Jak jsem nemohla spát

Před několika dny jsem měla velice náročný den. Navečer jsem byla hrozně unavená a i přesto, že nejsem zvyklá chodit nějak brzo spát, usnula jsem už před devátou hodinou.

Probudila jsem se o půlnoci a šla se napít. Chvíli jsem se převalovala, snažila se usnout. Najednou se mi do hlavy vkrádala jedna myšlenka za druhou. Co budu zítra vařit, co vše musím udělat, co komu koupit pod stromeček, že od zítřka bych měla přitvrdit s cvičením... Došlo to až na vzpomínky, když jsem chodila s manželem, kde všude jsme spolu byli, přípravy na svatbu, samotná svatba. Jakkoli jsem si říkala, že musím vypnout mozek, nemyslet na nic a prostě se snažit usnout, vždycky jsem jen trochu na něco pomyslela a v hlavě mi prolétl celý příběh.

Ve dvě hodiny ráno jsem už věděla, že neusnu. A co teď? Převalovat se až do rána a čekat, jestli ještě usnu a nebo vstát? Po dlouhém rozmýšlení jsem vstala. Oblékla si tepláky a tričko a rozhodla jsem se, že umyji nádobí a poklidím, ať toho druhý den nemám tolik. Když bylo vše hotovo a únava na mne stále ne a ne dolehnout, rozhodla jsem se, že upeču chleba, ať máme ráno k snídani čerstvý. Samotný chleba by nebyl nic moc, a tak jsem ještě udělala vajíčkovou pomazánku.

Vytáhla jsem fotky a začala si prohlížet rodinné fotografie. U některých jsem se musela zasmát, u některých, kde byla zvířátka, která už s námi nejsou, mi ukápla slzička. Krásně jsem si zavzpomínala a když jsem se podívala na hodiny, bylo přesně pět hodin a deset minut. V tuto hodinu už nemělo cenu jít spát, a tak jsem se ještě rozhodla uklidit koupelnu. Úklid koupelny mi zabral docela dost času, protože mezitím se probudil manžel i syn. Manžel byl vykulený z úklidu a čerstvé snídaně a já se mohla mimo vaření oběda celé poledne věnovat jen synovi.

Když se synek naobědval, šla jsem ho uspat. Sám nechce usínat, a tak vždy já nebo manžel musíme jít s ním a ležet u něj, než usne. Nevím, kdo z nás usnul dřív, jestli já nebo syn. Když jsem se probudila, syn už seděl na bobečku a jezdil si s mašinkou. Vzala jsem ho za ruku a šla do obýváku za manželem, který byl už doma. Když nás slyšel přicházet, slyšela jsem ho, jak říká, že maminka spinkala taky. Když jsem vešla do místnosti, manžel zahleděný na displej telefonu se na mě podíval a zůstal civět. Ptala jsem se ho, co je a on mi řekl, že mám na obličeji nějakou vyrážku.

Sáhla jsem si na obličej, ale nic jsem necítila. Běžela jsem do koupelny a opravdu jsem měla obličej samý červený flek. Při bližším ohledání jsem ale zjistila, že ony červené fleky jsou malé kočičky, které mi někdo natiskl na obličej malým tiskátkem, které měl syn v kinder vajíčku. Na existenci toho tiskátka jsem úplně zapomněla.

Vrátila jsem se za manželem s tím, že mi to ze srandy udělal on. Manžel tvrdil, že ne, že v pokojíku vůbec nebyl a že by ho to ani nenapadlo. Jen syn ani neceknul. Jen když jsem se koukla na jeho ručičky, tak i ty zdobily malé červené kočičky.

Syn se prostě probudil dřív než já, a musel se pěkně nudit, když si dal takovou práci potiskat mi celý obličej; a já zas musela spát tvrdě, protože jindy mne probudí třeba i to, že se o mne v noci manžel otře rukou.
Děti jsou vážně nepředvídatelné a mnohdy překvapí tím, co je napadne.