Je správné obětovat skvělé manželství pro vlastní rodinu?

„Jaké ústavy? No snad si nemyslíš, že ho někam šoupnu jako nepotřebnou věc! Je to můj otec, vždyť i ty ses o svou mámu staral doma.“ Chvíli na mě nevěřícně koukal a objal mě. Já ovšem na nějaké konejšení neměla náladu a plakala jsem dál. „Lásko, ale moje máma byla při smyslech a neničila nám věci a neměla potřebu se s námi prát. Ale pokud o to vážně stojíš, budu souhlasit s tím, aby tvůj otec žil s námi.“ Petr snad nemohl říct nic lepšího. Já věděla, že mám toho nejlepšího manžela na světě a taky jsem mu to dávala náležitě najevo. Ten večer jsme šli spolu na večeři, kde jsme vypili láhev a půl vína a potom jsme skončili v posteli ve vášnivém objetí. I když jsem byla opilá, celou noc jsem si pamatovala a ráno po probuzení jsem se usmívala. Políbila jsem manžela, který ještě spal, vstala jsem a šla jsem chystat snídani, stejně tak jako pokaždé po promilované noci. Petr si to zasloužil. Byl milý a ohleduplný a takových si žena musí vážit.

Jenže v polovině příprav mě přerušil mobil. Byl to telefon z nemocnice, kde byl táta. „Dobrý den, vašeho otce už tady dál mít nemůžeme. Můžete se rozhodnout, buď ho převezeme na LDN nebo můžete mít otce doma, záleží na vás.“ Neměla jsem slov. Věděla jsem, že se otcův stav zhoršuje, ale nevěděla jsem, že to bude tak rychlé. „Samozřejmě, že si ho vezmu domů. On se taky o mě celý život staral, když nás matka opustila. Za hodinu jsem s manželem tam, děkuji.“ A zavěsila jsem. 

Nechala jsem snídani snídaní a šla vzbudit manžela. Ten ospale vstal, vypil si alespoň kafe a už jsme jeli do nemocnice. Podepsala jsem několik formalit a s pomocí zdravotníků jsme otce dostali do našeho auta. Cesta domů ovšem byla téměř peklo. Otec celou dobu něco mumlal, chvílemi brečel a potom nadával. Nadával i mně a bylo mi to líto. Jenže lékařka mě na to upozorňovala a já s tím vším souhlasila. Akorát Petr měl pořád obavy.

Doma jsme tátovi přichystali místnost a postel. Přenesli jsme ho tam a mysleli jsme si, že bude klid, když bude otec ležet a mít pohodlí, zaplou televizi a naši přítomnost. Ovšem to byl všechno omyl. Tatínek byl hodně hlučný, musela jsem ho často přebalovat, mazat mu rány a uklidňovat ho. Týden se to všechno dalo snášet, ovšem potom, po tolika dnech jsem byla tak unavená, že jsem se zhroutila na postel a dala se do breku. Když mě Petr uviděl, snažil se mě utišit, ale nešlo to. Byla jsem totálně vyřízená. Věděla jsem, že zanedbávám Petra a navíc jsem taky věděla, že na otce nestačím. Petr mi občas pomohl s krmením a koupelí, ale s utěšováním a přebalováním mi nepomáhal. Prý na to nemá nervy a díky tomu jsme se taky často hádali. Věděla jsem, že se budu o otce starat ponejvýše já, ale nevěděla jsem, že nám to zkomplikuje manželství. „Lásko, nezajdeme na večeři s mojí sestrou a jejím mužem? Zvou nás,“ řekl mi Petr a já hned odmítla. Ten den jsem byla s otcem u lékaře, potom jsem ho masírovala, cvičila s ním na lůžku a krmila ho. Do toho mě ošetřovatelka vše učila a vysvětlovala, abych dělala všechno správně a otci pomohla. 

