Kamarádi

Kdysi jsem měla kamaráda Viktora. Po rozvodu jsem se s ním seznámila na návštěvě u kamarádky, která bydlela v sousedním městě. Viktor byl její bratranec a byl o deset let mladší, než jsem já. Já tehdy měla desetiletou dceru a dvanáctiletého syna.

Začali jsme spolu jezdit na hory a Viktor mě začal pravidelně navštěvovat. Na začátku jsem mu řekla, že ho beru pouze jako kamaráda. Měla jsem děti v citlivém věku a Viktor měl pouze 25 let. Byl bezdětný. V té době jsem věřila, že si najde mladší ženu a s ní bude mít rodinu. Vztah s mladším mužem mě nelákal. Potřebovala jsem vedle sebe vyzrálého muže, který měl zkušenosti s výchovou dětí a životem. Viktor o mě měl zájem jako o ženu, to se nedalo přehlédnout. Dokonce mi tvrdíval, že si dokáže se mnou představit dlouhodobý vztah. Ani nevím, jak dlouho jsme se vídali. Pak nějak jsem potkala Martina, muže staršího ode mne o dva roky, který byl také rozvedený a měl už děti. S Martinem jsme si ve všem rozuměli a měli jsme obdobné životní zkušenosti. Mé děti si ho také oblíbily.

S Martinem jsem byla pět let, když začalo být něco v nepořádku. Byl podrážděný, intenzita našich návštěv se prodlužovala. Dohodli jsme se totiž, že se k sobě nebudeme stěhovat. Martin bydlel nedaleko, tak nám nebránilo vidět se denně i bez nastěhování. A jednou, až děti budou z domu, můžeme spolu žít. Jenže přišel ten čas, kdy byl Martin jiný. Intimnosti, v kterých jsme doposud neměli problémy, ho nelákaly, byl stále unavený, protivný a bezdůvodně se urážel. Odmítal o problémech komunikovat.

Až jednou. Dala jsem si záležet, abych nachystala dobrou večeři. Děti byly u svého otce. Když Martin přišel, věděla jsem, že se něco stane. Natolik jsem ho znala, že jsem to tušila. Přinesl mi kytku a oblíbenou čokoládu. To dělával celých pět let až do nedávna. Nedávno se změnil a zapomínal i na květiny. Po večeři mi sdělil, že je nemocný. Celá jsem se roztřásla.

„Mám roztroušenou sklerózu, a poměrně pokročilou,“ řekl sklesle.

Chtěla jsem ho pohladit, ale ucukl. Mně se ale ulevilo. Při slově „nemoc“ jsem myslela na nejhorší. Vybavovala jsem si rakovinu, nebo jinou smrtelnou nemoc, a informace o roztroušené skleróze mi připadala jako plamínek v porovnání s rozsáhlým požárem lesa.

„Ty se tváříš, jako by to nic nebylo,“ ohradil se Martin.

Jistě, že vím, že i tato nemoc je závažná, a navíc neléčitelná. Vím ale také, že spousta lidí s ní žije, pracuje a dokáže si na ni zvyknout. Já nejsem člověk, který by na Martina nebral ohled. Ano, bude se muset šetřit, možná budeme muset ubrat ze svých sportovních zálib, ale dá se na vše zvyknout. A jednou, kdyby přece jenom nemoc přešla v horší stadium, mu mohu být oporou.

Martin se ale chtěl okamžitě rozejít.

„Nebudeš žít s kryplem,“ tvrdil.

Byl to ale můj život, a já Martina milovala. Nedokázala jsem si představit, že bych s ním nebyla. Čím víc jsem se ale snažila Martina přesvědčit o tom, že i přes své onemocnění má právo na lásku, tím víc se lásce vzpíral. Nakonec se rozhodl vrátit zpět do jižních Čech, odkud pocházel a kde žila jeho rodina, rodiče a sestra. Na mě ohled nebral. Zůstala jsem sama. Stále jsem ale doufala, že je to pouhý rozmar a Martin se ke mně vrátí. Několikrát jsem za Martinem i jela. Byl to sice den strávený cestováním, mé děti byla ale už velké a já si to mohla dovolit.

Zdálo se, že se Martin v domě rodičů zklidnil. Nechodil už do přírody, dokonce hodně přibral a byl tichý, zamyšlený a málomluvný. Mluvka Martin, jak jsem ho znala, byl najednou bez energie. Naděje, že ještě budeme spolu, slábla. Připravovala jsem se na to, že snad jednou potkám ještě jiného muže, s kterým bych mohla začít vztah. Cítila jsem se o to víc osamělá, když má dcera odešla pracovat do Anglie a syn se velmi mladý oženil. Bydlel sice se svou ženou nedaleko, v bytě jsem ale už žila sama a po večerech, když jsem přišla z práce, mi bývalo smutno.

Jednou mě zastihla zpráva Martinových rodičů. Martin náhle tragicky zemřel. Vjel autem na železniční přejezd ve chvíli, kdy tam projížděl vlak. Samozřejmě, že se nepotvrdilo, jestli si vlaku nevšiml, nebo to byl úmysl, sebevražda, ale všichni jsme tušili své. Martin se nemoci hodně poddával a byl z ní vyděšený. Bál se budoucnosti, a tak možná nechtěl čekat. Nechtěl čekat na invalidní vozíček, na to, až se sám nebude schopen obléci a bude potřebovat ke každodenní činnosti pomoc druhých.

 

Na pohřeb jsem jela a jely na něj i mé děti. Martin přece patřil několik let do rodiny? Ztratila jsem ho definitivně.

 

Můj život vyplňovala hlavně práce, a občas nějaká kamarádka. Po dlouhé době jsem se také setkala se sestřenicí Viktora.

„Vzpomíná občas na tebe,“ řekla mi. Vyprávěla mi pak, že i Viktor měl několikaměsíční známost. Ta skončila také kvůli nemoci. Jeho přítelkyně byla psychicky labilní a odkázaná na antidepresiva.

„Už to s ní nedával,“ řekla nakonec Lidka. Pak se mě zeptala, jestli mu může o našem setkání říct, a kdyby chtěl, předat mu i kontakt na mě. Já už na Viktora neměla taky ani telefonní číslo, uběhlo moc let od doby, co jsme spolu kamarádili. Nebyla jsem proti, na Viktora jsem neměla negativní vzpomínky. Vlastně ani moc pozitivních. Vybavilo se mi hlavně, jak jsme jednou v horách zabloudili, zastihl nás prudký déšť a my netrefili k vlaku. Celou noc jsme běhali po lese, abychom k ránu, kdy žádný vlak nejel, dorazili na nádraží. Domů jsme se dostali stopem. A protože jsme byli promočení až na kost, byly brzké ranní hodiny a doba je na stopování zlá, užili jsme si toho stopování až nad hlavu. Viktor mi byl celou dobu oporou, nevztekal se a pomáhal mi s batohem.

 

Viktor se skutečně za pár dní ozval. Chvilku jsme si psali, a nakonec mi navrhl i osobní setkání. Tehdy jsme měli celopodnikovou dovolenou a já ji trávila doma. Četla jsem si, sledovala televizi a luštila křížovky, místo, abych jela někam na kole nebo se zase po čase vypravila do lesa. Nebylo s kým.

Viktor přijel a já ho poznala hned, jak vystoupil z autobusu. Moc se za ty roky nezměnil. Přibylo jen pár šedivých vlasů. Já se prý také nezměnila, tvrdil Viktor. Procházeli jsme se městem celý den a zašli jsme si i na oběd. Povídali jsme si, smáli se jako kdysi. Tím, že mezitím uběhlo už tolik let a mé děti byly dospělé a z domu, nepřipadal mi rozdíl deseti let tak propastný. Ale bylo to první setkání po letech.

Od této schůzky jsme se vídali jednou až dvakrát týdně.

„Pamatuješ, jak jsme tu jezdili na kole?,“ ptal se třeba jednou. Nepamatovala jsem si. Já si vzpomínala hlavně na hory. Ale co jsme dělávali ve městě, to se mi úplně vypařilo z hlavy.

Viktor byl smíšek, jako kdysi. Jen mi vadilo, že neustále zdůrazňoval, že jsem jen a pouze kamarádka. Ano, to já říkala jemu kdysi. Nyní jsem ale náš vztah nenazvala žádným přívlastkem. Na svět jsem se dívala malinko jinak. Nebojovala bych ale o muže, který mě nechce. Nemusel se obávat.

Při dalších a dalších setkáních jsem nabývala dojmu, že Viktor měl krátkou známost se světicí. Při každé příležitosti mi vyprávěl, jak jeho přítelkyně byla dokonalá a skvělá. Trošku mi to vadilo. Také jsem mu nevyprávěla, až na jeden případ, o Martinovi. A já s Martinem byla mnohem déle, než on se svou Janou. Nakonec jsem ji chtěla vidět. Byla ode mne o sedm let mladší, to jsem věděla. Představovala jsem si ji jako štíhlou, éterickou bytost. Nevěřícně jsem hleděla na obrazovku Viktorova telefonu, z které na mě hleděla oplácaná, ne příliš atraktivní holka. Vzhledově mi připadala jako má vrstevnice. A to neměla děti! Byl to ale Viktorův vztah, navíc bývalý, a tak jsem si komentáře nechala pro sebe, i když jsem byla přesvědčená o tom, že ji hravě strčím do kapsy.

 

S Viktorem jsme se vídali už asi tři měsíce. Bylo mi s ním dobře, ale vadilo mi, že stále mluví o bývalé přítelkyni. Já v jeho představách byla ve všem horší. A tak i já přestala s Viktorem počítat jako s možným partnerem. Byli jsme prostě kamarádi a já v jeho očích snad už nebyla ženou, ale kluk. Viktor, který se o mě kdysi ucházel, ztratil zájem. A přesto za mnou stále jezdil. A stále mi sliboval nějaký ten výlet. Místo toho jsme se jen procházeli po městě, zašli na kafe, a on jel zase domů.

Ač jsem už netrávila dny sama, nebyla jsem tak úplně spokojená. A když mi už asi po sté při jedné návštěvě Viktor řekl, že se mnou „někdy“ pojede na hory a nesmím si nic vynucovat, protože jsem „jen“ kamarádka, otočila jsem se na patě a šla pryč. Nevadilo mi, že nemám partnera a vídám se s mužem jen v přátelském vztahu. Vadilo mi ale, že mě Viktor stále degraduje na něco, co je „jen“. Tam, kde nechtějí oba, jeden nic nenadělá. Ale bát se radovat a požadovat nějaký slib jen proto, že nejsem hodna jeho lásky? Tak to raději budu sama. A možná, že ještě někdy potkám někoho, koho budu mít ráda a on bude mít rád mě. Opravdově. A pokud ne, no tak budu sama…