáme s novým typem viru, nebo jestli já dřív vyrazím na výlet v sedle nového kola.

Netroufám si tipovat výsledek.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete