Haba, mastimasti, soli

Bylo to v době předválečné, můj jazyk nebyl dostatečně vytříbený. V období, kdy mne nacházeli občas v prostorné a čisté psí boudě vlčáka Lesana - byl jsem tam takříkajíc na byt a stravu. Se slovy: „Lefánku, papej metánku“, jsem se s uvedeným kamarádem dělil i o smetanu, poskytovanou naší domácí, stařenkou Vašicovou - měla nás oba v oblibě.

Malinko odbočím - na místo mého prvního bydlení - přivezli mne tam prý v prádelním koši coby tříměsíční mimino v šestatřicátém - jsem se nedávno virtuálně podíval na PC. Znáte to? Jak je tam ta figurka, s tou jsem se postavil před přízemní domek v mé, skoro rodné valašské vesnici a viděl jsem naše okna. Nevirtuálně bych tam, bohužel, již nedošel.

U domácích jsem byl na stravu i jinak, navštěvoval jsem je v čase oběda či večeře, nic jsem nedal na jejich tvrzení že „nemáme talíře, Jarečku“, se slovy : „psinesu  si svůj“ jsem dorazil - tady nevím, zda si pamatuju, nebo je to jen představa - s plechovým, modře malovaným dětským talířem a vlastní lžící - nebyl jsem odmítnut.

 Co mne vlastně k těmto kulinářským úvahám přivedlo? Nedávná  debata o stravování školní mládeže, co povolit či zakázat, čeho je málo, čeho příliš, odborníci se přou a děcka si stejně sama poradí.

Pro mne první krůčky do školy začaly v době, kdy už „metánka, máslo, sádlo“ byly nahrazeny řepnou marmeládou a umělým medem, školní svačina sestávala z chlebových placek a ovoce, dílem z cizích zahrad, to chutnalo nejlíp.

Oblíbeným sloganem /tehdy jsme nevěděli, co to slovo znamená/ o přestávkách se stala věta „Daj ně kúsnúť!“ se kterou jsme se obraceli na mohovitější kamarády a hlavně útlocitné kamarádky. Přece jen se tu či onde dostalo sousta chleba s máslem, sádlem z povolené či černé porážky, kusu buchty nebo - to blaho - klínku frgálu. Milé spolužačky, Martičko, Aničko, obě Lidušky - dodatečné díky.

Jako pravý špekáček, pravá kobliha není vždy to, co se pod tímto názvem prodává, tak u frgálů to platí dvojnásob. Chce to fortel, dobrou pec a lásku k těm, kterým tuto krmi předkládáme - není to v penězích - nejlépe, když přijedete mezi valašské tetičky.

Pokročme k povídání o tom školním stravování /nechtěný rým/.

Poválečná pomoc - zásilky přebytků US Army - a školník v naší škole s jeho milou paní nám vyvařovali kakao - málokdo si jej pamatoval z předválečných let. Jediným záporem byla nutnost, podrobit se před vydáním hrnku s voňavým obsahem proceduře konzumace kuličky rybího tuku - byl v želatinovém obalu. Když se kulička propíchla, dělala  příšerné fleky na sešitě méně oblíbeného spolužáka - promiň, Franto...

Na školníky, starající se o stravování nás, žáčků, žáků a studentů jsem narazil pak i na krasenské měšťance, ze které byla x-letka, i na vítkovické průmyslovce v letech pozdějších. Akorát, že nikde neřešili, zda je v tom, co si kupujeme hodně či málo soli, cukru, vláknin nebo vitamínů - až se divím, že jsme to nekontrolované, možná nezdravé stravování přežili.

 Holt, nutno na to jít vědecky, jen ta domluva nějak nevychází na delší dobu. Přitom, stačí se podívat do prodejen na cestě vedoucí ke škole a a vidíme, co si děti berou na cestu ráno a čím se dokrmují na chůzi k domovu...

Nějak jsem se zasekl u toho povídání o jídle - navíc, nejsem dokonalý /vzpomínka na film „Někdo to rád horké“. Na rajčata a rajskou omáčku jsem si zvykl až po vojně, na té jsem se naučil jíst sýry všeho druhu. Dodnes se vyhýbám rybí polévce, plody moře mi nic neříkají, i když smažená žabí stehýnka jsem konzumoval někdy kolem sedmačtyřicátého roku. Tehdy nebyli skokani ještě oprávněně chráněni. Jsem „knedlíkový“, rýži nemusím, leč je-li na jídelníčku, neodmítám.

 Nu což, řídím se i nyní tím: „Doma jez, co máš a v cizině /tedy i na návštěvě/, co ti dají“.

A vlastně, tím jsem se řídil i v těch mých čtyřech letech u vzpomenuté

panimámy Vašicové, ke které jsem chodil s mým modrým, plechovým

talířkem.

A co Vy, moji milí, jak jste se stravovali a stravujete, chutná Vám, chutná?

Zvídá Váš Jarda.

Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz