Honba za zdravím

Vyrůstala jsem s bratrem a sestrou v milující rodině. Naše maminka se zhlédla ve zdravé výživě, a tak jsme už v dobách, kdy tajemná tři písmenka „BIO“ nebyla součástí obchodních řetězců konzumovali vše zdravé, nejlépe osobně vypěstované. Proto si také rodiče koupili zahrádku.

Na ní pěstovali zeleninu a ovoce, kterými nás v hojné míře krmili. Jedli jsme šťavnatá rajčata, papriky, jablka a další a téměř nevěděli, jak chutná salám. Fast foody, které tehdy vznikaly, byly pro nás zapovězenou zónou. Vůbec jsem nevěděla, jak takový hamburger chutná. Znala jsem ale pomazánky z mrkve, pórku, kedlubny, červené řepy a dalších produktů, které se daly vypěstovat. Tvaroh se u nás kupoval ve velkém, protože krávu si do paneláku rodiče nemohli pořídit. Věřím, že kdyby to šlo, rodiče by chovali na balkoně kravku, slepice a další a po nocích by stloukali máslo a vyráběli by další domácí produkty.

Strava našeho dětství by se dala rozdělit do několika etap. Maminka měla éru jablkovou, kdy nám z jablek vyráběla i oblíbenou Nutellu, a pak třeba mrkvovou. Od té upustila až tehdy, kdy jsme se sourozenci vypadali jako malí Asiaté. Karoten z mrkve nám zajistil bronzový nádech pleti a začali jsme mít také žlutá bělma očí. Když se při jedné třídní schůzce paní učitelka opatrně ptala maminky, zda jsme nepřišli do styku se žloutenkou, maminka od mrkvové diety upustila a nahradila ji tehdy, tuším, dietou ředkvičkovou. Vypěstovali jsme si tehdy k ředkvičkám takový odpor, že například já je nemusím ani nyní v dospělosti. Maminka měla ale pocit, že dělá pro své děti to nejlepší, a asi na tom kapka pravdy byla. Nebývali jsme téměř nemocní.

Sestra sice vyzrála na maminku tak, že své zdravé svačinky ve škole směňovala se spolužáky za jejich salámy, uheráky a tavené sýry plné nezdravé soli, éček a dalších dle maminky jedovatých látek, já s bratrem jsme ale takové štěstí neměli. Občas se mi sice podařilo vyměnit krabici jahod za sáček bramborových lupínků, kterými jsem se obvykle přejedla tak, že jsem je ještě ten den vyzvracela, o tvarohové pomazánky plné zeleniny a buchty z mrkve, červené řepy a dalších velmi zdravých ingrediencí ale zájem mezi mými spolužáky nebyl.  

Mamince záliba ve zdravém vaření a pečení zůstala až do naší dospělosti. Právě v té době se rodičům naskytla velmi výhodná nabídka koupě velkého množství červené řepy. Maminka ani na okamžik nezaváhala, a náš sklep se v mžiku proměnil ve sklad této suroviny. Červené řepě musela ustoupit také naše kola, která putovala do veřejné kolovny v domě.

Maminka z řepy pekla buchty, bábovky i koláče, vařila z ní polévky, omáčky, rizota, přidávala ji do mas jako nádivku a vytvářela všemožné saláty, pomazánky a jiné chuťovky. Také řepu zavařovala. A tak jsme řepu snídali, svačili, obědvali, měli z ní moučník i večeři. V tu dobu náš už plnoletý bratr měl určité zdravotní problémy. Býval unavený a zdál se nám celkově roztěkaný a zamyšlený, jako by ho něco trápilo. Jednou se mi bratr svěřil, že už delší dobu pozoruje krev v moči.

„Jak, krev v moči?“ zděsila jsem se.

Bratr se nikomu jinému nesvěřil. Bylo to ožehavé téma a já s bratrem jsme si byli vždy nejbližší. Dělil nás pouhý jeden rok a byli jsme víc jako dvojčata, než bratr a sestra.

