Myslím si, že nejsem ani tak tlustá, jako rozměrově výraznější. A už vůbec nechápu, proč výrobci konfekce vyrábí to pidi prádélko jako pro panenky. A tak hlavně kvůli nim jsem se rozhodla zhubnout.

Začnu plaváním! Vodu jsem měla vždy ráda. Vylovila jsem sice ze skříně stařičké plavky, ty se ale asi za poslední roky, co jsem je neměla na sobě, záhadně srazily. A tak jsem musela pro nové. Vyrazila jsem do obchodního domu, ale kýžené plavky jsem tam nesehnala. Byly buď moc malé, nebo ty, které jsem přece jen oblékla, byly moc odvážné a mé kypré tělo z nich poněkud překypovalo. Zklamaně jsem se loudala městem zpět k domovu, když můj pohled zavadil o nápis nad vchodem do nového obchůdku na rohu ulice. Stálo tam: „Nadměrné oděvy“. Ne, já přece nepotřebuji nic, co by bylo nadměrné? Přesto jsem do obchůdku vešla.

„Dobrý den,“ vítala mě usmívající se prodavačka, která se do obchůdku nehodila. „Budete si přát?“

„Váš vosí pas a ty úzké boky,“ myslela jsem si. Nahlas jsem ale pozdravila a vysoukala ze sebe důvod mého příchodu.

„Plavečky, a budete si přát jednodílné, nebo dvoudílné?“ ptala se hubená prodavačka.

„Já nevím, hlavně aby mi byly,“ řekla jsem překvapeně. Nemohla jsem sehnat plavky v celém obchoďáku, a najednou si můžu vybrat!

Prodavačka si mě prohlédla od hlavy až k patě. „Být vámi, raději volím ty vcelku. Skryjí drobné nedostatky a lichotí postavě,“ usmála se. A hned vyskládala na pult několik kousků.

„Tak dobře,“ rezignovala jsem a dala jsem se do vybírání. Vlastně se mi líbily všechny. Nakonec jsem si do kabinky nesla jedny tmavě modré, jedny černé a druhé barevné, ale se svislým proužkem, který opticky zeštíhluje. Nejlépe jsem se cítila v těch tmavě modrých. Měly v pase gumu, která pevně objímala mé břicho a činila ho menším. Zaplatila jsem a spokojeně odcházela.

Na bazéně jsem si oblékla nové plavky a přes ně uvázala osušku. Takto alespoň částečně krytá jsem vyšla ze šaten. V bazénu plavalo několik vychrtlíků. Pomalu jsem ztrácela odvahu. Umím vůbec plavat? Naposledy jsem plavat uměla. Ale to bylo před téměř dvaceti lety. Anorektičtí plavci se dívali jen na mě. Nesměle jsem se přiblížila ke schůdkům do bazénu. Vypadaly tence a já se začala bát, že je vyrvu ze země. Jedna starší dáma skočila do bazénu z jeho úzké strany. Rozhodla jsem se ji následovat. Bude to rychlejší a vyhnu se tak zvědavým pohledům ostatních.

Kolébala jsem se na místo, odkud před chvilkou skočila ona paní. Jako dítě jsem milovala skoky do vody, a to se nezapomíná. Odrazila jsem se a skočila. S obrovským žuchnutím se mé tělo ponořilo do vody. Ač jsem rukama a nohama mávala, jak mávala, klesala jsem níž a níž. Do jaké hloubky jsem to vlastně skočila? Zapomněla jsem se podívat, ale dva metry to rozhodně nebyly. Docházel mi dech. Nějakým způsobem jsem se dostala na chviličku nad hladinu, zaječela jsem „pomóóóc“ a opět jsem padala ke dnu. Zřejmě mému zvolání nikdo nevěnoval pozornost, protože se nikdo neměl k tomu, aby mě zachraňoval. Už jsem se pomalu loučila se životem, když mě vytáhl mladý plavčík. Viděla jsem se, jak jsem zachraňována chrabrým jinochem, který mi dává umělé dýchání. Místo toho přišlo rozčarování. Rozčílený mladík spustil: „Ženská jedna pitomá, co sem lezete, když neumíte plavat? Nenechám se kvůli vám zavřít!“, a ukázal na druhou stranu bazénu, která byla označena cedulí „NEPLAVCI“. Smutně jsem pohlédla na pár koupajících se dítek, které byly v oné straně bazénu. Sledována publikem v podobě všech návštěvníků bazénu jsem raději opustila tyto prostory. Bazén není nic pro mě, vrátím se na něj, až zhubnu. A vlastně až se naučím opět plavat.

Druhý den jsem se o svém hubnutí bavila s kamarádkou. Smála se, když jsem jí líčila, jak jsem se předchozí den topila na bazéně. „Tam jsou čtyři metry hloubky, tos nevěděla?“

„Ne, nevěděla,“ přiznala jsem. Když jsem tam byla před dvaceti léty, uměla jsem plavat a na dno jsem v žádném případě nepadala.

„Pro tebe je lepší nějaké cvičení s pomůckou. Co říkáš na švihadlo?“

„Švihadlo?“ pochybovala jsem. Vzpomněla jsem si, jak jsem si jako malá vybila svůj poslední mléčný zub právě při přeskoku švihadla.

„Neboj, to dáš,“ řekla kamarádka a rázně zavelela: „Zítra přijď ke mně, dáme si hodinku. Uvidíš, jak půjdou kila dolů.“

„A švihadlo?“ ptala jsem se.

„Mám. Mé dětičky mají švihadel,“ řekla kamarádka a byly jsme domluvené.

Druhý den jsem ve sportovním oblečení zvonila na zvonek rodinného domku, ve kterém kamarádka bydlí. Otevřela v krátkých kalhotách a elastickém tričku.

„Tak jdem na to?“ usmála se a vedla mě do prostorného obýváku.

„Tady?“ ptala jsem se a dívala se na sbírku broušeného skla, která byla vyrovnána všude kolem na policích.

„Neboj, máme tu dost místa,“ máchla kamarádka rukou kolem.

Pustila hudbu a daly jsme se do cvičení. Zatímco kamarádka ladně přeskakovala švihadlo, já padala na zem. Pak spadla první váza z broušeného skla. „Já opravdu nerada,“ omlouvala jsem se, když kamarádka smetala střepy na lopatku.

„Střepy přinášejí štěstí. To byla váza, kterou jsem neměla ráda. Ale už si dej pozor.“

Pozor jsem si dala, ale přesto jsem smetla svým tlustým zadkem ještě jednu vázičku. Ta už byla ale více oblíbená.

„Koupím ti novou, slibuji,“ ujišťovala jsem kamarádku.

„Pro dnešek toho radši necháme,“ ukončila kamarádka naše snažení. Pro mě to byl konec všech snah o zhubnutí. Nakonec jsem si zašla na zákusek, abych se uklidnila z toho stresu, který jsem přetrpěla, a za další dva týdny váha ukázala další kilo navíc.