Uběhl týden a přišel za mnou Petr, že mají vánoční večírek, že si moc přeje, abych šla s ním jako každý rok. „Brouku, promiň, ale nemůžu. Nenechám tady tátu samotného jen s pečovatelkou. On potřebuje mě,“ odpověděla jsem aniž bych tušila, že si tím zatloukám hřebíček do rakve, do krachu manželství. Petr šel tedy na večírek sám a vrátil se až po dvou dnech a já to ani nepostřehla. Měla jsem tolik vlastní práce a práce s otcem, že jsem přehlížela věci, kterých by si všimla každá správná manželka.

Další týden na to jsme měli s Petrem domluvený oběd s jeho rodiči... Moc jsem se na ně těšila, rozuměla jsem si s nimi a už jsem je dlouho neviděla. Jenže to jsem nevěděla, že se otci přitíží a bude potřebovat moji přítomnost a laskavé slovo. „Ale to už snad nemyslíš vážně!“ pustil se do mě Petr, až jsem se lekla. Takhle na mě ještě nikdy nekřičel, proto mě to vykolejilo. „Zase nepůjdeš? Vždyť to mám domluvené dopředu. Postě půjdeš, otec to tady s pečovatelkou vydrží.“ Zírala jsem s na něj s otevřenou pusou. „Jak to můžeš říct? On potřebuje rodinu, ne nějakou pečovatelku či chůvu. Prostě nikam nejdu, tvoje matka mě pochopí!“ A tím jsem ukončila debatu. Nechala jsem Petra stát v kuchyni, svlékla jsem si koktejlky a oblékla se do vytahaných tepláků a trička. Toto byl můj nejčastější úbor. Už jsem ani nechodila ke kosmetičce a kadeřnici, starala jsem se jen o otce a měla o něj strach.

Když se Petr vrátil domů, bylo už pozdě večer. Bylo mi jedno, kam od rodičů šel, měla jsem plnou hlavu jiných starostí. To, že má Petr milenku, jsem se dozvěděla náhodou od prodavačky z obchodu. Zaslechla jsem ji, jak si o tom povídá se svou brigádnicí a nebylo pochyb o tom, že se baví o mně a o Petrovi. „No protože ona se pořád stará o svého otce a na manžela nemá čas. Ani se nedivím, že už mu to leze krkem, ale zase chápu ji, že chce mít tátu doma...“ A potom bylo ticho, když mě zpozorovaly. Zvedly hlavy a usmívaly se, jako kdyby o ničem předtím nemluvily. 

Bylo mi do pláče. Jak jsem to mohla nevidět? Jak dlouho už Petr má asi milenku a kdo je to? Nechtěla jsem nic předstírat a jakmile jsem došla domů, ihned jsem na Petra uhodila. Byla jsem jako smyslů zbavená a křičela jsem na celý dům, že jsem vzbudila i otce. Ten začal křičet, nadávat a volal mě. Rychle jsem se uklidnila, popadla jsem čokoládu, kterou otec miloval a šla jsem za ním. Asi za minutu přišel za mnou Petr. „Víš, kvůli tomuhle mám milenku. Ty si mě vůbec nevšímáš a je ti úplně jedno, že jsem byl tehdy dva dny pryč. Ani ses mě neptala, kde jsem byl. Tvého otce mám rád, chápu tebe i situaci, ale myslím, že tvůj otec by chápal, kdybys  ho dala do ústavu a tím zachránila naše manželství. Ale už je pozdě.“

A s těmito slovy si Petr sbalil věci a odešel. Pár hodin na to mi volala Petrova matka a říkala, že ji všechno mrzí, ale že svého syna chápe. Já už neměla sílu něco vysvětlovat a raději jsem telefon položila a vrátila se k otci. Zrovna spal. Hladila jsem ho po ruce, slzy mi stékaly po tvářích a říkala jsem si, jestli jsem udělala dobře. Jestli je správné obětovat skvělé manželství pro vlastní rodinu nebo ne. 

Jsou to už dva měsíce, co jsem s otcem sama, ale stále doufám, že se manžel vrátí a dáme zase všechno do pořádku. 

Cherrynka - čtenářka
ChytráŽena.cz