„Víš, co to může být? Můžeš mít vážnou nemoc, třeba rakovinu!“ poučila jsem bratra.

Bratr ještě víc znejistěl. Chvilku studoval na internetu možnosti výskytu krve v moči, načež se mi, celý pobledlý, svěřil, že hodlá navštívit lékaře.

„Jen to neříkej, prosím, rodičům.“

Měla jsem o svého bratra velký strach, ale hodlala jsem zachovat tajemství.

Bratr rodičům nic neřekl, na následující den si vybavil v práci volno a šel k lékaři.

Nebyla by to naše máma, kdyby něco netušila. A proto, jakmile jsem přišla ze školy, bratr ještě doma nebyl, na mě uhodila. Ptala se mě, jaké to tajemství s bratrem mám, a proč je bratr poslední dobou tak divný. Opravdu jsem tajemství chtěla zachovat, ale strach o bratra a obava o jeho zdraví mi rozvázaly jazyk. Přiznala jsem mamince, že bratr se vypravil k lékaři s vážným problémem. Ta se rozplakala. Pouhá představa toho, že by její syn onemocněl zákeřnou nemocí, ji rozrušila. Celá se klepala a čekala na bratra.

Ten se vrátil pozdě odpoledne.

Než mu maminka předložila oběd, uhodila na něj:

„Tak co, Petře, jak jsi dopadl?“

Petr se rozhlédl po místnosti. Pohlédl na mě a bylo mu jasné, že jsem mluvila. Musel s pravdou ven.

„Žádnou rakovinu nemám,“ řekl.

Maminka se se strohým oznámením ale nespokojila a chtěla vědět víc. Hlavně ji zajímal důvod, proč má bratr krev v moči.

„Museli ti přece něco zjistit? Dali ti nějaké léky?“

Bratr nám pak líčil celý průběh návštěvy u lékaře. Praktická lékařka ho po oznámení, že objevil před delší dobou krev v moči, odeslala k urologovi. Tam ho jako „akutní“ případ okamžitě přijali, ač měli plnou čekárnu pacientů. U vážných nemocí někdy může prodlení stát pacienta život.

„Ani si neumíte představit, jak mi bylo, když jsem tam v té čekárně seděl mezi samými dědečky a babičkami. Už jsem se pomalu loučil se životem,“ líčil bratr.

Když se bratr konečně dostal na řadu a sestřička oznámila lékaři, že tento pacient přišel s podezřením na rakovinu, už si pomalu sumíroval svou závěť. Nicméně následovalo vyšetření, které krev v moči v žádném případě neprokázalo.

„Od čeho mám ale červenou moč?“ ptal se bratr lékaře.

Lékař se ho zeptal od stolu na jeho jídelníček. V tu chvíli v mém bratrovi hrklo. Máma měla své řepové období! Musel přiznat, že řepu snídá, obědvá, večeří, a když si náhodou chce dát něco sladkého ke kávě, dostane řepovou bábovku nebo koláč.

„Ani si neumíte představit, jak se ten doktor smál. Sestřičce vyhrkly slzy od smíchu a já si připadal jako blbec,“ řekl na závěr bratr. Pak se podíval na mámu, která mu už nesla oběd na stůl.

Na talíři byly vyskládané knedlíky, vepřové masíčko a zelí z…červené řepy. Maminka už měla připravenou i čerstvou šťávu z řepy, kterou ještě před příchodem bratra domů připravila v odšťavňovači.

Tehdy bratr třískl do stolu a vykřikl: „A dost! Od zítřka si vařím sám!“

Svůj slib bratr dodržel. Několik měsíců si vařil sám, pak si našel přítelkyni a brzy se oženil. Nyní už ani já a sestra nejsme oběťmi maminčina zdravého vaření. Štafetový kolík nyní převzaly naše děti.